A kyselý hrozny nejsou hrozný. Jsou temný!

Fragment textu jednoho nejmenovaného punkového poeta naprosto přesně vystihuje moje námluvy s velšskou progovou stálicí GODSTICKS. Ti před devíti lety předskakovali THE PINEAPPLE THIEF na brněnské Melodce, přičemž jejich centrální mozek - kytarista a zpěvák Darran Charles - hrál i druhou kytaru u Soordovy družiny. První dojem zanechal rozpaky a natruc namlouvanou kyselost z nepochopeného, nedosažitelného. Pravdou bylo, že na takto vymakaný hudební appetizer jsem v daném čase jednoduše nebyl mentálně připraven.

Vystoupení jsem tehdy unáhleně a samozřejmě hloupě odsoudil, za což si i teď nestačím sypat popel na hlavu. V rámci závěrečné periody svého pokání dodávám analýzu jejich sedmé řadovky. GODSTICKS se zkrátka zasekli v povědomí a jejich kvality jsem docenil až pár měsíců po první „ostré“ zkušenosti. To, když mojí posluchačkou „zaprděnost“ přemohla touha po poznání.

Kvarteto, které ze své podstaty koketuje na rozmezí rocku a metalu, si nadále zachová svůj typický rukopis. Letos vyznívá energičtěji, přímočařeji a metalověji, a to zvláště v první polovině desky. Hned úvodní skladba uštědřuje pěkných pár direktů do ksichtu. Atakující Charlesův zpěv bez varování a instrumentálních předeher odpálí sled rytmických pochodů, do kterých se zakusuje na dominanci nabíhající kytarový riffing. „M.I.A.“ je podobně jako ostatní kompozice budovaná na štědrém přísunu kytarových proměn o různých intenzitách, jež do se sebe fortelně zapadají. A pečlivě střežená hojnost výtečně seštelovaných kytarových duelů je i hlavním poznávacím znamením, alfou a omegou cardiffských. Darran je skutečný milovník svých sladkých dřev a moc dobře ví, jak z nich vydojit specifickou magii, aniž by podléhal pokušení přehrávat.

Hudba GODSTICKS dává jednoznačně přednost propojovaní a souhře jednotlivých instrumentů namísto jejich exhibicím (prog aktům). Schopní instrumentalisté své motivy spíše krátí a vrství, než aby se je pokoušeli dále rozvíjet do širších ploch. Je v tom velké penzum týmové disciplíny a jasná vize, kterak dosáhnout kýženého výsledku. Je však jasné, že se ve zkušebně hodně experimentovalo, tak aby se potom ve studiu ještě více stříhalo. Ať už vás kapela svým vyzněním osloví či ne, tak to nikdy nebude kvůli opulentní barokní přeplácanosti.

Krása Velšanů tkví v tom, že nechtějí hrát na velký efekt, nýbrž chtějí hrát velmi efektivně. Odlupovaní vrstev cibule má svůj půvab pouze v situaci, když víte, co s nimi právě zamýšlíte. V opačném případě to vzbuzuje rozčarovaní a snad i ty oči pro pláč. Strukturování skladeb GODSTICKS se dá představit jako opačný proces, tedy budování bytelného korpusu z jednotlivých vrstev bez zřejmé kostry či silnějších záchytných bodů. Přestože podobně formované skladby a sound nechtějí dát mnoho na první dobrou, posluchač z nich vycítí skladatelské nadšení a poctivost a jeho instinkt tuší, že by při nasazení odpovídajících dávek trpělivosti a soustředěnosti mohl dospět k nemalému uspokojení.

Kytarové mistrovství servírované na „VOiD“ je nadmíru originální, a to i pro mě, jedince, jenž se neustále snaží hledat souvislosti. Těžko se zde přirovnává, snad jen jeden zlomek v „Can't Withstand” dává vzpomenout na Johna Petrucciho (DREAM THEATER), ale ten by s ním zajisté rozjímal o dost déle. Je slyšet, že si Charles & Bushell opravdu umí kytarově vyhovět, navíc oba dokážou hudební dění vyloženě precizně dochutit až nepatrnými (a o to účelnějšími) syntetizátorovými náladami. I přes masivnost kytarových nájezdů neztratíte kontakt s kolikrát až s jazzově pojatou rytmikou (volnější „Master Of A Plan“. „Talking Through Walls Pt 2“) a i způsob, jakým to zezadu jistí bicman Tom Price, si zaslouží zvláštní pozornost a pochvalu.

Darran coby zpěvák si je určitě vědom svých limitů, ale i svých předností a jeho omezené spektrum s nijak nezávadným mírně „nakníknutým“ trademark echem dokáže písním vtisknout dostatečné emoce (procítěná „Hope Is Burning“), které zcela akurátně zapadají do úsporných, avšak zajímavých progresivních vzorců těchto sympatických chlapíků.

Zpočátku nepochopené „předskokanství“ GODSTICKS někdy v polovině jejich momentálně sedmnáctileté kariéry nakonec vyústilo ke sběru a následnému studiu kompletní diskografie, ve které by novinka s živelnějším vyzněním ode mě získala nálepku nejpřístupnějšího alba. „VOiD“ oproti předchůdcům přináší především svébytně pojatou metalovou dynamiku, díky které se skladatelské úmysly Velšanů objevují a degustují snadněji. Nakonec bych měl ještě zdůraznit, že i ostatní kolekce z dílny GODSTICKS dokážou odměnit; i tím, že se v nich vždy dá najít něco nového. A to možná právě proto, že napoprvé nechtějí dát nic příliš lacině.