Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smíchovský svatostánek klub Subzero ve svých útrobách přivítal kalifornskou kapelu, která sice nehraje příliš dlouho, nicméně nic jí to neubírá ze statutu legendy. Ten je dán samozřejmě primárně mužem s mikrofonem, kterým není nikdo jiný než Justin Pearson, kterého máme možnost znát z působení v THE LOCUST, SWING KIDS, RETOX nebo v DEAD CROSS po boku Dava Lombarda a Mika Pattona. Samozřejmě mluvím o DEAF CLUB, kteří téměř přesně před dvěma roky srovnali se zemí pražský klub Bike Jesus.
Celý večer otevírá plzeňská pětice LEVAG produkující garážovou formu hardcorepunku, který se zdržuje povětšinou ve středních tempech. Hned z úvodu musím konstatovat, že je to asi jejich nejlepší koncert, co jsem viděl. Tak trochu jsem překvapen, jak skvělý zvuk tady mají. Dvě kytary hrající po většinu unisono tomu celku dodávají potřebnou hutnost, která v tento večer poměrně kontrastuje s přeci jen o poznání řidší studiovou tvorbou. Ještě by to chtělo trochu více využít dvoukytarovou sestavu a bude to super.
Německočeský trojlístek TRIGGER má premiéru v nové sestavě s kytaristou, kterým je Stefan z THE PRIM, které jsem před dvěma týdny viděl v Hamburku. Za dobu, kdy se sehrávali v nové sestavě, stihli dát dokupy dvanáct nových skladeb, které jsou rychlejší a přísnější než jejich dřívější materiál. Kapela založená na velmi hrubě zkreslené baskytaře, bicích a vokálu, kterému se v domácích končinách máloco vyrovná, předvádí naprosto suverénní set. Jestli byl Stephan na počátku nervózní, tak se to rozplynulo v první minutě koncertu. Ta energie, která šla z jejich koncertu, byla naprosto všepožírající a neurvalá. Nový člen týmu dodává TRIGGER rozhodně mnohem drtivější a živočišnější energii a nové skladby se tomu uzpůsobují.
Když svůj set odstartovali kalifornští DEAF CLUB, od prvních minut bylo jasné, že půjde o jednu z těch nocí, kdy nebude prostor na kompromisy. Jejich divoká směs hardcore punku, noiserocku a chaosu okamžitě strhla publikum. Zvuk o poznání syrovější než z desky. Proč? Koncert v Praze byl prvním z celého evropského turné a aerolinka ztratila kytaru a veškeré efekty Briana Amalfitana, takže vše jel na narychlo splašený nástroj a bez svých škatulek. Vlastně to ale nevadilo. Koncert měl neskutečné grády.
Justin se pohyboval na hraně performativní absurdity, čaroval a šplhal po odposleších způsobem, jakým to umí jen on. Vlastně jsem asi nikdy neviděl zpěváka, který má tak skvělou rovnováhu, že dokáže dlouhé minuty balancovat, zapřen oběma nohama na odposlechu. Zvuk byl syrový, místy až nepřehledný, ale právě v tom spočívala jeho síla. Krátké úderné skladby působily jako série explozí, mezi nimiž nebyl čas vydechnout. DEAF CLUB potvrdili, že i bez zbytečné technické okázalosti dokážou vytvořit intenzivní zážitek, na který se nezapomíná. Závěr patří sympatické pozvánce na benefit pro Banána i pokusu o stagediving ze zvukařského stolce.
Úkol zamést podium připadl na československé kvarteto LICKSPIT. A byla to dobrá volba. To, co DEAF CLUB začali, LICKSPIT dokonali. Už léta jsem přesvědčen, že tahle kapela má za úkol jedinou věc. Předstírat, že hrají punk, i když povětšinou hrají fastcore, powerviolence nebo thrashgrind. A daří se jim to. Díky tomu je to ten nejvýživnější punk, který máte možnost slyšet. Subzero explodovalo. Tak divoký mosh tu byl naposledy k vidění na nějakém koncertě VOLE. Čtyři různé kapely dokázaly předat naprosto odlišné odstíny extrémní hudby se společným hardcorovým jmenovatelem. Večer tak byl pestrý, soudržný a hlavně naprosto skvělý!
Návrat této kapely byl sakra smysluplný! V nové éře vydávají QUICKSAND svěží a nápadité desky a přitom zůstávájí věrni svému zvuku už de facto od 90. let. Novinka není žádnou výjimkou. Ta kombinace zemitých kytar a nadpozemských vokálů mě stále dostává.
Tazmánští čerti přinesli další desku progresivního, avšak moderního až „sportovního“ death metalu. Jejich pojetí smrtikovu je všechno, jen ne stará škola, přestože každou notou vzdávají hold klasikám žánru. Svěží, inspirativní přístup k látce.
Na novém albu anglické duo vynechává dříve běžné hostující vokály, takže zbyl soundtrackově vyznívající post rock s výrazným podílem klavíru. Oproti výbornému minulému albu lehký ústup do tradičnějšího vyznění, ale i tak velmi sugestivní náladová hudba.
Rozbité ozvěny vesnického folk rocku vpletené do posthardcorové a noise rockové tapiserie, která stojí na pomalých rytmech a ufňukaném vokálním projevu. Znepokojující, intenzivní a emotivní nahrávka, která zaujme nejen originálním spojením stylů.
Bourací kladivo mezi světy hardcoru, noise rocku, rapu a industriálu. Agresivita v jednom kotli se zranitelností. Zloba a nenávist s láskou. Nervózní zvukový dokument života v současné USA.
Někdy je to hodně jednoduché. Nepotřebujete nic složitého, zbytečně vyumělkovaného a progresivního, stačí když to parádně šlape a zbytek už je jen o pocitech. Buď to klapne, nebo ne. V případě Švédů ETERNAL EVIL a alba „Forever Feared“ to u mě klaplo.
Pořád to tam je! A to americká kapela ani nemusí nijak měnit svůj výrazový rejstřík. Matadoři instrumentálního post-rocku názorně ukazují, jak se ani po 2 dekádách na scéně nemusíte potácet v bludném kruhu vlastní vyprázdněnosti. Do té mají sakra daleko!
