Bylo vskutku magické, když zřítelnice oka mého poprvé uzřela Tarzana (1999), který v perfektních animovaných pasážích zdolával krkolomné nástrahy v hlubinách zelené buše za doprovodu hudby Phila Collinse a Marka Mancina. Stejně tak si vzpomínám na filmovou verzi Tarzana s Christopherem Lambertem a na strach, jaký ve mně vyvolávaly geniální masky opic z dílny Ricka Bakera. Nemohu popřít, že určité vibrace mnou projely i při pohledu na vzrušenou Jane okusující banán, jež mezi jednotlivými sousty dělala cukrbliky na Tarzana a fascinována jeho vysekanou muskulaturou jej ujišťovala, že právě on by měl být jejím prvním milencem. Cože? Tuhle verzi neznáte? Pak tedy čtěte dál a rozšiřte si obzory.

Před nějakým časem jsem se přehraboval ve svých prastarých vzpomínkách a doloval nitky, které by mě navedly k názvu bůhví kolikáté verze příběhu o divokém muži z džungle vychovaném opicemi. Pamatoval jsem si jen úděsný jednostopý dabing a fakt, že představitelka Jane byla skoro pořád nahá (asi proto tolik úsilí věnované hledání původu filmu). Pak to přišlo. „Bingo!“ radoval jsem se z úlovku potvrzeného dodatečným prohlížením fotek na internetu. Kde takové filmové poklady leží? Stačí prozkoumat několik nejmenovaných webových stránek. Světe div se, bizarní soft erotický úlet Tarzan, opičí muž (1981) lze s trochou úsilí sehnat i v jakési původní české dabované verzi. Ne, že by to výsledku nějak pomohlo, ale bylo fajn vědět, že stačí mít mozek v úsporném režimu a soustředit se pouze na pohyblivé obrázky. Radost vzešlá z dopátrání filmového reliktu mi nakonec zhořkla v ústech více, než bych původně čekal. Těžký průměr sice visel ve vzduchu od úplného začátku, ale že půjde o takový škvár, to jsem věru nečekal.

Zodpovědět na otázku, proč film vůbec vzniknul, kupodivu není až tak zapeklité. Mega úspěšné vesmírné dobrodružství Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977) i hravá archeologie jménem Dobyvatelé ztracené archy (1981) byly ve své podstatě koncentrovanými destiláty šestákových seriálů a pulpové literatury z 30. a 40. let, které šikovné režijní ručky etablovaly pro potřeby moderního publika. Hollywood rekordní tržby vnímal jako signál toho, že publikum podléhá nostalgii a tudíž lačně konzumuje vše, co vychází z dávné minulosti kinematografie. Započala tedy nenadálá exhumace popkulturních ikon. Krátkodobá vlna chrlící kupříkladu sci-fi seriál Buck Rogers in the 25th Century (1979), nově oprášený westernový evergreen The New Adventures of the Lone Ranger (1980) či barokní filmovou space operu Flash Gordon (1980). Do kategorie starých televizních vykopávek patřil dozajista i Tarzan, postava vzešlá z románů amerického spisovatele Edgara Rice Burroughse.

Tím se můžeme plynule přesunout k režisérovi Johnu Derekovi a jeho manželce (v té době snad už čtvrté) Bo Derek. Půvabná blondýnka si v USA koncem 70. let získala značnou oblibu (převážně u mužské části publika) svou účastí ve skrz naskrz průměrné komedii 10 (1979). Rozverný film o krizi středního věku režíroval Blake Edwards, ale právě tehdy došla modelka a herečka Bo Derek k rozhodnutí, že v budoucnu chce nadále spolupracovat výhradně se svým manželem. V 80. letech se tedy začala rodit série filmů, ve kterých John Derek svou manželku natáčel v rouše Evině a neustále ji divákům předhazoval jako ženu, co prožívá druh nějakého sexuálního probuzení. Netuším, jakým způsobem manželské duo přesvědčovalo studia k financování projektů, jejichž nosným tématem byl simulovaný sex Bo Derek s jinými muži, nicméně na počátku toho všeho stál Tarzan. Respektive idea, jak vyčpělé téma oživit. Podstata nápadu byla triviálně prostá. Co ve skutečnosti poletovalo mezi Jane a Tarzanem? Nemohli oba fungovat rovněž jako milenci? A pokud ano, co všechno by takovému tělesnému splynutí předcházelo?

Jistě. Když si odmyslíme elementární lákavost námětu pramenící z lechtivé fantasie, zůstane nám v ruce vcelku stupidní myšlenka na jedno použití, avšak studio MGM neskrývalo nadšení, protože trend erotizace dobrodružně laděných filmů zrovna nabíral na síle. Do hry nejprve musela vstoupit široká ramena. Lidem z Warner Bros. Entertainment, kteří vlastnili práva na literární postavu z pozůstalosti Edgara Rice Burroughse, se zrovna dvakrát nelíbilo, že Metro-Goldwyn-Mayer chystá film o Tarzanovi. Obzvláště, když si studio připravovalo vlastní půdu pro projekt, z něhož se měl později zrodit Příběh Tarzana, pána opic (1984) s Christopherem Lambertem v hlavní roli. MGM na to ale šlo od lesa (čímž myslím vyčůraně). Studio argumentovalo tím, že John Derek bude v zásadě natáčet remake snímku Tarzan, syn divočiny (1932), na který MGM vlastnilo práva dle původní smlouvy s Burroughsem. Po této krátké právní šermovačce dostal Derek osm milionů dolarů, sbalil svou manželku, menší štáb, ochočený zvěřinec a odjel na Srí Lanku natáčet košilatou variaci na notoricky známý příběh.

Teď vám ušetřím hromadu potenciální nudy spojené se sledováním tohoto klenotu a děj rovnou převyprávím. Hlavní roli v tomto filmu rozhodně nehraje Tarzan, ale prsa Bo Derek. To je zkrátka holý fakt, který zmíním hned na okraj. Ale vezměme to popořádku. James Parker (Richard Harris) je vášnivý lovec zvěře a také nezodpovědný otec, jenž před lety opustil manželku a dceru. Onou dcerou je nepřekvapivě Jane (Bo Derek). Ta po smrti matky připlouvá za odcizeným otcem do Afriky a připojuje se k jeho expedici, která se snaží nalézt bájné místo, kde umírají sloni a kde tudíž spočívají hromady cenné slonoviny. Excentrický Parker si dceru od prvních minut zaujatě prohlíží (rozuměj, svléká ji očima) a tvrdí, že mu připomíná zesnulou manželku. Přes den se pochoduje krásnou přírodou a po večerech chlastá. Tyto pitky Parker zpestřuje naprosto hroznými pseudofilozofickými bláboly o svém mužství, o bohu či potřebě čelit strachu. Jedné noci krátce po té, co se z buše ozve notoricky známý výkřik, Parker předestře legendu o bílé opici. O bytosti jménem Tarzan, záhadném prcíři původem z Hamstertownu, který unáší ženy pro svá tělesná potěšení (zápletka houstne).

Další den dojde na zprostředkování sólové mořské koupačky na Adama. Jane naplno vytasí své zbraně a skočí do solí zpěněných vln. A konečně! Ve čtyřicáté páté minutě se na obrazovce krátce mihne Tarzan (Miles O'Keeffe). Přiblíží se k pláži, kvapně osahá Jane a zase zmizí ve větvích. Žárlivý tatík celý výjev vidí, načež před Jane odpřisáhne, že toho nadrženého šmejda zastřelí a vycpe si ho. Po dalších minutách příběhového balastu nastane zlom. Jane se poflakuje po lese, když v tom ji přepadne obří had. Vzápětí přiletí Tarzan na liáně a rozpoutá se velmi, velmi, opravdu velmi pomalý souboj s hadem, který je celý točený ve zpomalených záběrech a kompozicí připomíná halucinogenní trip. Souboj byl očividně vysilující. Znavený Tarzan se válí v písku a zachráněná Jane ho hladí po těle, přičemž dlaní krouží okolo jeho vercajku jako sup nad mršinou. A máme tu první erotické okénko. Sošný divoch a spanilá diva se spolu koupají v laguně. Jane v ruce svírá oloupaný banán, který neustále olizuje a u toho tvrdí, že je panna. Tarzan dychtivé ženě občas sáhne na prso, ale jinak se tváří jako dutý panák po lobotomii. Vskutku dokonalá demonstrace erotické scény bez erotiky.

Po tomto neohrabaném pettingu se Jane doprovázená Tarzanem vrací k otci. Už z dálky na něj nadšeně mává, což si Parker vykládá tak, že dcera volá o pomoc (idiot), načež popadne flintu a chce divokému muži ustřelit... mužství. Statný jinoch bere v pudu sebezáchovy kramle a i se svou úspornou bederní rouškou mizí v houští. Jenže přesně v ten okamžik zaútočí na expedici kmen divochů. Většina členů výpravy je pobita, tatík a dcera jsou uneseni. Uvnitř primitivního městečka začíná jít do tuhého. Jane klečí nahá na čtyřech, divoši ji omývají vodou a následně natírají blátem. Křehká blondýnka křičí, že si připadá jako klisna a prosí spoutaného tatínka, aby ji vyprávěním nějakého příběhu uklidnil. Opravdu netuším, jaké nesmysly ze sebe Richard Harris sype v originálním znění, ale vlivem úchvatného dabingu začne recitovat lidovku Skákal pes (přísahám). Mezitím šimpanz hodí pokec s Tarzanem, který zvířecí SOS message okamžitě rozluští, osedlá slona a vyrazí na záchrannou misi. Právě včas, neboť namakaný náčelník divochů (wrestler Steven Strong) chce odpanit Jane. Ještě předtím však prožene sloní kel bachorem Parkera, což značí jednak jeho smrt a pro diváka úlevu. Náhle se odněkud z nebe snese Tarzan, přistane na zádech náčelníka a ve velmi, velmi, opravdu velmi pomalém souboji jej zabije. Krátká rozlučka s umírajícím tatínkem, pár slziček a pak už honem zpátky do křišťálově čisté laguny, aby finální zásun konečně rozezněl šťastný konec.

Nejprve k největšímu mindfucku tohoto díla. Vůbec nechápu, jak se zde octl charakterní herec Richard Harris. Je pravda, že slavný irský rodák se s Bo Derek potkal během natáčení dobrodružného animal hororu Orka zabiják (1977). Možná, že cestička na plac tedy vedla zrovna tudy, ale ani to nevysvětluje jeho šílenou kreaci ve filmu Johna Dereka. Jeho Parker chtěl v divočině nalézt sebe sama. Alespoň to během rozhovoru tvrdí Jane do očí. Pokud touto ušlechtilou premisou myslel nečekané výbuchy extatického křiku, vychvalování vlastních reprodukčních orgánů a nelogickou potřebu skočit do každého špinavého řečiště, pak byla mise splněna. Já ani nevím, jestli je jeho výkon vyloženě špatný. Spíš mi přijde, že sem Harris zabloudil z nějakého jiného filmu. Je jako shakespearovský ochotník na drogách, co nejde vypnout. Chápu, že nenadálý příchod jeho dávno ztracené dcery v něm má konečně probudit otcovské instinkty, ale co z toho, když Parker většinu času tráví tím, že žvaní o sobě a chová se jako blázen? Korunu všemu nasazuje další zabloudivší herec John Phillip Law, kterého starší ročníky jistě znají z filmu Zlatá Sindibádova cesta (1973), kde ztvárnil titulní roli. Zde hraje Harryho Holta, člena expedice, který z nějakého nepochopitelného důvodu dokumentuje blábolení Parkera a fotí jej v přírodě při strojených hrdinných pózách. Paráda.

Netvrdím, že eroticky laděný film s vysokým rozpočtem si nemůže obhájit svou existenci. Vzpomeňme kupříkladu Základní instinkt (1992). Dokonce si myslím, že některá klasická literární díla mohou díky implementaci sexu získat širší paletu odstínů a pozvednout celkovou hodnotu příběhu o nový prvek realismu. Takové ambice jsou však v případě snímku Tarzan, opičí muž zcela marginální. Problém není ani tak v tom, že záměr Johna Dereka je totálně průhledný. Tragédií je nudná cesta, jež k naplnění cíle vede. Film je natolik špatný, směšný, urputně se táhnoucí a blbě natočený, že jeho hlavní (a vlastně i jediné) téma působí dokonale asexuálně. Namísto žhavé sondáže do sexuálního rozpuku dvou bytostí z různých světů, získáváme impotentní paskvil, kde Jane vyvolává dojem prostoduché nadržené školačky a Tarzan neprochází absolutně žádným osobnostním vývojem. Původem filmový kaskadér Miles O'Keeffe má bezesporu ty správné tělesné proporce, ale jeho kontinuálně prázdný výraz bez schopnosti vyjádřit jakoukoliv emoci činí z legendární literární postavy zbytečnou kulisu, která je navíc již od počátku odsunuta na vedlejší kolej. Prim hraje pózování Bo Derek a vyšinuté přehrávání Richarda Harrise.

Škoda, že John Derek nemá v malíku alespoň to řemeslo. Obdivuji, jakým způsobem ochcává veškeré dramatické a akční scény. V jeden okamžik dojde třeba k úmrtí šerpy při lezení po skále. Nejdříve vidíme opakovaný detail zabírající natržené lano, které je stále tenčí, načež praskne docela. Následuje střih na koruny stromů doprovázený echem křiku v pozadí. Celou scénu uzavírá Harris hledící do oblak, jenž hromovým hlasem kárá všemohoucího: „Proč jsi tohle udělal? Proč?“ Opravdu boží. A těch zpomalovaček! Tarzan letí na liáně, Tarzan plave, jede na slonovi, chrápe v trávě, zápasí s hadem atd. Vše kýčovitě zpomalené jak v levných italských koninách z 60. let. I to přepadení expedice kmenem divochů obejde režisér tak, že zpoza křoví vyběhnou domorodci, načež nám střih ukáže jen několik pobitých těl ležících na zemi. Z toho čiší lenost na sto honů. Jestli něco mohu pochválit, pak snad cit pro snímání idylických přírodních zákoutí, západů slunce případně exotické fauny. Ostatně nádherná ochočená zvířata jako sloni, opice či lev jsou další položkou v jinak velmi skromném výčtu pozitiv. Domnívám se, že kdyby Derek točil dokumentární filmy pro National Geographic, možná by posbíral i nějaká ta ocenění a především by tím fanouškům kinematografie prokázal obrovskou službu.

Tarzan, opičí muž se krátce po uvedení do kin dočkal všeobecného výsměchu od renomovaných kritiků, avšak šuškanda dokázala z kapes platících diváků vytáhnout zhruba šestatřicet míčů. Tomuto číslu jistě pomohla i pozdější video distribuce. Navzdory pověsti o katastrofálním selhání a občasným nálepkám o nejhorším filmu všech dob natočil John Derek svůj komerčně nejúspěšnější hit. Marketing založený na slavné literární značce a těle Bo Derek zkrátka dokázal převážit misky vah na svou stranu. Asi takhle - neřekl bych, že Tarzan, opičí muž je nejhorším filmem všech dob (ani nevím, na základě čeho se takové žebříčky sestavují), určitě však půjde o nejhloupější variaci na postavu vzešlou z dílny Edgara Rice Burroughse. Závěrečné titulky doprovází kolekce záběrů, ve kterých polonahá Jane dovádí s orangutanem. Rezavý primát Jane tahá za nohy, válí se s ní v písku a kouše ji do zadku, zatímco Tarzan dřepí na bobku a s pobaveným výrazem vše pozoruje. Jak jsem tak seděl v křesle a snažil se zpracovat ten bizarní výjev, došlo mi, že podobné věci člověk nevidí každý den. Kinematografie je holt hlubokou studnicí nečekaných překvapení. Jestli je to dost na to, aby si tento polozapomenutý úlet zasloužil vaši plnou pozornost, si musíte rozhodnout sami. Mohu jen ostentativně zdůraznit, že jsem vás varoval.