Dva roky od poslední řadovky a doommetalová kapela z Baleárských ostrovů opět přichází s novým materiálem. V posledních letech jim jde nahrávání pěkně od ruky, tak proč toho nevyužít (její členové mají ještě další projekty, se kterými rovněž natáčí stále další materiál). Už nejsou nejmladší, vlastně je tahle kapela už hodně letitá. Počátky datuje k roku 1992 a není divu, že od těch časů už v sestavě zůstal jediný člověk. Je jím kytarista Vicente J. Paya, kterého jeho domovská scéna na Mallorce uznává jako svou významnou osobnost, která otevřela dveře k tehdy se rodícím metalovým sub-žánrům. Jeho další kapela UNBOUNDED TERROR byla jednou z prvních španělských deathmetalových kapel a do dnešních dní funguje, byť podobně jako GOLGOTHA měla dlouhé přestávky v existenci.

Jak jsem zmiňoval nedávno u recenze desky „Anthems for the Grand Collapse“ od SOLNEGRE, doom či death/doom scéna na Baleárských ostrovech je konzervativní. Ve svém ostrovním světě dokázala vzdorovat vnějším vlivům a v jejich hudbě je stále znát odezva dávných počátků a inspirace z prvních alba PARADISE LOST a MY DYING BRIDE, kteří jim vytyčili cestu. Očekávat tedy od novinky GOLGOTHA něco jiného by asi ani nemělo smysl. Během své historie si pár proměn prodělali, ale ze svého směru nikdy příliš nevybočili. Stylové změny si kapelník vyzkoušel v bezpočtu dalších kapel (od heavy, přes zmíněný death až po black metal). Variace pod jménem GOLGOTHA byly jen mírné nuance. Spíš se na jejich projevu podepsaly personální změny, především za mikrofonem.

GOLGOTHA byla aktivní v devadesátých letech, pak se odmlčela. V půli nultých let se na čas opět zformovala a vydala album „New Life“ (album typické pro hluboký growling Dave Rottena) a poté se na dalších deset let rozpadla. Deska „Erasing the Past“ z devatenáctého roku ukázala, že kapela zůstává stále pevně zakořeněná v devadesátých letech. Následná „Mors Diligentis“ však přinesla drobné experimenty a nezvyklý prostor pro klávesy. Dodnes považuji toto album za nejlepší. Rovněž se na této nahrávce hlavního vokálu ujala zpěvačka María J. Lladó (na „Erasing the Past“ jen hostovala v jedné písni). Tato paní s hlasem položeným opravdu nízko zpívá i v dalších kapelách Vicenta Payá (BIS•ONTE, SONS OF CULT). Není divu; nakonec je to jeho manželka a společné kulturní projekty v tomto věku vztahu jen prospívají. Předchozí „Spreading the Wings of Hope“, ač výborná deska, se navrátila ke staré linii. Aktuální počin „Hubris“ pak navazuje přesně tam, kde minulé kapela skončila. U těchto starých kapel jde těžko říct, jestli je to dobře nebo ne. Už mají svůj styl a těžko očekávat něco převratného. Přitom je to vlastně velmi dobré album. Starý deathmetalový veterán sází pořádně hutné zemité riffy. Většina desky se drží ve středním tempu a výraznějšímu zpomalení dojde jen příležitostně. Melodie jsou slušné a nevtíravé. Druhá kytara jede paralelně mnohdy zajímavé motivy, ať už se drží rytmu nebo spouští svižné riffy a sóla. Growling je na prahu šepotu a chrapotu, o čistém hlase zpěvačky už byla řeč. Pouštět se do dalších detailů, to už bych se opakoval ze své minulé recenze.

Abychom zmínili i nějaká negativa, tak hlavní vada na kráse nové fošny je její jednotvárnost. Skladby jsou si dost podobné a oproti minulému albu tam není nějaký výrazný moment. Především díky hutnému podkladu je to příjemný poslech, solidní doom metal, ale nijak nevybočuje z linie předchozího alba vydaného před dvěma lety. Pro ty posluchače, kteří si libují ve staromódním death/doomu (autor tohoto textu nebude zapírat, že mezi ně patří), je „Hubris“ velmi dobrý společník. Pro ty, kteří preferují modernější pojetí metalu, pro ty tahle kapela není.