Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Udělat grindcore festival v mateřské škole? Hlavní organizátor festivalu Ralf je živoucím důkazem, že extrémní hudbu lze dělat všude.
První den hamburském Elbdeich e.V. odstartoval v duchu tradiční grindové intenzity, kdy se jeden krátký, ale o to údernější set střídal s dalším bez jakéhokoliv prostoru na vydechnutí. Festival má takovou zvláštnost, každá kapela hraje patnáct minut. V průběhu hraní se za ní objeví logo, které je postupem času nahrazováno odpočtem, který měří čas, jenž ještě zbývá. A díky tomu, že grindcore kapely jsou díky trénování na festival Obscene Extreme mistři v rychlých přestavbách, dochází i k tomu, že povětšinou není vyčerpána ani patnáctiminutová mezera na jejich výměnu. Poklona jak všem bandům, tak zvukaři.
IGNORANT otevřeli večer ve velkém stylu, se svým typickým grindcore/crustgrind nářezem, který stál na extrémní rychlosti, krátkých skladbách a absolutní absenci jakékoliv zbytečné omáčky. Jejich set působil jako okamžitý výkop do hrudi a velmi rychle nastavil tempo, které už zbytek večera nepolevilo. Toto kvarteto z Lipska vidím podruhé. Poprvé to bylo před pár měsíci na jejich domovské scéně v Lipsku, kde si jejich kytarista Hannes i celý koncert zvučil a nutno říci, že ačkoliv v Hamburku byl zvuk super z Lipska jsem si odnášel ještě silnější zážitek. Hlavně díky vytažené base, kterou v jejich případě obstarávají prsty instrumentálně nabušené máničky se jménem Clemens.
Zvolenští SANGRE DE IDIOTAS jsou druzí ve startovním bloku a přinášejí syrovou směs hodně hrubého grindcore, který stojí jen na bicích a extrémně zkreslené baskytaře. Jejich zvuk byl špinavější než u většiny hrajících, a to je dobře. Tohle je taková grindová oáza špíny. Jediná slovenská kapela v soupisce rozhodně neudělala ostudu, byla to šílená, splašená jízda, která otestovala hranici grindu a noisecore.
Soutok death metalu, crustu a d-beatu definuje zhruba tak teritorium, ve kterém se pohybují řečtí DOWNWINDER. Dominují jednoduché, ale brutálně účinné riffy, ve kterých se nezapomíná ani na melodickou stránku věci. U DISHONOR jsem se někde zakecal, a tak přicházím až na jejich poslední song a ten moc nevnímám, protože se snažím protáhnout třemi stovkami postav, přihlížejících koncertu v aule mateřské školy, kde se festival koná. Mezi dětskými obrázky tu jsou všudypřítomné punkové nálepky od kapel a kupodivu to jde celkem dobře dohromady. V místě, kde se hraje, se většinou konají shromáždění, schůzky s rodiči a funguje to zde i jako jídelna.
PRÜGELKNABE jsou dvě třetiny domácích legend SHEEVA YOGA a podle toho to taky vypadá. V playlistu mají ordnung, mají hrát patnáct minut, takže hrají patnáct songů. Jejich set je rachot. Powerviolence/fastcore chaos, vše extrémně instrumentálně nabušené, uřvané, krátké, intenzivní. Nechápu, jak to Skulda může hrát s karpálními tunely v tom stavu, ve kterém je má. Jejich set byl jedním z nejdivočejších z večera a dokonale zapadl do filozofie festivalu „rychle a naplno“.
SABOTAGE z německého Bielefeldu se vrhají na scénu se svým hardcorepunkem, který v sobě nese prvky jak chainpunku, eggpunku tak crustu. Naživo je to nekompromisní, neustále tepající a lehce přidrzlá hudba, která má obrovskou oporu v osobě zpěvačky, jež si přirozeně získává publikum svým nenuceným „vajbem“. Instrumentáí složku obstarává špinavá groove rovina a funkční riffy, které vás donutí si minimálně podupávat nohou, ale mnohem spíš sebou koordinovaně trhat.
TRAIL OF DESTRUCTION posunuli intenzitu směrem ke grindcore. V kapele zpívá Enrico, jenž dříve basoval a řval v TRIGGER, které našinci zcela jistě budou znát. Já ho tedy dnes vidím asi poprvé bez basy v roli zpěváka a zvládá to skvěle. Instrumentální duo ve složení kytara-basa za ním šlape jako dobře seřízený hodinový stroj. Navíc to měá i skvělou energii. Drobně působící Enriko je najednou všude a svojí osobou vyplňuje každý zbytek prostoru přes scénou.
Závěr obstarávají TRAPPED BY THE HOLY GOATS, kteří představují výraznější žánrovou odbočku. A vlastně nejen žánrovou, i vizuální. V jídelně se objevuje mlhostroj a psychedelická světla. Kapela z Münsteru spouští stylový tanec s velmi hrubým stonerem, hardcorem, někdy i grungem a funkem. Nějakým záhadným způsobem to ale dohromady celkem funguje. Nicméně jejich žánrový rébus je alespoň pro mě rozhodně důvodem se trochu více očichat s jejich studiovou činností, co právě teď dělám. První den končí, zítra nás čeká mimo jiné grindball, což je soutěž v pingpongu a následně i olympiáda v blastbeatování. U vchodu se nachází velká tabule, do které se zapisují borci do dvou kategorií. S dvojšlapkou a bez. Takže jsem dost zvědav, jak to dopadne, protože v tabulce vidím i jméno, o němž se už dlouho tvrdí, že je nejrychlejší v Německu.
Minulá deska mě zaujala a aktuální dílo mě rovněž mile překvapilo. Temný, poněkud teatrální metal se však dokáže blýsknout nejedním zajímavým motivem či refrénem (ženský sbor „The Blind Eye of Antichrist“). Často citují MOONSPELL, ale to není ku škodě.
Metalcore šmrncnutý vyhroceným screamem se zpěvačkou v čele. Mírně neuhlazené, občas sklouzávající ke klišé, ale jinak velmi solidní emotivní deska plná zajímavých hudebních zákoutí.
Masivní, přitom precizně vystavěné EP, které stojí někde na pomezí sludge a post-rocku. Spolupráce s Geoffem Ricklym v rámci lehce stonerové skladby se hodně vydařila. Je toho ale málo. Čtyři skladby u PELICAN namlsají, nezasytí.
Moderní progresivní hudba, vlastně takový komplexní post metal, který vstřebal klasiku prog rocku i metalu, ale též djent, metalcore či post hardcore tendence. Již předchozí EP stála za poslech, nyní je to přímo výborné. Už se těším na celou desku.
Hellenic dark metal model 1999 s láskou dělaný pamětníky. Ano, dosavadní dvě alba Řeků byla hudebně odvážnější a explozivnější, ale novinka mi navzdory nevyrovnanosti a pochybné úrovni čistých vokálů chutná. Na podobné hudbě jsem vyrůstal a to se počítá.
Jemný post rock smíchaný s hravým post hardcore a přesahy do math rocku, to díky místy hezky rozdováděné rytmice. Občasný vokál pak kontrastuje svými screamo tendencemi. Sugestivní dílo plné jiskřících emocí.
Velké překvapení. Kvalitativně velmi povedená kompilace latinskoamerických kapel s podobným náladovým ukotvením, pohybujících se od mathrocku po screamo. Není tu slabý kus.
