„Sceaduhelm“ aneb „Pod pláštíkem temnoty“ se ukrývá výborné rockové album. „Horrific Honorifics Number Two Point Five (2.5)“ aneb „další – půltý bonus povedených předělávek“ k tomu.

Toť hlavní kontury tohoto elaborátu, ke kterému zavdali podnět šikovní CRIPPLED BLACK PHOENIX (CPB). Angličané, které tu máme v oblibě tudíž i v článkové hojnosti. Proto se nebudu rozepisovat o reáliích kolem této živelně fungující formace, jelikož se tyto od mého rok starého posudku na pořád ještě žhavou „tuningovou“ kolekci „The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature” moc nezměnily.

Opravu jsem nečekal, že tucet zbrusu nových skladeb, které se dají prohlásit za regulérní třinácté řadové album CPB. přinese až tolik spokojenosti a nadšení. Přestože „Sceaduhelm“ kolikrát hudebně mate tělem, je albem temným, na poslech však velmi příjemným a v rámci art-progového rockového espritu i nepříliš komplikovaným.

Desku startuje téměř instrumentální „One Man Wall Of Death“, která je vlastně takovou špulkou červené nitě, jež je prošitá celým albem. Mám mysli vložené pasáže s vypjatými hlasy a ruchy odněkud z kolotočového, či cirkusového prostředí, které se v různých délkách objevují u většiny skladeb. A tyto jako kontrast k hudbě podvědomě vyvolávají atmosféru horrorových filmů, těch, kde se nějaký ten rádoby posel radosti (např. klaun) promění v autentickou bestii. Já tyhle filmy moc nejedu, ale na „To“ (2017) jsem si vzpomněl hned při druhém poslechu. Zkrátka zlé předtuchy jako zamýšlený vedlejší účinek v dávce blahodárného rockového placeba.

Právě mistrovsky vybalancované napětí dělá tuto kolekci tak přitažlivou. Přestože hudba vesměs maluje malebné, avšak nepodbízivé rockové momenty, tak pocit blaženosti je neustále nahlodáván všudypřítomnou nervností a temnotou dýchající z pozadí. Hned druhá „Ravenettes“ svižně řeže rockovou břitvou ostřenou snad až metalovým brouskem. One, two, three, four … tohle je hitovka jak hovado, kterou zdobí jiskrnost kytar a rázný komand Belindy Kordic. No a ten refrén s provařenou frází „You can run, you can't hide“ zas jednou nabyl pořádného významu. Tělo posluchače se jenom stěží ubraní svévolně vyvolaným pohybům.

Následující „Things Start Falling Apart“ představuje poklidnější, tesklivější polohu letošního hudebního dramatu a v plynule budovaném éterickém dusnu kraluje vynikající zpěv Justina Stormse. V přehlídce rockového výraziva pokračuje devítiminutová artově ložená „No Epitaph/ The Precipice“, ve které objevuji i jemné odkazy na velké vzory PINK FLOYD. „Dropout“ s opět famózní Belindou se díky samplingům nese až na industriálních frekvencích a dunění. „Vampire Grave“ s frenetickými záchvaty psychedelie v úvodu (viz. ta špulka nitě výše) se nakonec překlopí do jakéhosi glamrockového módu, kterému vévodí hlas Ryana Pattersona.

ČTĚTE TAKÉ

CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature + Horrific Honorifics Number Two

Při pohledu do místního archivu je celkem jasné, že jsou Angličani CRIPPLED BLACK PHOENIX (CBP) atraktivní studijní látkou redakčního týmu. Kolegium muzikantů, jež si kolem sebe vždy (pře)staví hlavní tahoun, zakladatel a multiinstrumentalista Justin Greaves si už více než dvě dekády drží vysoký standard včetně toho, že nepolevuje ani ze svých objemových kalibrací. Jejich EP proslulá stopážemi klasického LP a LP velmi často předkládaná jako dvojalba jsou nejspíše už nutností v rámci jakéhosi udržovaní image nebo budovaní značky.

CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature + Horrific Honorifics Number Two

Při pohledu do místního archivu je celkem jasné, že jsou Angličani CRIPPLED BLACK PHOENIX (CBP) atraktivní studijní látkou redakčního týmu. Kolegium muzikantů, jež si kolem sebe vždy (pře)staví hlavní tahoun...

Z předchozích odstavců je tedy celkem zřejmý operační rádius a arsenál CPB. A je vskutku úctyhodné, jak si ho předák a především kytarista Justin Greaves dokáže oddirigovat a vyprodukovat až v takto přitažlivý celek, který i na ploše atakující sedmdesát minut má spád a ani na okamžik o sobě nedá zapochybovat. Jedná se o mistrovsky ukočírovanou rockovou pestrost a eleganci, která se i při své délce jenom těžko oposlouchá, protože je navíc dramaticky dovedena k naprosté dokonalosti. Konečně jako nejlepší důkaz poslouží finální etuda „Beautiful Destroyer“, kde koncentrace všech těch rozmanitých rockových sil graduje hned do několika nálad. „Sceaduhelm“ skutečně přináší silný zážitek i pro ostříleného postaršího rockera.

Jenomže tímto to nekončí. Je tu nepovinný čtvrthodinový nášup v podobě tří bonusových skladeb, které zcela přirozeně a s grácií dokreslují předešlý spektákl. „Manhattan Skyline“ je předělávka profláklé „popiny“ od Norských A-HA. V šarmantním rockovém outfitu s vyloženě okouzlujícím zpěvem Belindy Kordic jí dosti ubylo na patosu a Justin zařídil skvělé kytarové propletence, jež závěru vrcholí v šestistrunnou extázi. Originál se o kytary jenom nesměle otřel, ale tohle je úžasný sex ve městě. „That's When I Reach For My Revolver“ z dílny post-punkerů MISSION BURMA je jednoduše rockově střihnutá věc se silnějšími vstupy basy. Jenomže zrovna na této rozpisce přidává další lahodnou chuť k hlavnímu menu, podobně jako americanou načichlá a definitivně poslední „Invisible People“ od punkerů FALSE PROPHETS. Její refrén „I have seen the promised landed, but it is promised to someone else“ nemůže vhodněji uzavírat tento festival špičkového rockového dramatu, který může posloužit jako příjemný společník při jiné činnosti. Jako hlavní artikl zájmu odměňuje mírou vrchovatou.

CBP natočili nádhernou desku, která je včetně té dotáčky rozhodně nejkompaktnějším materiálem v jejich hudebně bohaté a více než dvacetileté historii.