Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhý den láká na jeden netradiční sportovně-hudební event. Blastbeatovou olympiádu, která je vložena jako jeden z hlavních bodů programu. To ale není jediný sportovní prvek celého dne. Začíná se grindballem, tedy pingpongovým turnajem. Ten hudební začátek obstarávají BLASTARD. Kolínští na počátku nastavují laťku cekem vysoko. Death metal, grindcore i thrash namletý nahrubo, excelentní bubeník a velmi solidní zvuk. Při závěru setu se odehrává první pokus čapnout někoho a poslat ho na střechu přítomného crowdu. Tím čapajícím je bubeník TERMINATOR X Oťas a tím čapaným zhruba devadesátikilový zpěvák BLASTARD Lohm. A tak tu máme z této situace první pohmožděné rameno. Po nich hrající NO SHELTER kombinují hardcore s patřičně rychlým death metalem švédské školy. Takže HM2 a mnohem větší důraz na melodickou stránku.
Další jsou vídeňští BACKYARD. Jedna z nejmladších kapel soupisky. Překvapivě hrubozrnný powerviolence s ženskou zpěvačkou. Hodně rašploidní zvuk, ale bohužel ne tolik energie a vlastně ani sehranosti, jak bych od tak mladé kapely čekal. Mám pocit, že naplno jede kytarista a bubeník a druhá půlka kapely je až trochu znuděná. THE PRIM z německé Jeny jsou v projevu mnohem zaťatější, co se podiového projevu týče. Jejich zpěvačka i kytarista využívají každý volný prostor i mimo podium a basák sází efektivní mohutný záklon s prohnutými koleny. Stylově kombinují dvoukytarový metalcore s chaotičtější verzí hardcore, ve kterém se člověk neztrácí díky celkem krátkým songům, nepřesahujícím dvě minuty. Další hrající je bezbasové trio ALISON WALKS z Berlína. O poznání přímočařejší přísná forma fastcore/grindu má naprosto nezastavitelný tah na branku a dvojici skvěle se doplňujících vokálů.
Domácí barvy reprezentují LILIxELBE a TERMINATOR X. Sádrokartonářské duo rozhodně ostudu nedělalo. Na festivalu zandali nejtechničtější a nejchaotičtější set, ve kterém se instrumentálně narvaný a značně epileptický grindcore snaží vydávat za powerviolence. Když Skupda zjistil, že má opravdu hodně citelný problém s karpálními tunely, tak to v každé své kapele (a že jich je) „nějak vyřešil“. Teda snad krom PRÜGELKNABE. V TERMINATORECH X je řešením synťák, na který se hraje levou rukou klasicky a tou pravou pro jistotu loktem, aby karpály netrpěly. Nebo i hlavou. V každém případě je tu nejzábavnější set celého festivalu. Zapomeňte na „Infestation“. Noví TERMINATOR jsou úplně někde jinde. Ačkoliv i na poslední desce je nějaká ta elektronika, tak teď vesmírné zvuky okupují každou skladbu. Koncert je prostě zábavný námrd, saxofon a hostovačka na kytaře included. Korunováno tím, že kapela končí přesně ve chvíli, kdy je na odpočtu nula. Na vteřinu přesně.
Další bod v programu je blastbeat olympiáda. Má to slavnostní úroveň, konferenciéra i rozhodčího. V přihláškách dominují opravdu silná jména borců, kteří sem přijeli změřit síly. Nejvíce se asi očekává od Thoreho z YACØPSÆ. Ten v této grindcore legendě začal hrát v roce 2018 a ještě než jsem znal jeho jméno, měl jsem informaci, že do YACØPSÆ nastupuje nejrychlejší bubeník Německa. A jaké to je? Vlastně super zábavné. Borci se rozdělují do dvou kategorií, první je bez dvojšlapky, druhá s. Soutěží se v počtu úderů za dvacet sekund. Thore se nakonec neumisťuje a nevím, jestli je to příliš těžkým jídlem nebo tím, že se dává do richtiku po dlouhé nemoci. Nicméně pro domácí je tu jedna dobrá zpráva. V kategorii jednopedálové cinklo stříbro pro Českou republiku. Oťasovi z TERMINATOR X uteklo zlato jen o tři údery a to považte, že má zhmožděné pulzující rameno, které v tu chvíli rozverně mění barvy.
Po olympijské přestávce se pokračuje v sypání a na scénu jdou CRONIC PISSED. Řádně narvaný syrový harcorepunk sází na nesmlouvavou energii, krátké a ještě kratší skladby, přímočarost a údernost. SCUM COP by byli skvělý, kdyby měli trochu více materiálu. Jejich set je opravdu hodně prorostlý samply a intry, do kterých čtveřice z Münsteru vkládá úsečné powerviolence rubanice. Všemi těmi hláškami nebo rapovými intry a outry ale ředí energii, která by jinak byla intenzivní a naprosto brutální. Škoda. Na konec tu máme švédské kvarteto THE ARSON PROJECT, které muselo pro účely festivalu proškrtat více jak půlku playlistu, aby se vešli do patnácti minut. Hodně se daří masivní zvuk, který málem bourá budovu školky, typicky švédská chřestivost také přítomna, ale navíc se do toho opírá opravdu mohutný plný zvuk kytar. Pro mnohé vrchol večera. Jejich powerviolence/grindcore kombinace je naprosto devastující, precizní rytmika, maximální intenzita. Katarze. A po nich hurá domů. Je to osm hodin, takže o zábavu postaráno.
Po čertech „toolovský“ mix hutných riffů, melodií a nekonečné atmosféry. Brutální zvuk vás mele jako nezkrotná přírodní síla, ale vy jste rádi, protože konečně zažíváte splynutí s univerzální jednotou. Téměř transcendentální post-metal.
Nová autorská hudba VITACITu po třiceti létech od té poslední? JAKO VÁŽNĚ? Sním či bdím nebo je nutno mi jen prostě a jednoduše nafackovat, abych se probral? Takovými skladbami, byť na nich jistě lze hledat mouchy, vždy znovu a znovu jen ZASE DÁL, prosím!
Všeuměl Tony Dunn se vrací s další dávkou mlhou a deštěm nasáklého post metalu, který je zasněný i drsný jako skotská vysočina. Proti předchůdci vybrousil kompoziční um a přidal větší paletu výrazových prostředků. Novinka je tak ještě poutavější trek.
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
