Pokud už jednou nahraný materiál aktualizovat, tak jedině formou důkladné pitvy, opatrným poskládáním nových součástek a následným oživením elektronického monstra. Trent Reznor je liška podšitá a ani vyšší věk mu nebrání přijít s něčím, co osloví stabilní fanouškovskou základnu i mladé posluchače. Zatímco někteří jeho vrstevníci recyklují ozvěny dávné slávy, případně vydávají genericky zaměnitelné best-of výběrovky, Reznor do davů pumpuje starší fláky, které prošly technologickým upgradem. Aktuální fošna „Nine Inch Noize“ není novou deskou, není to best-of ani remix v klasickém slova smyslu. Jde o přeprogramování zastaralého systému, o moderně pojatou identitu oscilující mezi reinterpretací, živým DJ setem a elektronickým projektem vzešlým z kolaborace několika hudebních osobností. Ačkoliv sice nemůžeme hovořit o plnohodnotném zářezu v diskografii NIN (ve smyslu zbrusu nových písní), je dle mého názoru „Nine Inch Noize“ tím nejlepším materiálem od dob koncepční smrště „Year Zero“ (2007).

Od roku 2016 tvoří projekt NINE INCH NAILS kromě Reznora i producent, hudebník a zvukový inženýr Atticus Ross. To je oficiální stanovisko, avšak kreativní duo aktivně spolupracuje mnohem déle a mezi jeho záběr patří i komponování filmových soundtracků. Za ten k filmu Sociální síť (2010) získali Reznor a Ross dokonce Oscara. Roku 2025 se pouštějí do hudebního doprovodu k opulentnímu sci-fi Tron:Ares. Film si sice v kinech moc dobře nevedl, ale jiskřivý syntezátory prodchnutý soundtrack získal kladné přijetí. Na hudbě se podílel i německo-irácký producent a hudebník Alexander Ridha, více známý pod svým uměleckým jménem Boys Noize. Elektronický mág již remixoval soundtrack k dramatu Rivalové (2024), pod kterým jsou NIN rovněž podepsáni. Spojením sil na pokračování ambiciózní sci-fi ságy se jen potvrdila vzájemná chemie mezi hudebníky, což v důsledku vedlo k angažování Boys Noize do role předskokana během NIN turné Peel It Back Tour (2025 - 2026). Uprostřed koncertů docházelo na experimentální, neřkuli improvizační část odehrávající se na menším upraveném pódiu. Syntetický battle robotů Reznora, Rosse a Boys Noize. Žádné kytary ani živé bicí. Jen syntezátory, drum machines, sekvencery a tortura starších písní z repertoáru NIN. Projekt „Nine Inch Noize“ se nadechl k životu.

V hotelích, v letadlech, v šatnách, během koncertů. Touto postupnou, zcela intuitivní genezí vznikala čerstvá nahrávka. Jedinečný Electronic Dance Music set rozdělený do dvanácti položek, během jejichž poslechu si budete rytmicky podupávat nohou a současně sebou nervózně ošívat. V širším kontextu dává mezigenerační střet kreativity perfektní smysl. Reznor v začátcích kariéry vzhlížel k uskupením jako SKINNY PUPPY, NITZER EBB, FRONT 242 či DEPECHE MODE. Ve skrytu duše možná doufal, že se stane temným gotickým vampýrem, jehož EBM výstřely rozvlní tanečníky v malých undergroundových klubech. Nakonec se z něj stal architekt chladných industriálních krajin, který si skrze zkreslené kytarové výpady a kovový lomoz automatizovaných továren ventiloval své mladické obavy, frustrace a nahromaděnou agresi. Ambice o více experimentálním přístupu si kompenzoval alespoň díky četným remixům, doprovázejících prakticky každou řadovou desku. Třiačtyřicetiletý Boys Noize vyrůstal v 90. letech ohraničených bující rave kulturou. Do svého stylu přirozeně extrahoval kořínky sílících vlivů house music, d'n'b, acid house i techna. „Nine Inch Noize“ je tedy hybridem starého a nového. Moderním prototypem zašlých pořádků. Naleštěný Terminátor T-1000, který nahradil obstarožní model T-800. Kruh se uzavřel.

Obdobně pojaté experimenty často svádějí k tomu, že interpret sahá do spodních pater archivu, aby pod mikroskop vložil časem prověřené pecky. Reznor, Ross a Boys Noize nicméně upřednostňují funkčnost. Palivem fúzního reaktoru se v tomto případě staly relativně nové skladby, u kterých šlo předpokládat, že jim moderní upgrade bude slušet. Na několik šlágrů však také došlo. Playlist tvoří tři položky z alba „Year Zero“, dvě z poněkud kontroverzní nahrávky „Hesitation Marks“ (2013) a další dvě z legendární industriální bible „The Downward Spiral“ (1994). Celkový počet doplňuje intro, jeden zářez z EP „Not The Actual Events“ (2016) a výborná skladba „Parasite“, která vznikla v rámci projektu „How to Destroy Angels“ (2013). Zajímavé je i zařazení již v minulosti zremixované písně „Memorabilia“ od synthpopových SOFT CELL a stěžejní singl „As Alive as You Need Me to Be“ ze soundtracku Tron: Ares, jež kolekci „Nine Inch Noize“ stylově uzavírá. Vypadá to možná poněkud rozháraně, ale opak je pravdou. Nahrávka je mimořádně kompaktní, skoro až jednolitá, svázána hradbou syntezátorů a iluzorním dojmem živého vystoupení.

Jakmile dojde k aktivaci elektrárny jménem „Vessel“, dojde nám, že Boys Noize se neopírá jen o knihovnu původních zvuků. Zakomponování aktualizovaných samplů i zcela nových smyček skladbu pozvedá na další úroveň. A když se následující „She's Gone Away“ zlomí do splašeného úprku poháněném dunivým tlukotem rytmiky, stane před námi omlazená tvář kapely, která se vlastně celou svou kariéru snažila vyhýbat stereotypům. Energie je nakažlivá, echo rozdováděného publika vtahující, sound masivní. Kvituji s povděkem i nově nazpívané linky včetně hostujícího vokálu Mariqueen Maandig, manželky a kreativní souputnice Trenta Reznora. Nic zde nevyčnívá ani nepřebývá. Vše je srostlé se vším. Do modernizovaných obvodů tudíž zcela přirozeně zapadá třeba letitá anti-křesťanská tryzna „Heresy“ s nietzscheovským heslem „God is Dead“, jejíž praskavou elektronikou obohacený refrén si razí cestu do roztančeného finále.

Líbí se mi, že i přes taneční feeling a vzdušný odpich se nad parketem stále vznáší osten nebezpečí, tolik typický pro kousavý pesimismus NIN. Remixové album „Fixed“ (1992) bylo teroristickou sabotáží na mini EP „Broken“ (1992). „Further Down the Spiral“ (1995) zase znělo jako podzemní fabrika na výrobu stolních pil - ambientní horor dotahující mizérii zdrojového materiálu do absurdna. „Nine Inch Noize“ oproti tomu rozpouští rez v soukolí, aplikací kvalitního maziva. Skličující klaustrofobii přebíjí prostorová rozpínavost. Cílená destrukce ustupuje fyzickému zážitku, který se zrodil z radosti během live performancí. Posluchač přitom stále vnímá originální vzorec DNA, jakým disponují pouze NIN. Těkavá „Parasite“ řeže na těch správných místech, přičemž její zlověstné samply tvoří ostrý protipól k éterickým vokálům. Kolovrátková halekačka „Came Back Haunted“ si na sebe pro změnu oblékla slušivý techno kabátek, jehož dusavý drive vás nutí vytřepat si mozek z hlavy. Legendární „Closer“ nezahajuje tradiční pulzní rytmus vytvořený bicím automatem Roland TR-606, ale onen specifický hemživý klavírní part, který se v základní verzi objevuje až za refrénem. Ukázková demonstrace toho, jak osvěžit starou věc a současně zprostředkovat překvapení pro ostřílené posluchače. „Closer“ se zdejším reggae faceliftem je jednoznačně položkou, na níž je nejlépe vidět nadčasovost starého a hravý zápal nového.

Jestli něco nahrávce schází, tak delší stopáž. To nemá být výtka, ale spíše zbožné přání. Hlavním důvodem, proč se netradičně uchopený remix dostal k uším fanoušků, byla výrazná zpětná vazba během koncertní prezentace. Album „Nine Inch Noize“ vyšlo v primární digitální podobě (zatím) jako Halo 38 (systém chronologického číslování v diskografii NIN). Jde o odvážný a dost možná i nečekaný krok od letité kapely. Zásadní změna kurzu, která výrazové prostředky NIN nepřenáší jen do současné arény elektronické hudby, ale ukazuje i směr do budoucích let. Práce na nové desce jsou údajně v plném proudu. Stávající porce muziky naznačuje, kam se směřování kapely bude pravděpodobně ubírat. Nezbývá, než trpělivě čekat a krátit si dlouhé chvíle poslechem aktuální nahrávky. Závěrem bych chtěl říct, že Reznor do těch zmiňovaných tanečních klubů dost možná pronikne. Místo zasmušilého vampýra bude mít sice podobu futuristického kyborga s laserovou puškou, ale dosáhne svého. „Nine Inch Noize“ je nejlepší kolekce remixů v celé diskografii a nejlepší album NIN za uplynulou dekádu. Let's dance!