Vůči kapele INSOMNIUM mám dva dluhy. První, ten posluchačský, kdy mě tako skvělá kapela prakticky dvě dekády úplně míjela, už jsem téměř splatil. Většinu jejich diskografie už mám v malíčku a na nadcházejícím ročníku festivalu Brutal Assault vše zpečetím přítomností na jejich vystoupení (prosím prosím, ať se to nepřekrývá s ALCEST nebo BORKNAGAR). Pak jsou tu ovšem také resty v podobě recenzí na jejich alba. Ač je tato skupina přijímána v rámci redakce vesměs pozitivně a bez velikých výhrad stylově kompetentních redaktorů, pokrytí jejich diskografie je na Metalopolis zatím velmi slabé a neodpovídající kvalitám této skupiny. I tento dluh se budu snažit postupně odmazávat, když šéfredaktor a volný čas dovolí. A jelikož se blíží léto a já INSOMNIUM (a podobně znějící severské partičky) poslouchám hlavně v zimě, musím si rychle odškrtnout jednu z desek, než si dám na půl roku posluchačskou pauzu od všeho „studeného".

U každé z desek INSOMNIUM by se dalo najít nějaké to „nej", které by si konkrétní nahrávka zasloužila. U „Heart Like A Grave" mi vyvstane také jedno a to konkrétně „nejmelodičtější". Za mě tedy úplně s přehledem - zvuk je pěkně vyhlazený, není tak řezavý a syrový jako třeba na „One For Sorrow", ani tak těžký a hutný jako na předchozím „Shadow Of The Dying Sun". Celé album jakoby bylo protkané melodickými linkami, které pravidelně vystrkují růžky a vhodně doplňují i pasáže, kde to kapela pořádně rozbalí. Tím nechci vůbec naznačovat, že by bylo album nějak vyměklé nebo tak něco; pořád se pohybujeme v mantinelech klasických právě pro INSOMNIUM, kteří si umí brát z různých metalových stylů to nejlepší, ať už se jedná o death, black, nebo víc melancholické styly.

Pro alba INSOMNIUM jsou typická melodická intra, která jako by uvozovala atmosféru té konkrétní nahrávky. Zatímco na „Shadows..." nás srazil do kolen apokalyptický a trudomyslný „The Primeval Dark", zde už se skupina vrací ke klasičtější melancholické a lehce pozitivní verzi intra v podobě „Wall Of The North", která plynule přechází do „Valediction". Zde nám kluci rovnou předestřou veškeré ingredience, ze kterých recenzované album sestavili - zejména strhující závěrečná pasáž je opravdový klenot. I když je autorem tohoto otevíráku kytarista (a výborný zpěvák) Ville Friman, tak, pokud se tedy dá věřit videoklipu k této skladbě, čisté zpěvy v této skladbě obstaral tehdejší nováček, třetí kytarista do party Jani Liimatainen.

„Neverlast" odstartuje v rychlejší v kadenci a v hrubších konturách, ale posléze ani ona neodolá a atmosféra s melodiemi hrají opět prim. U „Pale Morning Star" jako kdyby se na společném skládání domluvily jiné mé dvě kapely z nejoblíbenějších - AMORPHIS & BORKNAGAR, a to tak, že druzí jmenovaní si vezmou na starost sloku a krajané recenzované partičky pro změnu bridge, refrén a celý závěr. Ale neberte mě zas tak vážně, ta finská melodická škola je prostě tak výrazná, že se prolíná skrz na skrz tvorbou u mnoha stylově příbuzných skupin a není to vůbec ničemu na škodu.

Ač byl (a nadále je) Markus Vanhala naplno zaměstnaný ještě u OMNIUM GATHERUM, vůbec mu to nebránilo v tom, aby na „Heart Like A Grave" měl vůbec největší skladatelský podíl. Kromě předchozích dvou písní (na „Neverlast" participoval také Jani Liimatainen) nese jeho rukopis ještě další kvarteto skladeb, což v konečném součtu dělá více jak polovinu všech písní a rozhodně zde nehraje prim kvantita na úkor kvality. Důkazem toho jsou další v pořadí „And Bells They Toll", resp. „The Offering". První zmíněná je čistokrevný melancholický doomový kousek, ale usínání se bát nemusíte. Nejen, že je skladba sama o sobě zajímavá, ale strhující a intenzivní „The Offering" vás spolehlivě probere a přiměje k (alespoň decentnímu) headbangingu.

Nováček v kapele Jani Liimatainen se přihlásil o slovo sedmou „Mute Is My Sorrow" a ukázal v ní, že filozofii INSOMNIUM pochopil prakticky okamžitě. V „Twilight Trails" se opět mírně přitvrzuje. Jak by ne, když Janimu pomohl se skládáním frontman Ville. Titulní píseň se řadí k těm největším hitům v rámci kapely vůbec. Bráno alespoň dle žebříčku, kde ji překonávají akorát nedostižné klenoty z opusu „Shadows Of The Dying Sun". Pomalá, ale přitom nesmlouvavě ubíhající skladba, stejně jako život protagonisty, který bilancuje a vzpomíná, samozřejmě, jak je pro texty INSOMNIUM typické, nikterak v pozitivním duchu. Ale o tom prostě INSOMNIUM jsou - není to deprese, ani ukňourané fňukání, ale drsná melancholie dalekého severu, kde se zocelení lidé musí nad všechny černé myšlenky povznést, aby vůbec přežili. Závěrečná instrumentálka „Karelia" přesně potvrzuje má předchozí slova - posmutnělé vzpomínání na nádhernou přírodní oblast, kde se odehrála v průběhu tisíců let spousta lidských příběhů a která je pro finský národ symbolem obrovské křivdy a ztráty. Bohužel plenící a vraždící vojska skřetů z Mordoru máme i v naší realitě...

Na albu „Heart Like A Grave" dosáhli INSOMNIUM svého pomyslného melodického a líbivého vrcholu. Na následujícím „Anno 1696" opět znatelně přitvrdili a jaké bude album, které by mělo vyjít ještě tento rok, to zatím samozřejmě nikdo neví. Jelikož se na skládání jistě bude podílet nový člen sestavy Tomy Laisto, určitě bude opět jiné, originální a i u něj si najdu nějaké to „nej", o které se s vámi rád podělím.