To, že Jihokorejci umí zaujmout zajímavými akčními seriály, dokázali v poslední dekádě celosvětovými fenomény, jakou byla Hra na oliheň, stejně tak jako komornějšími tituly z netradičního prostředí typu Křehký Hrdina. Čmuchalové můžou být odrostlejšímu divákovi sympatičtí tím, že v některých momentech dají vzpomenout na hongkongské akční filmy 80. a 90. let, i když na první pohled působí o poznání civilněji. Podobně jako klasiky od Johna Woo nebo Ringa Lama staví na motivu partnerství dvou odlišných postav, které spojuje loajalita i nevyřčené trauma, a postupně je žene do čím dál riskantnějších situací. I zde je cítit důraz na osudovost a osobní cenu násilí. Akce není samoúčelná, ale vždy má emocionální dopad. Narozdíl od stylizované estetiky starého Hongkongu však Čmuchalové volí realističtější, tlumenější formu. Místo baletní přestřelky přichází syrové střety a ticho po nich, které nese podobnou tragiku, jen bez okázalosti.

Druhá série posouvá příběh o několik let dál a sleduje, jak se z dvojice boxerů stali sehraní parťáci, kteří se snaží žít klidnější život a přitom se stále soustředit na boxerskou sportovní dráhu. Jejich nově nabytá stabilita se ale rychle začne hroutit, když se dostanou do hledáčku gangu stojícího v čele ilegálního mezinárodního boxerského podsvětí. Děj se tak přesouvá z relativně „lokálního“ boje proti lichvářům do mnohem širšího a brutálnějšího světa, kde jde nejen o peníze, ale i o moc a kontrolu.

Série staví na kombinaci soubojů, napětí a silného přátelství hlavních hrdinů, kteří jsou znovu nuceni bojovat za své zásady a chránit lidi kolem sebe. Ve srovnání s první sérií je tempo druhé řady viditelně pomalejší. Tvůrci si dávají více času na rozpracování vedlejších postav i na budování napětí, což se projevuje především v prostředních epizodách.

Herecké výkony jsou často typicky korejské a můžou na našince působit trochu úsměvně v určité strojenosti i minimalismu. Právě tento tlumený projev ale vyžaduje od diváka větší soustředění, protože seriál méně „vysvětluje“ a více naznačuje. Krom hlavní dvojice je velmi zajímavé i obsazení hlavního „záporáka“, kterého si střihnul oblíbený korejský zpěvák, tanečník, hudební producent a herec Jung Ji-hoon, známý jinak pod jménem Rain. Jakmile zapluje do role chladného egoistického bijce Im Baek jeonga, budete ho ze srdce nenávidět. To samé lze říci o roli maniakálního hackera, kterou hraje modýlek s oční vadou Lee Myeong Ro.

Jistý posun zaznamenáte ve stylu režie a vizuálního zpracování. Druhá série využívá chladnější barevnou paletu, častější ruční kameru a důraz na detail, čímž podtrhuje pocit neklidu a neustálého ohrožení. Tam, kde první řada občas koketovala s atraktivní stylizací, dvojka působí syrověji a realističtěji.

Už jsem se nad tím pozastavoval v článku u první série, ale nedá mi to a musím to zmínit znovu. Absence střelných zbraní ve Čmuchalech nepůsobí jako náhoda, ale spíše jako vědomé stylové rozhodnutí, které sérii výrazně odlišuje od běžných kriminálních thrillerů. Jižní Korea má totiž velmi přísnou regulaci střelných zbraní, které jsou v běžné civilní společnosti prakticky nedostupné. Legálně se k nim dostanou jen velmi omezené skupiny, takže střelné zbraně nejsou součástí každodenní reality ani kriminality tak, jak ji známe třeba z amerických filmů. Když naši hrdinové například proniknou do ilegálního doupěte plného mafiánů, tak všichni vytáhnou tyče, nože nebo sekyrky místo kvérů.

To je ostatně celkem dobře akční bojovou složku seriálu. Tvůrci tím udržují důraz na fyzický kontakt, boj zblízka a především box jako hlavní vyjadřovací prostředek konfliktu. Násilí tak nepřichází „na dálku“, ale má osobní, syrový charakter. Ve druhé sérii se sice svět příběhu rozšiřuje a přitvrzuje, což se projevuje i větším využitím nožů a chladných zbraní, ty ale pořád zachovávají bezprostřednost boje. Výsledkem je konzistentní styl, který podporuje téma cti, fyzické odolnosti a přímého střetu hodnot.

Hudba v Čmuchalech je poměrně nenápadná, ale celkem funkční. Místo výrazných, zapamatovatelných motivů sází spíš na budování atmosféry a rytmu jednotlivých scén. V akčních pasážích dominuje úderný, pulsující doprovod, který podtrhuje fyzickou intenzitu soubojů a často pracuje s minimalistickým, téměř industriálním zvukem, aby nechal vyniknout samotný kontakt těl a brutalitu střetů. A o té ten seriál je hlavně. Choreografie soubojů je poctivou řemeslnou prací a hlavní postavy už v první sérii dokázaly, že tento typ akce zvládají s přehledem. Pokud máte tedy chuť na nějakou kvalitní akci asijské školy, tady nešlápnete vedle.