DEAF CLUB patří k těm kapelám, jejichž styl se nedá popsat bez určité dávky fyzické nepohody. Jejich hudba je kombinací grindcore, hardcore punku, noise rocku a destruktivního experimentu, který působí jako organizovaný kolaps sluchu. Zakřivené kytary řežou v disonantních úhlech, rytmika žene skladby vpřed tempem panického záchvatu a Justin Pearson do mikrofonu neřve, ale spíš vyvrhuje proudy sarkasmu a frustrace. Koncerty jsou pak založeny na permanentním pocitu ohrožení a dezorientace, kde se agresivita stává základní komunikační jednotkou. V přední řadě prostě nejste v bezpečí. DEAF CLUB nikdy neslibovali komfort. Jejich doménou je chaos, který má být víc než jen estetika. Je to reakce na realitu.

Na „We Demand A Permanent State Of Happiness“ tahle estetika nezmizela, ale posouvá se směrem k větší soudržnosti. Oproti desce „Productive Disruption“, která působila jako fragmentovaná exploze nápadů a nepřetržitý nápor grindového vzteku, je druhá deska paradoxně „písničkovější“, aniž by ztratila cokoli ze své destruktivní povahy. Dá se konstatovat, že je v rámci své extrémní polohy „hitovější“, s větším důrazem na hooky a rytmické motivy, které dávají chaosu rámec. Stále je to jízda nadsvětelnou rychlostí, ale tentokrát má jasnější trajektorii.

To ale neznamená, že by se kapela nějak uklidnila. Naopak. Druhé album působí ještě agresivněji, protože ví, kam bodnout. Riffy narážejí jeden do druhého, rytmy se kroutí do nečekaných tvarů a celé to působí jako noiseová instalace, která má aktivně odpuzovat publikum místo toho, aby ho přitahovala. Přesto se uvnitř toho všeho objevují drobné momenty struktury – krátké přechody, groove pasáže nebo náznaky melodií, které dávají posluchači falešný pocit jistoty, než ho kapela opět shodí ze schodů.

Jedním z klíčových aspektů DEAF CLUB je fakt, že nejde o „novou“ kapelu v klasickém smyslu, ale spíš o průsečík několika zásadních postav americké hardcore/noiserock scény. V čele stojí Justin Pearson, jehož CV se táhne od zásadních jmen jako THE LOCUST, SWING KIDS nebo RETOX až po DEAD CROSS a PLANET B, tedy projekty, které dlouhodobě posouvaly hranice mezi hardcorem, noisem a artpunkem. Kytarista Brian Amalfitano přichází z grindcorového ACxDC, bubeník Scott Osment má zázemí v experimentech typu WEAK FLESH nebo ambientněji laděných GLASSING a baskytarista Jason Klein působil v hardcore scéně kolem RUN WITH THE HUNTED.

Zásadní kapitolu tvoří texty, které patří k nejjedovatějším v současném hardcore. DEAF CLUB pracují s kombinací absurdního humoru, sloganu a otevřené nenávisti vůči společenskému statu quo. Tituly skladeb typu „Nihilism For Dummies“ nebo „Closed Fists Closed Minds“ dávají tušit, že jde o kritiku společnosti, rozpadlé pod vlastní hloupostí. Texty fungují spíš jako koláže výkřiků než tradiční narativ. Pearson střílí krátké, sarkastické věty, které připomínají graffiti na stěnách hořícího města. Je v tom cynismus, ale i určitá forma zoufalé katarze. Když realita přestává dávat smysl, jedinou odpovědí je hluk.

Nová deska je oproti minulým deskám méně rozkouskovaná a víc koncentrovaná, ale emocionálně možná ještě vyhrocenější. Pokud „Productive Disruption“ byl záchvat, druhá deska je chronický stav. Permanentní, neodbytný a únavný, přesně jak napovídá název. DEAF CLUB tady nepřicházejí s řešením ani únikem, jen s dalším důkazem, že někdy je jedinou adekvátní reakcí na svět řvát hlasitěji než on.