Temná estetika, chladná elegance a pocit neustálého neklidu. Přesně na těchto pilířích staví FOTOCRIME i svoji aktuální desku „Security“. Projekt Ryana Pattersona už dávno přestal být jen nějakou bokovkou po utlumení COLISEUM a profiluje se jako svébytná entita na pomezí postpunku a alternativního rocku s lehkým dotykem industriálních prvků. „Security“ v tomhle směru nepřináší revoluci, ale spíš důsledně rozvíjí nastolený rukopis. S větším důrazem na atmosféru a nenápadné melodické vrstvení.

Zásadní roli zde opět hraje kontrast mezi chladnou, téměř odosobněnou instrumentací a emocionálně znepokojivým vokálním projevem. Patterson pracuje se svým hlubokým, sametem i rašplí potaženým hlasem jako s dalším nástrojem. Deklamuje, šeptá i naléhá, aniž by sklouzl k patosu. Skladby tak často působí jako stísněné vnitřní monology, které se odehrávají někde mezi paranoiou a rezignací. Zvukově album těží z pevného, pulsujícího basového základu a strohých, ale velmi funkčních bicích, v nichž je slyšet inspirace jak klasickým post-punkem, tak modernější temnou elektronikou.

„Security“ je nahrávka, která neútočí na první dobrou. Namísto okamžitých hitů nabízí pomalu se rozvíjející struktury, jež si o pozornost říkají trpělivě a důsledně. Výrazným momentem jsou především skladby, kde se kapela nebojí přitlačit na intenzitě, ať už skrze vrstvení kytar nebo temnější, industriálnější podtext. Tyto pasáže dávají albu potřebnou dynamiku a brání tomu, aby sklouzlo k přílišné monotónnosti, která u podobně laděných projektů často hrozí.

Ve srovnání s předchozími deskami FOTOCRIME působí „Security“ jako logické vyústění dosavadního vývoje, nikoliv jako zásadní obrat. Debut „Principles of Pain“ stavěl především na syrovější post-punkové energii a výraznějších kytarách, zatímco následné „South of Heaven“ přineslo větší důraz na atmosféru a minimalismus. „Security“ tyto dvě polohy propojuje. Zachovává chladnou, odtažitou estetiku druhé desky, ale místy se vrací k přímočařejší intenzitě debutu. Basové linky jsou tu více zkreslené, což dost ovlivňuje to, že album působí hruběji. Zvuk je soudržnější, produkčně vyzrálejší a zároveň subtilnější v práci s detaily, což albu dodává větší hloubku, i když na první poslech může působit méně nápadně než jeho předchůdci.

Přes veškerou stylovou ukotvenost ale FOTOCRIME nepůsobí jako pouhá nostalgická exkurze do osmdesátkového temna. Naopak, „Security“ má současný, téměř filmový feeling. Jako soundtrack k městské noci, kde se anonymita mísí s latentním napětím. Právě tahle schopnost přetavit žánrové klišé do moderního tvaru je jednou z největších deviz alba. Celkově tak „Security“ představuje vyzrálou a sebevědomou nahrávku, která sází spíš na atmosféru a detail než na okázalá gesta. Je to deska, která zůstává pod kůží.