Strastiplná cesta lemovaná hromadami mečem naporcovaných nepřátel a umanutým odhodláním dotáhnout akt pomsty do uspokojivého konce se opět blíží ke svému hořkosladkému epilogu. Mýty opředená technika pěti bodů a puklého srdce, kterou se Nevěsta naučila od vousaté kung-fu štípačky Pai Meie, posílá bídáka na poslední krátkou procházku. Rytmus tamburín nese na křídlech slzopudné smyčce skladby „The Demise of Barbara, and The Return of Joe“ a obávaný zabiják Bill kráčí vstříc svému osudu po trávníku pokrytém stříbrem měsíčního svitu. Stejně jako před dvaadvaceti lety prožívám před plátnem i nyní podivný koktejl pocitů zahrnujících melancholickou katarzi i čirou radost z parádní filmařiny. Pár podstatných rozdílů samozřejmě nacházím. Tehdy jsem byl svobodný, bezdětný, o pár kilogramů lehčí a především jsem si díky střízlivé stopáži stihl dát ještě tajného pěnivého zrzka před odchodem na internát. Aktuální projekce si ukrojila více než čtyři hodiny mého času. Krátce po odchodu z kina, když krevní oběh začal pomalu navracet život do mých dřevěných nohou, se přede mnou začala rýsovat zásadní otázka. Mělo tohle spojení dvou filmů do jednoho opulentního celku smysl?

Ani nespočítám, kolikrát upovídaný kulomet Quentin Tarantino veřejně prohlásil, že nesnáší režisérské sestřihy filmů, jelikož on do kin posílá výhradně filmy, se kterými je maximálně spokojen. Natočit film bez přebytečného materiálu je pochopitelně nemožné. Vždy vám na podlaze střižny zůstane nějaké to smetí. I na tohle však má svérázný režisér odpověď a se svým typickým úšklebkem hlásá, že pokud chce divák vidět kupříkladu vystřižené scény z postmoderní kriminálky Pulp Fiction (1994), má si zakoupit originální nosič a vyřazené sekvence dohledat v bonusových materiálech. A jak sběratelé fyzických nosičů jistě dobře vědí, maestro Tarantino každou vystřiženou scénu nejdříve barvitě popíše, zhodnotí její klady, zápory a pak vám ji předhodí k posouzení. Nalijme si čistého vína. Quentin rád mluví a ještě raději přehodnocuje svá předešlá stanoviska. Často mění své žebříčky top filmů, někdy si v názorech protiřečí a sem tam utrousí, že Kill Bill už z principu představuje dvě díla v jednom, čili ten avizovaný jubilejní desátý snímek, jímž by chtěl završit kariéru, vlastně ani točit nemusí. Uvedení projektu Kill Bill: Kompletní krvavá aféra (2025) na plátna kin může tedy na první dobrou znít jako další podkopání vlastních zásad, ale tak jednoduché to s touto epickou vendetou není.

Historické anály to vidí jasně. V červenci roku 2003 se Quentin Tarantino pod nátlakem distributora Miramax rozhodl, že svůj čtvrtý celovečerní film rozetne na dvě poloviny. Důvody pro tak razantní krok nebyly nijak složité. Ačkoliv krátce před nástupem nového tisíciletí začal v Hollywoodu opět stoupat staromódní trend delších stopáží, viz James Cameron a jeho obří Titanic (1997), nacpat do publika přímočarý příběh o pomstě v gigantickém čtyřhodinovém balení nedávalo smysl. Minimálně z komerčního hlediska. Hollywood není Evropa a Tarantino není Béla Tarr. Než však vsadit na kompromis v podobě tří hodinového sestřihu, raději dva filmy vydané s ročním odstupem. Vznikl tedy Kill Bill: Volume 1 (2003) a Kill Bill: Volume 2 (2004). Dva po formální stránce trochu odlišné, avšak obsahem propojené filmy vyprávějící příběh jedné nezlomné duše. Nyní máme možnost zhlédnout v přítmí kinosálů režisérovu původní vizi. Nikoliv sestřih v pravém slova smyslu, ale definitivní podobu původního záměru.

Krátce k anotaci, přičemž předem upozorňuji, že u dvě dekády starého díla se nebudu vyhýbat zásadním dějovým zvratům. Nastávající matka a současně někdejší nájemná vražedkyně Beatrix „Nevěsta“ Kiddo (Uma Thurman) má zabíjení dost. Chce vést normální život po boku svého vyvoleného, což se nelíbí jejímu bývalému zaměstnavateli/milenci Billovi (David Carradine). Přesně v okamžiku, kdy Beatrix v texaském El Pasu nacvičuje svatební obřad, vtrhne do kaple Billovo elitní komando zabijáků s cílem povraždit všechny svatebčany včetně Nevěsty. Elitní komando však příliš elitní není, neboť Beatrix útok přežije. Po čtyřech letech v kómatu se probouzí a je pěkně nakrknutá. Od prvních minut je tedy naprosto zřejmé, kudy a kam se bude příběh ubírat, neboť jak pravil anglický dramatik William Congreve: „Není běsu většího než hněv ženy zhrzené.“

Stačilo to tehdy a mělo by to stačit i dnes. Jednoduchá historka v atraktivním balení. Ze zpětného pohledu to vlastně dává smysl. Úvodní trojice celovečerních snímků Tarantina proslavila jako nevšedního scénáristu s nezaměnitelným autorským podpisem. Vizuálně okázalá pocta kung-fu filmům, nadopovaná hvězdným obsazením, měla naopak popustit uzdu jeho stylistickým choutkám. Dokázat, že Tarantino si umí hrát nejen se slovy, ale i s obrazem. Jak to dopadlo? Kritická část obce reagovala pokrčením ramen, avšak ani protichůdné recenze nedokázaly popřít celosvětový finanční úspěch obou filmů, díky čemuž Tarantino sebevědomě vstoupil do své druhé kariérní fáze, které dominují výpravné historické monumenty vycházející z westernu, válečné tematiky i bohaté paměti samotné továrny na sny.

První Kill Bill fungoval jako energické dynamo - kaleidoskop popkulturních klišé zabalených do pastelových barev a krvavě přepálených akčních čísel. Úsporný zásobník dialogů, který nechal vyniknout klipovitou koláž hudbou poslepovaných sekvencí. Druhá část příběhu o pomstě se opájela zaprášenou estetikou sežehlou ostrým sluncem. Kill Bill 2 neměl naspěch. Připomínal znaveného poutníka, který posluchačům u táborového ohně vypráví napínavý příběh. Druhý díl navíc dokončoval otázky nadhozené dílem prvním, případně měnil jejich význam, jako třeba fakt, že k masakru nedošlo během svatby, ale při nacvičování obřadu. Nicméně pokud někomu vadila nesourodost, roztříštěné vyprávění prvního filmu či striktní rozdělení do dvou samostatných částí, už nemusí smutnit. Kompletní krvavá aféra mění pravidla, neboť naznačené dějové odbočky se najednou stávají součástí jednoho velkého celku, což mimo jiné usnadňuje orientaci v jinak nevyzpytatelné časové ose.

To je ale také skoro vše, co Kompletní krvavá aféra nabízí. Dva filmy řazené těsně za sebe bez jakéhokoliv prolínání scén, změn v chronologii vyprávění nebo dokonce nově natočených pasáží. Pořád jde o barvitě poskládaný pastiš oslavující žánrovou kinematografii, která Tarantina definovala. O tučný celuloidový lexikon čerpající inspiraci v kung-fu filmech, spaghetti westernech, nízkorozpočtových exploitation snímcích, grindhousu i v anime. Nic víc, ani míň... skoro. Posuďte sami. Pokud jde o opravdové novinky, pak ty spočítáme na prstech jedné ruky. Bystré oko zachytí nepatrné přifouknutí některých sekvencí, jako například mrzačení Sofie Fatale (Julie Dreyfus) v kufru auta či mírně upravený střih během masakru v Domě modrých listů. Rovněž došlo k vypuštění zásadní vábničky na konci prvního filmu, aby příběh zvýraznil dramatický dopad finální koncovky u druhého dějství.

Z těch viditelnějších změn bych zmínil prodloužení retrospektivní anime pasáže o původu O-Ren Ishii (Lucy Liu), kde si to budoucí šéfka podsvětí rozdá se zabijákem Pretty Rikim, pravou rukou bosse Matsumotoa. Pak je tu ještě zmiňovaný masakr, přesněji zúčtování Nevěsty s členy Crazy 88. Nyní v barvách. Mnozí si tehdejší "ústupek" vysvětlují jako pokus o snížení rattingu, ale to není zcela přesné. Efektivní přechod do černobílého obrazu byl v původním filmu záměrným odkazem na zvyk televizních stanic v USA, které tímto trikem cenzurovaly kopie některých zahraničních filmů obsahujících příliš krvavé scény. Aktuální barevné provedení vnímám jako nabízenou variaci od režiséra. Něco ve smyslu: „Chtěli jste vědět, jak by ten krvavý čardáš vypadal v barvách? Tak tady to máte.“ Za zbytečnou považuji jen takzvanou Ztracenou kapitolu Yuki’s Revenge nalepenou za závěrečné titulky. Nevím, zdali je tahle očividná reklama na videohru Fortnite pevnou součástí ultimátní verze Kill Billa, nebo jde jen o přidaný bonusový kinoepilog v rámci nějaké distribuční kampaně, ale mě to připadalo na sílu tlačené, divné a zcela postradatelné.

Zabíhání do hlubších úvah tentokrát ponechám stranou. Oběma filmům jsem se důkladně věnoval před lety na jiném místě. Dodám jen, že už tehdy jsem dvoudílný příběh o pomstě vnímal jako Tarantinův nejčistší stylistický experiment. Jako zaprášenou vinotéku, kde otevření každé láhve nabídlo úplně jiný leč povědomý chuťový zážitek. Funguje to spolehlivě i dnes. Obřad s předáváním meče, špinavý a nečestný souboj s Elle Driver (Daryl Hannah) v těsných útrobách karavanu, náročný výcvik u Pai Meie (Gordon Liu), retro soundtrack i famózní kamerová práce Roberta Richardsona, která ve spojení s jedinečným stylem Tarantina opravdu čaruje. Dělený obraz, rychlé zoomy, detaily, dlouhé vzdušné záběry. Radost pohledět. Po sešněrování do jednoho díla vše působí ještě více epicky, osudově a především zábavně. Uma Thurman tehdy dokázala, že zvládne i akčněji laděné polohy. Její Nevěsta je dravá, nelítostná, houževnatá, ale na těch správných místech i překvapivě křehká. Pro ze šrotu vyhrabaného Davida Carradina šlo zase o nečekanou tečku za zajímavou kariérou. Jejich společné shledání na konci dlouhé cesty, kde se z Beatrix a Billa na kratičký okamžik stane rodina, beru stále jako jednu z nejlepších scén z bohaté filmotéky Tarantina.

Komu je tohle masivní dílo určeno? Fanouškům snímku Kill Bill, nikoliv výhradně fanouškům Quentina Tarantina, neb i mezi nimi se nachází spousta takových, pro které jsou eskapády Nevěsty stylisticky rozhárané, samoúčelné, až moc přímočaré a dějově vzduchoprázdné. Je fér říct, že pokud nemáte rádi původní filmy, nebude vás rozhodně bavit ani tahle ultimátní žranice, která svým objemem může způsobit žaludeční problémy i skutečným jedlíkům. Asi jako když tam po chilli con carne pošlete ještě svíčkovou se šesti. Jsem určitě rád, že jsem si tento ve své době odvážný multižánrový mix mohl opět užít na velkém plátně a současně žasnout nad schopností Tarantina skloubit všechny ty rozličné součástky z cizích filmů dohromady. Pomyslný kruh se pro mě definitivně uzavřel, avšak představa, že si dávám za rok repete v pohodlí obývacího pokoje, mě momentálně vůbec neláká. Vidím to spíše na jednorázovou zkušenost bezpodmínečně závislou na magii kinosálu.

Kompletní krvavá aféra je ukrutně dlouhé leporelo, které si s chutí prohlédnou především milovníci jeho prvního vydání. Je to splněný sen Quentina Tarantina, s nímž můžeme sdílet radost z ultimátního filmového díla oproštěného od jakýchkoliv kompromisů. Před námi v kině seděla paní ve středních letech, která si dle výrazné řeči těla užívala každý song a svým dvěma mladým synům neustále šeptala: „Tohle je přidaný, tohle bylo původně černobílý, teď přijde moje oblíbená scéna.“ Bylo hezké vidět tu společnou radost z kinematografie. Dle pozitivních reakcí těch kluků si závěrem dovolím napsat, že stylotvorná dvojice filmů Kill Bill 1 a Kill Bill 2 nejen že nezestárla, ale dokonce má schopnost oslovit i nastupující generaci diváků. Může film získat lepší časovou prověrku?