Když si tak prohlížím historii změn sestavy australských THE AMITY AFFLICTION, tak si nelze nepovšimnout častých turbulencí na různých postech. Stálou dvojicí byli po dlouhá léta vokalista Joel Birch a basák Ahren Stringer, který však skupinu v loňském roce opustil. Že to je ztráta významná, dokládá i fakt, že měl na starosti čisté vokály, jež tvoří nedílnou a výraznou část tvorby kapely. Novou posilou schopnou zvládat jak basu, tak srdceryvné vokální party, se tak stal Jonathan Reeves ze stylově spřízněných krajanů KINGDOM OF GIANTS.

Zkrátka jen další změna v sestavě, chtělo by se říci. Nic, s čím by si Australané už v minulosti nedokázali poradit. Byť v tomto případě změna velice výrazná. Na soundu skupiny se však (naštěstí) příliš neprojevuje. Její fanoušci na devátém albu dostanou vše potřebné, na co byli zvyklí už v minulosti. Oproti předchůdci „Not Without My Gods“ z roku 2023 však registruji mírné přitvrzení a celkově příklon k „temnější“ straně. Srdceryvných a chytlavých refrénů si i na novice užijete dost, ale cítím z ní zároveň i o něco větší agresi.

Stačí se zaposlouchat do skladby „Bleed“. Její střední houpavý rytmus je ideální pro středně intenzivní mosh. Nekomplikovaný, ale o to údernější klávesový motiv, jež se ozývá během značně přímočarého refrénu pak ještě zvýrazní atmosféru a tempo. Agresivně pojaté video zobrazující domluvenou pouliční rvačku jen podtrhne její celkové nekompromisní vyznění. V takto esenciálně čistém metalocorovém pojetí se ale nakonec nenese celá deska; na to jsou THE AMITY AFFLICTION stále dost pevně ukotveni i v melodické větvi tohoto žánru.

Pro zachování schopností bodovat i na tomto poli však byla potřeba rychlého zapracování nové posily v sestavě, jež dostala na bedra naloženou i zodpovědnost za zpěvnou složku tvorby australské bandy. Své přednosti dostane možnost předvést rovnou v titulní skladbě. Po adrenalinem napumpované úvodní „Kickboxer“ je to pro fanoušky kapely i důrazné uklidnění o pokračování v trendu nastoleném předchozími alby. Reeves podává procítěný výkon, stejně jako jeho předchůdce šikovně balancuje na hraně sladkobolného kýče a pro někoho už možná i za ním. Skvělou souhru s ostrými vokály Joela předvádí v hitové písni „Heaven Sent“. Výrazný refrén si budete prozpěvovat ještě drahnou dobu po jejím vyslechnutí.

V tomto ohledu skupině nápady stále nechybí. Skladby mají všechny ingredience potřebné pro moderní metalcore. Samozřejmě že ozvláště v tomto žánru se nelze vyhnout ani generickým postupům, ale ty na druhou stranu tvoří základ metalcore a jeho fanoušci očekávají, ba plně vyžadují, všechny jeho důležité propriety. Breakdowny, „digitalizovaný“ zvuk, hromady kytarových riffů, střídání ostřejších a jemnějších vokálů a v neposlední řadě i nějakou tu špetku progresivnějších vlivů. Těmi zase THE AMITY AFFLICTION příliš neplýtvají, přeci jen už je můžeme řadit do ranku zkušených mazáků, kteří si hrají hlavně to „svoje“.

Mazácká je vlastně i tato jejich nahrávka. Myšleno však v dobrém slova smyslu. Skupina na ní dokáže prodat všechny svoje přednosti a zkušenosti tak, aby z toho stále nebyla jen odbytá rutina. Deska zní svěže, dynamicky (což však neplatí o zvuku, ale to už je v metalcore takový standard) a dokáže bavit na celé ploše, přestože považuji její první polovinu za o něco nabušenější. Zároveň deska, která se pravděpodobně nestane tou nejlepší v dosavadní diskografii australské kapely, ale která jí zároveň ostudu rozhodně neudělá.