Ten obal, ach ten obal byl hlavním impulsem, že jsem znovu pocítil, jak do mě vstupuje TERROR.

Naposledy jsme se tu rozplývali nad dějinnou úlohou losangeleské skvadry před šestnácti lety při recenzi čtvrté řadovky „Keepers Of The Faith”, která i dnes stále slušně masíruje. Scott Vogel se svými bratry ve true hardcorové zbrani od té doby rozšířili svůj historický otisk o dalších pět kolekcí včetně nedávno vydané novinky.

Přičinliví Američané i nadále šponují pružnost v tomto odvětví striktně ukotvených mantinelů. Na rozdíl od všech starších desek se mnou letošní počin ohromně třísknul. Bang! Sbírka „Still Suffer“ s úžasným hlomozem pečlivě udržovaného veterána až neuvěřitelně hladce přistála v mých uších. Toto se nepodařilo ani jednomu z předešlých opusů, přestože se na nich čistokrevnost skladatelských postupů pokoušela stejně nepatrně. Určitě je nechci nijak degradovat, ale prohlásit o nich, že mě strhly tak silně jako právě recenzované menu, zkrátka nemohu. Pokrytectví a patolízalství se v tomto žánru (především) netrpí, tak i tady bez přílišné diplomacie.

Věřím, že pravověrné fanoušky neurazím, když si dovolím prohlásit, že i u hardcore hrají významnou roli emoce, které daná skladba, či album dokáže vygenerovat. Hudební esence a skladatelské formule, ať již jsou pokaždé téměř ty samé, samy o sobě neznamenají, že probudí totožné emoce. Záleží i na duševním rozpoložení posluchače a jiných situačních podnětech. Tímto bych se nechtěl pouštět na tenký led psychologie, jenom stručně upřesnuji, proč důvodem k okamžitému vyslechnutí nových skladeb nebyl nějaký bližší vztah ke kvintetu, nebyla to ani přetrvávající síla jejich dosavadní tvorby, byl to pouze a jedině ten krásný obal desky, který bleskově aktivoval moji touhu opět prověřit potenciál permanentně doutnající z této formace.

„Still Suffer“ jako celek nelpí na drsném – hutném core vyznění, chce zuřit, nesmiřitelně, jako tornádo infikované punkovou vzteklinou. Smetat úplně vše, co mu stojí v cestě. Je to samozřejmě pořád hardcore jak „cyp“, akorát odhodil nějaké to závaží. Nezkoumá své namakané bicepsy, rozdává rány, které léčí. Ona extra živelnost a výtečně zacílený hudební nátlak má za následek, že vás album během sedmadvaceti minut vyloženě semele. Ani přesně nevíte, co a jak se událo a jediné, v čem máte jasno, že si tohle chcete prožít zas a znovu. Tento nález, aneb „nevysvětlitelný strhující faktor“, který se nedá erudovaně obhájit si na jakékoliv hudbě cením vlastně nejvíce.

Poměrně střídmé stopáži navíc z poslední skladby ubírá dobrých šest minut jakýsi „outro záznamníkový HC teambuilding“ tužící ducha za doprovodu piana, jež může pro neortodoxního fandu vyznívat všelijak, nejspíše zbytečně. Já si ho naštěstí díky špičkové kvalitě předchozího hudebního dění vyložil neutrálně jako součást koloritu a v hodnocení ho neodrážím. Každopádně drsněji pojatý předchůdce „Pain Into Power“ měl všehovšudy minut osmnáct, ale tak intenzivní zážitek a hlad po dalších protočeních nezanechal.

Máme co do činění s velmi šikovně naaranžovaným desaterem skladeb, které, přestože si jsou v mnohém podobné, dohromady nesplývají a deska je takto i čitelnější a přístupnější. Z každého válu vyzařuje buldočí zarputilost a energie, která doslova pozitivně nabíjí. Scott sice nezpívá o zasněných procházkách večerním parkem, jeho texty a burcovaní společně s převážně houpavým a uhánějícím hudebním doprovodem rozhodně nedeprimují, právě naopak nabízí terapeutický únik z často dost bolestné reality.

TERROR se opravdu podařilo sestavit výtečně vyrovnanou rozpisku, kterou honosí skladby jenom výborné a vynikající. Zajeté postupy a míchaní temp v odlehčenějším hardcore-thrash metal módu jednoduše baví a mají v sobě nadměrné množství návykových substancí. Políčkům jako „Erase You From My World“, „Deconstruct It“ nebo i táhle započatému a do moshpitové pospolitosti dovedenému „A Deeper Struggle“ nic neschází ani nepřebývá. A platí to i o libových kytarových nájezdech třeba v „Destruction Of My Soul“. V sedmé „Beauty In The Losses“ osvěží chill out entrée s vůni ženy, které odjišťuje další ze syrových návalů. Veškeré úsilí kapely graduje do kolikrát až famózních refrénů. Zde nabízím ukázku z naprostého vrcholu alba.

Don’t fear the panic
You got to face what’s next
Embrace all your failures
Put yourself to the test
(„Fear The Panic“)

Výmluvné, delikátní, pravdivé. TERROR s bravurou vstupují do čtvrtstoletí své existence a dělají mi skutečně velkou radost.