Nedávno jsem si tuhle střelu zase prohnal hlavou a nepřenesl přes srdce, že tu stále nemáme recenzi. Tahle deska si zaslouží více, než zmínku pod čarou. Ruku na srdce. Návraty bývají ošemetná disciplína. Zvlášť u kapel, které si svůj mýtus vystavěly v době, kdy se hardcore ještě lámal do metalových struktur bez plánů na budoucí škatulky. DEADGUY patřili mezi ty, kteří na konci devadesátých let pomáhali definovat, co dnes zpětně nazýváme metalcorem. Tedy aby bylo jasno. Ne tím uhlazeným stadionovým derivátem s melodickými popěvky, ale chaotickou, nervní a nepředvídatelnou formou agrese, jejíž základy betonovali třeba BOTCH. Pauza, která následovala po rozpadu, nebyla tichá jen časově, ale i symbolicky. Kapela se proměnila v referenci, v poznámku pod čarou, ke které se novější scéna hlásí, ale málokdy ji skutečně naplňuje.

„Near-Death Travel Services“ tak nepůsobí jako comeback v tradičním slova smyslu. Spíš jako pokračování věty, která byla na dvě dekády násilně přerušena. Zvuk je okamžitě rozpoznatelný. Disonantní kytary, rytmika balancující na hraně kolapsu, vokál, který není ani tak nositelem sdělení, jako spíš fyzickou manifestací napětí. DEADGUY nezměkli, nezpřehlednili se, ani se nesnaží držet krok s moderní produkční estetikou. Pokud něco, tak zní, jako by svět mezitím jen dohnal je.

Ve srovnání s jejich starším materiálem, především s ikonickou deskou „Fixation on a Co-Worker“, nepůsobí novinka jako radikální odklon. Spíš jako zpřesnění. Tam, kde dřív dominoval chaos a neusměrněnost, teď slyšíme větší kontrolu nad vlastním výrazem, aniž by se ztratila jeho nevyzpytatelnost. Skladby jsou strukturovanější, ale nikdy ne předvídatelné. DEADGUY pořád sabotují vlastní momenty „chytlavosti“ dřív, než by se stihly usadit. Ale i přes tu sabotáž tam ta hitovost je. Hitovost uprostřed chaosu. Je to hudba, která odmítá komfort, i když už by si ho po těch letech mohla dovolit.

A ještě jedna věc. Tihle boomeři působí v kontextu současné scény, která objevuje disonantní hardcore znovu, paradoxně dost svěže. Tam, kde mladší kapely často jen rekonstruují estetiku devadesátek, oni ji přirozeně žijí. Ne jako retro, ale jako jazyk, který nikdy neopustili. „Near-Death Travel Services“ tak není nostalgickou revizí, ale připomínkou, že tahle forma extrému nikdy nebyla o stylu, ale o neklidu.

Celá deska proto funguje spíš jako proces než sbírka skladeb. Jako postupné utahování šroubů, které nikam nesměřuje, ale o to víc působí. DEADGUY se nevrací proto, aby něco uzavřeli, ale aby znovu otevřeli prostor, který se po nich snažili zaplnit mnozí, ale málokdo úspěšně. A právě v tom je síla téhle nahrávky. Nepůsobí jako návrat. Působí jako důkaz, že některé věci nikdy skutečně nezmizely.