Sklonek 70. let již lačně vyhlížel novou dekádu. Agent FBI Robert Ressler vstupuje do věznice s nejvyšším stupněm ostrahy. Odevzdává svůj revolver Smith & Wesson, podepisuje se do knihy návštěv a přes několik bezpečnostních okruhů postupně proniká do hlubin žaláře, kde živoří ti nejhorší z nejhorších. Čeká ho již čtvrté setkání s doživotně odsouzeným Edmundem Kemperem. Na konci téměř čtyřhodinového rozhovoru stiskne Ressler tlačítko zvonku, aby přivolal dozorce. Po třetím pokusu během deseti minut se ve dveřích stále nikdo neobjevuje. Všímavý Kemper vysvětluje, že jde o zbytečnou snahu, jelikož nastala hodina střídání stráží, spojená s podáváním jídla vězňům odsouzených na smrt. S úšklebkem dodal, že další čtvrthodinu nikdo nepřijde. „Kdybych teď začal vyvádět, měl bys docela problémy, co? Mohl bych ti třeba urvat hlavu a položit ji na stůl, abys pak mohl přivítat dozorce.“

Poněkud nervózní Ressler s předstíraným klidem zdůraznil, že vražda agenta FBI by mu pobyt ve vězení zhoršila. „Já naopak myslím, že bych si tím u ostatních vězňů vysloužil obrovský respekt,“ kontroval pobavený Kemper. Agent se napřímil a řekl: „Ty se domníváš, že jsem sem přišel beze zbraně?“ Kemper si srovnal brýle na nose. Jeho hlasem projel záblesk zlomyslnosti. „Ale no tak. Oba dva přeci víme, že návštěvníci mají zakázáno nosit zbraně u sebe!“ Ressler začal hrát o čas. Vzpomněl si na svůj výcvik. Hovořil o bojových uměních, rychlých reflexech a obraně. Mluvil pomalu. Skládal slova do květnatých souvětí. Nakonec se ve dveřích dozorce zjevil. Agent si úlevou oddychl. Začal rovnat popsané papíry do černého kufříku a balit diktafon. Při odchodu z malé místnosti se k němu Kemper přitočil a dal mu svou obrovskou ruku kolem ramen. Úsměv od ucha k uchu. „Je ti doufám jasný, že jsem si z tebe dělal jenom prdel, viď?“ Od tohoto incidentu smějí agenti FBI vyslýchat sériové vrahy minimálně ve dvou.

Bažení

Lebka Mary Ann Pesce byla nalezena až 15. srpna 1972 v horské oblasti u Loma Prieta Mountain (Santa Cruz Mountains). Identifikaci lékařští experti provedli na základě dentálních záznamů. Ed zprávu zaregistroval v novinách, ale popravdě jej nechávala zcela chladným, jelikož si uvědomoval, že nález několika vybělených kostí ohlodaných od divokých zvířat ho nemůže jakkoliv ohrozit. Horší bylo vnitřní pnutí, které neúprosně rostlo. Přijde další vražda. To bylo nad slunce jasné. Začal raději myslet dopředu a ujasnil si několik priorit. Nebude při vraždění používat nůž, který nadělá spoustu bordelu a postará se o výmaz z rejstříku trestů. Jedno se přirozeně doplňovalo s druhým. Čistý štít mu umožní získat zbrojní pas. Pořádný kvér v ruce si umí zjednat automaticky respekt. Funguje jako ovladač na televizi. S pistolí může oběť dostat přesně tam, kam potřebuje. O zbytek se postará škrcení. Už ho nebavilo půjčovat si zbraně od kamarádů ani načerno kupovat obstarožní laciné šmejdy, co ještě pamatovaly slavné dny generála Johna J. Pershinga.

Koncem července prodělal další dopravní nehodu na své druhé motorce. Tentokrát si za to mohl sám. Špatně odhadl rychlost a nevybral pravotočivou zatáčku v zalesněné oblasti kousek za Berkeley. Zlomenou levou ruku mu musela fixovat kovová dlaha, ale ani tahle nepříjemnost ho nedokázala odradit od vražedných úmyslů. Veškeré kouzlo z pořízených fotografií vzal dávno čert. Přišlo mu to stejné, jako kdyby si měl chlap vystačit s jediným porno časopisem po zbytek života. Nemožné. O své budoucí oběti měl jasno. Krásný úsměv, prozářený zdravým chrupem. Sebevědomá holka, ideálně z Kalifornie. Pohrával si v myšlenkách se svým ideálním terčem, a přitom vozil bez ustání další houfy anonymních stopařek. Fakt, že mu stále nastupovaly do auta, považoval za tragický. Scházela jim jen cedule na krku s nápisem "ZABIJ MĚ". Přemítal o tom, že všechny ty holky byly dostatečně staré na to, aby věděly, co dělají. Především ale měly vědět, co rozhodně dělat nemají. Jako třeba jezdit stopem. Dokonce i teď, když policie nalezla kosterní pozůstatky, nepřestávaly lézt do jeho auta. Jakoby se mu tím vysmívaly. Eda to jen přesvědčovalo o tom, že společnost je právě tak praštěná, jak si vždy myslel. Ty holky se cítily v bezpečí ve společnosti, ve které on sám neznamenal vůbec nic. Večer 14. září 1972 se Kemper opět vydal na lov.

Mladá krása

Byl čtvrtek. Ford Galaxie si to šinul po University Avenue v Berkeley. Provoz byl prořídlý. Ve snášejícím se šeru působila jinak rušná ulice poněkud liduprázdně, mrtvě. Spatřil ji osamocenou na autobusové zastávce. Mávala zběsile rukou a stavěla se na špičky, aby působila vyšší. Kolik jí může být? Osmnáct, možná dvacet? U těhle Asiatek se věk strašně blbě odhaduje, pomyslil si. Aiko Koo bylo čerstvých patnáct let. Její matka pocházela z Lotyšska, otec byl Korejec. Mladá dívka ovládala hru na korejské bubny, ale především tančila. Věnovala se baletu i korejskému lidovému tanci, na kterém chtěla v budoucnu postavit kariéru. Potřebovala se nutně dostat na taneční kurz v San Franciscu, ale autobus měl zpoždění. Žlutý Ford zpomalil. Dívka si přes rameno hodila batoh, v němž měla autentický baletní kostým ušitý babičkou z matčiny strany. Prohlížel si ji. Zalistoval v katalogu svých přetvářek a nasadil si na tvář mírný úsměv. Dlaha na jeho levé ruce byla zřetelně vidět i zvenčí, o což mu samozřejmě šlo. 

Čišela z ní nedočkavost. Očividně se jí ulevilo. Hned jak dosedla na místo spolujezdce, začala ho zasypávat proudem slov. Mluvila o tom, že tanec je nesmírně vážná věc, její poslání. O tom, jak se její litevská matka uskrovnila, aby mohla dotovat hodiny tance. A také o tom, že svého otce nikdy nepoznala, jelikož od matky odešel, ještě než se narodila. Na to, že seděla vedle obrovitého řidiče, vypadala překvapivě klidně, sebejistě a především mladě. Teď, když měl tu dívku pár centimetrů od sebe, si to uvědomil. Na věk se rozhodně ptát nebude. Bušilo mu ve spáncích, zaléval ho pot, stoupal v něm tlak. Potřeboval vraždit. Ne, na věk se opravdu ptát nebude. Cosi v něm hlodalo. Vždyť to není ani vysokoškolačka. Je to obyčejná chudá holka. Zadusil tu myšlenku v zárodku. Vytrhl její kořen a rozdupal ho. Místo toho začal uplatňovat svou osvědčenou taktiku. Bezostyšně ze sebe hrnul prázdné žvásty, tvářil se, že poslouchá a přitom využíval systém komplikovaných mimoúrovňových křižovatek, aby Aiko dezorientoval. Po nějaké době sjel na dálnici táhnoucí se podél pobřeží a zamířil na jih. V tu chvíli dívka znervózněla.

Aiko došla vážnost situace. Křičela, panikařila. Prosila ho, aby okamžitě zastavil. Pravou rukou sáhl do skryté přihrádky. Zcela nový vypůjčený revolver .357 Magnum okamžitě utlumil dívčiny prosby. Jeho hlaveň se Aiko zabořila do boku. Cítil tvrdost žeber, o které se kov zarazil. I s dlahou držel levou rukou volant. Potřeboval tu holku uklidnit. Přísahal, že jí nechce ublížit. Plánuje sebevraždu a jen shání někoho, s kým by si mohl promluvit. Zdálo se, že mu věřila. Nebo mu alespoň věřit chtěla. Sjel z dálnice. Pokračoval po úzkých horských silnicích, které moc dobře znal. Nakonec zastavil na Bonny Doon Road, cirka šestnáct kilometrů od Santa Cruz. Kovové lanko zamknulo dveře spolujezdce. Vytáhl provaz. Chtěl ji svázat. Aiko byla zmatená. Přeci tvrdil, že si potřebuje promluvit. Po tvářích se dívce koulely slzy. Dal se do dlouhého přemlouvání a dosáhl svého. Ruce svázané u těla, ústa vyplněná roubíkem. Chvilku tam jen tak seděli. On, s rukama na klíně, ona, svázaná a vyděšená. Vystartoval po ní znenadání. Zalehl dětské tělo celou vahou. Předloktí pravé ruky drtilo útlý krk, dlaň levé ruky zakrývala nos a ústa. Kousky sádry se drolily a pronikaly do štěrbin v sedačkách. Projela mu slabinami ostrá bolest. Holce se podařilo nahmatat jeho varlata a pořádně je stisknout. Zesílil tlak a čekal, dokud Aiko neztratila vědomí.

Cítil únavu, bolest a hlavně vzrušení. Obešel vůz, otevřel dveře a odvlekl bezvládné tělo pod nejbližší strom. Stáhnul jí kalhoty a stále živou Aiko znásilnil. Orgasmus přišel do patnácti vteřin. Mezitím se napůl svlečená dívka probrala. Zmítala křečovitě tělem, snažila se posadit a uvolnit provaz. Sebral ze země dlouhou šálu, která jí předtím vypadla z kapsy a uškrtil ji. O dva kilometry dál po silnici narazil na malý motorest. Jako na zavolanou, blesklo mu hlavou. Přepadl jej pocit vyčerpání a horka. Dal si tři studená piva na baru. Před vstupem do podniku i krátce po odchodu si prohlédl tělo Aiko uložené v kufru auta. Možná si chtěl ověřit, jestli je opravdu mrtvá, ale spíš se potřeboval opájet svým triumfem. Při přesunu zabaleného těla do bytu se jen těsně minul se sousedy z vedlejšího vchodu. V ložnici se s mrtvolou pomiloval. Pak si připravil sekyru a pilu. Rozřezat tělo, zbavit se krve, umýt vanu a posléze celou koupelnu mu zabralo čtyři hodiny. V pátek ráno oznámil šéfovi, že mu není dobře a během odpoledne se zbavil většiny tělesných částí. Hlavu a ruce si ještě pár dní ponechal k uspokojování sexuálních fantasií. Ostatky běžně vozil v kufru auta. Měl je tam i v sobotu ráno, když ve Fresnu navštívil psychiatra, aby uspíšil výmaz z rejstříku trestů. K výmazu došlo 29. listopadu 1972

Ozvěny zažloutlých papírů III.

Deník: Berkeley Daily Gazette

KALIFORNIE - Aiko Koo, křehká mladá tanečnice z Berkeley, čekala ve čtvrtek večer na autobus, který ji měl odvézt na hodinu baletu v San Francisku. Do výuky však nikdy nedorazila. Během dalších čtyř napjatých dní, které od té doby uplynuly, se nevrátila ani domů. Její matka a prarodiče svěřili případ policii v Berkeley a také soukromému vyšetřovateli, který přijímá informace na telefonním čísle 421-9137.

Datum publikace - pondělí 18. září 1972.

Přístav zla

Novináři se rádi vyžívají v senzacích. Kdo by to byl řekl, že si ještě donedávna idylické město Santa Cruz vyslouží nepěknou přezdívku HLAVNÍ MĚSTO ZLOČINU. K tomuto bulvárnímu označení sice došlo až zpětně, ale pravdou je, že počátek 70. let přinesl do přímořského města jen těžko uvěřitelnou erupci násilí. Kromě Kempera se do vražedného díla naplno pustil i Herbert Mullin. Počáteční domněnky o útěku mladých lidí do San Francisca vzaly za své, jakmile se v horách začaly čím dál častěji nalézat kosterní pozůstatky. Změny v chování obyvatel na sebe nenechaly dlouho čekat. V průběhu roku 1973 začal klesat zájem o autostop. Mezi studentkami na kolejích a rodiči docházelo k častějším telefonním rozhovorům. Mladé dívky se venku shlukovaly do skupin a vyhýbaly se lesním stezkám. Vedení UCSC vydalo bezpečnostní doporučení, varovalo před autostopem a rozjelo večerní doprovody studentů po kampusu. Lidé ve městě začali zamykat dveře, investovat do bezpečnostních systémů a hlídacích psů. Rovněž se zvedl zájem o zbrojní průkazy. Jeden takový si pořídil i Kemper. Spirála smrti se roztočila naplno.

Domácí rajón

Vražedný interval začal připomínat zápalnou šňůru. Neustále se zkracoval. Zvláštní bylo, že poslední vraždy Kemper spáchal v době, kdy prožíval patrně svou nejvážnější známost. Šlo o švagrovou jeho dřívějšího zaměstnavatele, majitele pobočky Union 76. Zpětně bude vzpomínat, že ona jediná mu dokázala nahlédnout do nitra, že si jí měl vzít a nenechat věci zajít tak daleko. Bohužel. Koncem roku 1972 ho dostihly finanční problémy. Kvůli komplikacím se zlomeninou po bouračce mu podnikový lékař nepovolil návrat do práce. Jeho nezodpovědný spolunájemník navíc dlužil nájem za několik měsíců. S velkými obavami v duši musel Ed pustit byt a vrátit se ke své matce do Aptosu na Ord Street. V domě si pro sebe zabral část horního patra. Hádky mezi ním a Clarnell začaly takřka okamžitě. Stále více pil. Možná intenzivněji než ona. Především levné víno a pivo. Hodně času trávil v malém městském baru Jury Room, kam po službě chodili i příslušníci policejního sboru Santa Cruz. Výřečný Kemper se s několika policisty sblížil. K mužům zákona vzhlížel. Uměl na ně zapůsobit svým intelektem i pozváním na pivo. Byl v tom tak dobrý, že si od policistů vysloužil přezdívku "velký Ed" a čas od času z nich dokázal vymámit detaily z vyšetřování pohřešovaných dívek.

8. ledna 1973 si Ed udělal radost koupí automatického Rugera, své první soukromé zbraně. Ten den se příšerně pohádal s matkou a ještě ten večer opět vraždil. Tím zároveň porušil své nejdůležitější pravidlo. Nikdy nelovit v těsné blízkosti svého bydliště. Osmnáctiletou Cindy Schall naložil přímo v kampusu UCSC. Potřebovala hodit domů. Univerzitní nálepka na čelním skle se mu opět vyplatila. Cindy byla prakticky první dívka, kterou spatřil. Na pečlivé vybírání neměl čas. Potřeboval v sobě uhasit spalující oheň, vztek. Tehdy začal uvažovat poprvé o tom, že vlastně zas a znovu vraždí svou matku. Téměř každému lovu předcházela hádka s Clarnell, ať už po telefonu nebo osobně. Cindy zemřela přesně v 21:15. Zabil ji jediný výstřel do hlavy, jemuž předcházela obligátní hra na sebevraždu a ujišťování o tom, že jí určitě neublíží. Dům byl prázdný. Ed měl radost. Dalo mu práci dotáhnout tělo Cindy až do svého pokoje a narvat ho do skříně. Po půlhodině dorazila Clarnell. Ed si s ní několik minut povídal dole v kuchyni a pak se oba odebrali do svých pokojů. Dělalo mu problémy usnout. Ne, že by trpěl výčitkami svědomí. Jen se nemohl dočkat rána, až matka vypadne. Ke svým hrátkám potřeboval soukromí.

Dopoledne se na mrtvole několikrát sexuálně uspokojil, pak ji tradičně naporcoval a igelitové pytle s ostatky rozházel po okolí. Ponechal si jen hlavu a prsten oběti. Ještě tentýž den narazil náhodný cyklista na část ruky vyčnívající z pytle. Přivolaný policista nahlédl přes zábradlí nízkého mostu v zalesněné oblasti a spatřil několik dalších černých pytlů. Fakt, že Cindy Schall byla objevena ani ne čtyřiadvacet hodin od vraždy, Kempera šokoval. Okamžitě vypnul regionální rádio, z něhož čerstvou zprávu získal, vyběhl po schodech do svého pokoje, ze skříně sebral hlavu a zakopal ji venku pod oknem vedoucím do ložnice matky. Začínal být paranoidní. Měl pocit, že policie sleduje dům a zanedlouho si pro něj přijde. Automaticky zvýšil konzumaci alkoholu. Za týden byl schopen vypít i pětadvacet litrů vína. Ztrácel nad svým životem kontrolu. Zároveň byl jako feťák dychtivě očekávající jehlu. 5. února 1973, necelý měsíc po poslední vraždě, se opět vydal zabíjet. Jako obvykle všemu předcházela divoká hádka s matkou.

Dvojité finále

Sice ten večer lilo jako z konve, ale v univerzitním kampusu UCSC zrovna probíhala nějaká konference. Strach z hlídačů ve strážním domku ho nemusel trápit. Areál se cizími auty jen hemžil. Mohl si dívky vybírat jako zralá jablka ze stromu. V deštivém počasí jich stopoval celý zástup. Šílené. Napadlo ho, že kdyby vyvraždil polovinu holek v celé Kalifornii, tak ta druhá bude nadále stopovat. Čtyřiadvacetiletou studentku lingvistiky a psychologie Rosalind Heather Thorpe nabral přímo v kampusu. Běžně do pronajaté garsonky jezdila na kole, ale počasí ji tentokrát odradilo, jak se od dívky záhy dozvěděl. Povídavá, otevřená, sympatická s poměrně širokým čelem. Ihned ho napadlo, jak asi vypadá její mozek. V tu ránu mu došlo, že bude jeho. Jen kousek za areálem stopovala malá nenápadná Číňanka, jednadvacetiletá Alice Liu, dcera leteckého inženýra z Los Angeles, která na UCSC studovala posledním rokem. Kemper zastavil.

Heather neustále mluvila, což mu vyhovovalo, stejně tak fakt, že se dívky neznaly. Vzal to oklikou do kopců s odůvodněním, že je odtamtud krásný výhled na město. Heather byla nadšená, Alice se snažila zakrýt nervozitu. Jel krokem, aby se nerozsvítila brzdová světla, která mohla vzbudit zvědavost projíždějících aut. Černý Ruger nebyl ve tmě vidět. Měl ho nachystaný pod stehnem. Aniž by zastavil, otočil se dozadu a vystřelil. Heather už větu o počasí nedokončila. Alice si rukama zakryla obličej. Padly další dva výstřely. Kulky pronikly skrze hřbety rukou do obličeje. Otočil auto a jel zpátky stejnou cestou. Když míjel strážní domek u univerzitního kampusu, Alice ještě umírala. Třetí kulku jí poslal přímo do spánku kousek za městem. Porcovat mrtvoly už ho nebavilo. Stala se z toho rutina. Na vedlejší silnici přemístil mrtvoly do kufru. O půl kilometru dál načerpal plnou nádrž na benzínové stanici a jel domů. Kolem půl jedenácté v noci oznámil matce sedící u televize, že si skočí do nonstopu pro cigarety. Místo toho otevřel kufr a loveckým nožem uřezal hlavy. Ráno si je odnesl do ložnice, včetně mrtvoly Alice, kterou několikrát znásilnil. Šílenství dosahovalo vrcholu.

Nouzová brzda

Poslední dny chlastal jako protržený. Vraždil za střízliva. Pod vlivem alkoholu nezvládal nic. Proto pil neustále. Cítil, že se blíží konec. Média a policie byly v pohotovosti. Bezhlavá těla Alice a Heather byla objevena 14. února. Zohavené mrtvoly shodou okolností nalezli Kemperovi kolegové z práce při údržbě silnice. Stres ho úplně pohltil. Nervy měl na pochodu. Začátkem dubna na sobě vyzkoušel test, který měl prokázat, zdali se dokáže ovládat. Poblíž Palomares Drive nabral dvě dívky odpovídající jeho standardním požadavkům. Mladé, krásné, dobře oblečené. Obě studovaly na UCSC. Kemper to vzal schválně jinou cestou. Využíval různé křižovatky, neustále měnil směr a prodlužoval trasu. Dívky se s ním hádaly. Chtěly, aby zastavil a on je zase přesvědčoval, že ví moc dobře, co dělá. „Důvěřujte mi,“ opakoval, zatímco uvnitř bojoval s pokušením popadnout zbraň. Jestli začnou křičet, bude ztracen a ony zemřou. Ignoroval prosby a vzlykání. Celý zpocený nakonec dojel před univerzitu a pustil je. Došlo mu, že sám od sebe s tím nepřestane. Jedním si byl ovšem jistý. Tyhle dvě holky se autostopu budou vyhýbat do konce života.

Syn a matka

Zavraždí matku a pak se udá. Zanechal fantazírování o vyvraždění sousedů v celé ulici a naplno se upnul k této myšlence. Mladší sestra Allyn se také stihla vdát a pár měsíců už žila mimo dům. Půjde to. Týden před vraždou si vše dokola přehrával v hlavě jako bizarní film. Třeba ho pak policie zastřelí přímo na ulici a bude klid, říkal si pro sebe. Jak si usmyslel, tak udělal. Dnem D stanovil Velký pátek 20. dubna 1973. Ten den pracoval jen dopoledne. Vrátil se domů a až do večera, než Clarnell přišla z univerzity, pil. Bouchnutí vchodových dveří ho vytrhlo z opileckého spánku. Poslední ostrá hádka, poslední výměna slov. Převlékla se do noční košile, vypila dvě sklenky vína a zmizela v ložnici. Následoval ji, zastavil se ve dveřích, koukal na ní a naivně čekal na slova usmíření. Zrovna si v posteli četla nějakou knihu. „Panebože, zůstaneš tady stát celou noc, nebo začneš mluvit?“ Její oblíbená fráze. Otočil se na patě a zmizel. Ne, říkal si, mluvit už spolu nikdy nebudeme. Ležel v posteli asi do tří hodin. Pak, uprostřed noci vstal, popadl kladivo a vrátil se do ložnice matky. Několika údery do spánku ji zabil. Nožem otevřel hrdlo, vyřízl hlasivky a hodil je do odpadkového koše. Ta velká, fyzicky takřka nezničitelná bytost, která měla vliv na celý jeho život, byla až překvapivě křehká. To prozření ho šokovalo, ale současně cítil úlevu.

Ráno se stavil za známým, který mu dlužil deset dolarů. Chystal se ho také zabít, ale dluh mu byl vrácen, což mladíkovi zachránilo život. Kemper ho pak dokonce pozval na dvě piva. Vrátil se domů a přemýšlel, jak vysvětlí, že matka na Velikonoce není přes víkend doma. Pustil to z hlavy. V půl šesté večer zazvonila u dveří matčina kamarádka a kolegyně z práce Sally Hallett. Proč prý Clarnell nebere telefon. Zamyslel se. Když zmizí i ona, bude to třeba vypadat, že společně někam obě odjely. Třeba tím získá čas. Pozval ji dovnitř a tvrdil, že matka je na nákupech a brzy se vrátí. Sally ho vždycky hrozně štvala. Připomínala mu matku. V kuchyni sedla na židli a řekla mu, že je mrtvá únavou. Ed vzal ženu za slovo. Udeřil ji zezadu do hlavy dřevěným válečkem a na zemi následně uškrtil. Bylo to úplně poprvé (a naposledy), kdy při škrcení dosáhl orgasmu. Nacpal tělo Sally do skříně, mrtvé matce pak uřízl hlavu a postavil jí na římsu nad krbem. Házel na ní šipky a od plic přitom nadával. Vyčetl jí úplně všechno, co ho trápilo. Konečně mlčela. Konečně poslouchala. Později znásilnil její bezhlavou mrtvolu a uřízl hlavu i zavražděné kamarádce. Odešel do ložnice a usnul v matčině posteli.

Ještě v sobotu sepsal vzkaz pro policii, kde se omlouval za bordel v domě. Pak sedl do auta a osmačtyřicet hodin bez pauzy jel. Vzhůru zůstal jen díky povzbuzujícím práškům. Měl toho dost. Vší té krve a nervů. Zapnul rádio. Byl přesvědčen, že už ho hledají, ale k jeho překvapení se nic nedozvěděl. V časných ranních hodinách zastavil u silnice. Nacházel se ve státě Colorado. Vlezl do telefonní budky, vytočil číslo policejní stanice Santa Cruz a chtěl celou věc ukončit. Hlas v telefonu zněl pobaveně. „Cože? Ed? Velkej Ed z baru Jury Room? Ty mě zničíš, kluku. Dělej si srandu z někoho jinýho.“ Smích a pak přerušení hovoru. Ed si nevěřícně prohlížel sluchátko. Připadal si jako v nějakém černém vtipu. Musel volat ještě dvakrát, než ho policista začal brát vážně. Pak dle dohody vyčkal na místě. Policejní hlídka přijela do několika minut.

25. října 1973, půl roku po jeho zatčení, začal proces s Edmundem Kemperem. Obhájcem byl sice jmenován schopný James Jackson, ale ten měl před sebou nesplnitelný úkol. Kemper se ke všemu přiznal. Jackson i tak zkusil obhajobu postavit na tom, že Kemper byl ve chvílích, kdy svoje vraždy páchal, nepříčetný. Obžaloba nechala během procesu pustit pásky, na nichž bylo nahráno Kemperovo doznání. Rodiny a přátelé obětí si tak mohli poprvé poslechnout vraha, jak do nejmenších podrobností popisuje svoje představy, vraždy a sexuální perverze. Dr. Joel Fort před soudem tvrdil, že Kemper je sexuální maniak a že si je naprosto vědom dosahu svých činů. Rovněž bez obalu uvedl, že se psychiatři v roce 1964 dopustili chyby v diagnóze, když Kempera označili za paranoidního schizofrenika, což svým způsobem byla záminka pro jeho pozdější propuštění. Po svědectví Kemperovy sestry Allyn si 1. listopadu vzal slovo on sám. Byl nervózní a vůbec poprvé na něm byly znát určité výčitky svědomí za činy, jichž se dopustil. Několikrát se rozplakal. Jelikož trest smrti byl tou dobou v Kalifornii zrušen (znovuzavedení se dočkal až následující rok), byl Kemper odsouzen k osmi doživotním trestům. Verdikt přijal a vzdal se práva na odvolání.

Ozvěny zažloutlých papírů IV.

Regionální deník: Santa Cruz Sentinel

KALIFORNIE - Nahá těla ženy z Aptosu a její přítelkyně byla dnes brzy ráno nalezena zohavená ve skříních v domě jedné z těchto žen, oznámil šerifův úřad. Úřady v Pueblu (Colorado) zatkly syna zavražděné ženy, Edmunda Emila Kempera (24), v souvislosti s těmito úmrtími. Zatčen byl během telefonátu policii v Santa Cruz, ve kterém se k dvojnásobné vraždě přiznal. Zatímco byl stále na lince s policií v Santa Cruz, úřady v Coloradu ho dokázaly zadržet dříve, než zavěsil, uvedla agentura Associated Press. Šerifovo oddělení zatím nebylo schopno oběti s jistotou identifikovat, nicméně šerif Doug James uvedl, že jedna z obětí byla Kemperova matka. Jeden zdroj identifikoval matku podezřelého jako Clarnell Strandberg (52) z adresy 609A Ord Street, Aptos. Druhá oběť zatím nebyla jednoznačně určena, ale úřady prověřují možnost, že jde o Sally Hallett (59), spolupracovnici paní Strandberg na UCSC. Policejní náčelník v Pueblu Robert Nabber novinářům sdělil, že Kemper se také přiznal k šesti vraždám studentek. „Věřím mu,“ dodal Nabber.

Datum publikace - úterý odpoledne 24. dubna 1973

Zlo s lidskou tváří?

Po zatčení, soudu a zklidnění mediální bouře, byl Edmund Kemper podroben důkladným psychologickým a psychiatrickým vyšetřením. Stal se v mnoha ohledech unikátem, pokud jde o sériové vrahy. Ojedinělý mix protikladů, paradoxů i určitých nejasností, které už asi navždy zůstanou skryté za mlžným oparem. Za zajímavou můžeme považovat třeba jeho odzbrojující upřímnost během popisů jednotlivých trestných činů. Většina sériových vrahů se ze svých činů snaží vyvinit, omlouvat je, svádět své zavrženíhodné konání na duševní poruchu. Někteří, jako třeba australský „vrah baťůžkářů“ Ivan Milat, naopak odmítají o čemkoliv mluvit. Zarytě mlčí a berou si své tajemství do hrobu. Proč? Může jít o patologickou potřebu kontrolovat situaci až do úplného konce, potřebu dominance nad policií, veřejností, oběťmi i jejich rodinami. Jde o poslední soukromý prostor, který jim nikdo nemůže vzít. Kemper spadá do kategorie otevřených vrahů, kteří se o své černé zkušenosti rádi dělí s odborníky. Tito lidé si spoluprací s kriminalisty udržují možnost vysvětlovat své motivy, interpretovat je a vsazovat do vlastního rámce. Stávají se skutečnými partnery ve výzkumu zločinu.

Takové konání však vždy nějakým způsobem koresponduje s egem. Vykládat si otevřenost lidí, jako je Kemper, dobrosrdečností či snad upřímnou touhou pomáhat je přinejmenším zavádějící. Během rešerší jsem (především ve virtuálním prostoru) narazil na rozsáhlé komentáře, které měly tendenci Kempera - když ne polidšťovat - tak alespoň romantizovat. Ukazovat ho v o něco lepším světle. Vycházely především z toho, že Kemper svezl desítky stopařek, kterým neublížil, případně zmiňovaly jeho dobrovolné odevzdání do rukou zákona či projevenou lítost během soudních přelíčení. Na tomto místě bych však byl nanejvýše opatrný. Na rozdíl od frenetické brutality Andreje Čikatila, před jehož ostrými spáry nebyla v bezpečí žádná žena ani dítě, působil Kemper organizovaně a selektivně. Uměl se celkem dobře ovládat a kontrolovat situaci. Nicméně pořád to byl chladnokrevný zabiják a fakt, že spoustu dívek nechal svobodně odejít, nijak nesouvisel se soucitem. Nešlo o projev lítosti ani empatie, ale o chladnokrevný kalkul. Vybíral si konkrétní typ oběti a pokud taková oběť splnila jeho estetické a charakterové tužby, sobecky si přivlastnil její život.

Před soudem se Kemper tvářil zdrceně, když došlo na Aiko Koo, patnáctiletou dívku, kterou znásilnil, uškrtil a rozřezal. Kemper chápal lítost a empatii z analytického hlediska. Se svým intelektem si dokázal uvědomit bolest, kterou způsobil příbuzným svých obětí. Byl jako android, který rozezná, co způsobuje pláč holčičky stojící nad hrobem zesnulého domácího mazlíčka, ale současně nebyl takových emocí schopen. Kemper si zakládal na svém systému a pravidlech. Žádní muži, žádné děti. Vraždit muže představovalo riziko, neboť při fyzické konfrontaci mohl být teoreticky přemožen. Především ho ale mužská těla po sexuální stránce nijak nevzrušovala. Děti pro něj zase ztělesňovaly nevinnost. Dívky, které zabíjel, se v jeho očích "provinily" tím, že byly pohledné, chytré a přehnaně sebevědomé, což dávaly najevo autostopem. Aiko měla ovšem pouhých patnáct let. Byla dítětem a tento fakt nabourával pečlivě vybudovaný plán. Vražda dítěte byla něčím, co si nedokázal ospravedlnit. Litoval svého selhání, nikoliv zmařeného lidského života.

Když Kemper ve výpovědích popisoval peripetie s naporcováním těla Aiko, volil věty typu: „Musel jsem se 'toho' zbavit. Bylo třeba někde 'to' zahrabat.“ Užitá zájmena jasně poukazovala na snahu dehumanizovat své lidské oběti. Degradovat jejich jedinečnou podstatu na úroveň věcí. Jazyk se v takových případech stává obranným mechanismem. Odstraněním identity oběti se čin mění z vraždy člověka na manipulaci s objektem. Ani jeho pozdější úzká spolupráce s FBI nelze označit za čistě sebereflexivní způsob smýšlení o sobě samém. Kemper své schopnosti dozajista neposkytoval z nějakého morálního přesvědčení, z touhy potírat zločin. V prvních měsících, a vlastně i letech strávených za mřížemi, se Kemper držel zpátky. Detaily o vraždě matky si nechával pro sebe. Nedělala mu problém perfektní spolupráce s kriminalisty ve výslechové místnosti i v terénu během jednotlivých rekognicí. Od psychiatrů si ale zpočátku držel odstup. Nechtěl s nimi rozebírat svůj nekrofilní sadismus ani sexuální styky s mrtvolami. Dělal si srandu z jejich testů a posudků, které byly zhotoveny na základě jeho vyprávění o dětství a dospívání.

Jak v jednom rozhovoru Kemper řekl: „Můj život se stal přímo zlatým dolem pro všechny „profesionály“, kteří mě zkoumali. Objeví se ve vězení vždycky v pondělí ráno, když předtím celou neděli koukali v televizi na americký fotbal, a hned si řeknou: ‚Vida, tohle je další dílek, abychom to puzzle sestavili.‘ Jenomže kdyby to tak skutečně bylo, rád bych věděl, co se stalo se všemi těmi dětmi, které se vztekaly, zabíjely kočky ze sousedství a věšely je na telegrafní sloupy nebo na stromy, házely po nich šipky nebo jim zapalovaly ocasy. Co je s těmi dětmi teď? Staly se z nich sérioví vrazi? Nebo jsou z nich policisté či starostové? V dětství si všechny děti procházejí obdobím, kdy páchají násilné činy, lžou, rozbíjejí věci nebo kradou. Mění se. Ale v mém případě někteří psychiatři použili tuhle historku, aby mohli začít tvrdit: ‚Pokud dítě jedná takovým způsobem, stane se z něj sériový vrah a my ho musíme začít léčit, abychom mu zachránili život.‘ Do jistého bodu s nimi souhlasím. Jestliže dítě takhle jedná a projevují se u něj nějaké dysfunkce, je třeba mu pomoct. Ale já jsem střídal období agresivity s obdobím pasivity, a dokud jsem nezačal vraždit, nechoval jsem se nijak násilně.“

Jedním z lidí, kteří s Kemperem navázali užší kontakt, byl již jednou zmiňovaný forenzní psychiatr a profesor na Stanfordově univerzitě Dr. Donald T. Lunde. Ten Kempera poznal už během pobytu v Atascaderu a jako první vyřkl prognózu, že Kemper zabil své prarodiče proto, aby se pomstil za odmítnutí, které cítil ze strany obou rodičů. Po odsouzení na doživotí strávil Dr. Lunde s Kemperem spoustu času. Na konci 70. let přišel s diagnózou podpořenou mnohaletým pozorováním a komunikací s odsouzeným vězněm. Kemper dle něj netrpěl psychózou ani poruchou kontaktu s realitou. Kemperův profil odpovídal spíše kombinaci antisociální osobnosti psychopatických rysů (verbální inteligence, manipulativnost, absence emoční empatie) s důrazem kladeným na dominanci a kontrolu. Hovořit dále můžeme o nekrofilii a nekrofilním sadismu, kde finální akt sexu nebyl ani tak cílem, jako prostředkem k úplnému ovládnutí oběti.

Pro sériové vrahy obecně - a pro jejich ego speciálně - je velmi důležité přelstít policii. Někteří jdou až tak daleko, že se autoritám vysmívají a posílají jim dopisy. Mnoho z nich přitom představitelé zákona fascinují. Když Kemper jeden krátký čas chodil s dcerou velitele policie a živou ji vodil domů, dokazoval tím, že je nejmazanější ze všech. Při popisu vzpomínek na večeře v domě vysoce postaveného policisty se Kemper před Dr. Lundem vždy rozesmál. Obdiv k policii, snaha mít věci pod kontrolou, problémy s rodiči. Tyto charakteristické vlastnosti najdeme u velkého počtu sériových vrahů. Většina z nich má podobné zkušenosti s matkou a prožili totožné dětství jako Kemper. Je to směs agrese a bizarního chování, tolik vzdálená od normálního dětství. Jedná se o matky, které jsou schopné děti surově zmlátit a vzápětí se s nimi třeba i vyspat. Sex a agrese. Dítě se tyhle dvě věci učí od malička odlišovat, ale tihle jedinci dělají pravý opak. V jistém okamžiku je sloučí dohromady.

Proč Kemper přestal vraždit? Když s Dr. Lundem hovořil o tom, že chtěl matce ublížit, dotkl se klíče k celé záhadě. Vraždil ženy, které si spojoval s matkou. Ta pracovala na univerzitě, a proto si vybíral studentky. A nakonec na Velký pátek svou matku, symbol veškeré frustrace, zabil. Uřízl jí hlavu a položil na římsu. Celou sobotu na ni křičel nadávky, věci, které jí chtěl vmést do očí celý život a ona mu konečně neskákala do řeči. K dovršení všeho vyřízl její hlasivky - zdroj veškeré moci - a hodil orgán do odpadků. Potom, co zabil svou matku, už necítil potřebu vraždit dál. Kruh se uzavřel.

Zbývá spousta věcí, k nimž se těžce hledá stoprocentně přesné vysvětlení. Proč své první oběti kuchal, porcoval a pak od toho upustil? Pravděpodobně přestal být zvědavý. Na základě forenzních nálezů víme bezpečně, že Kemper nelhal, pokud jde přímo o vraždy. Naopak dokázal některé nejasnosti uvést na pravou míru. Dále víme, že také vlastnil sbírku fotografií pořízených polaroidem, které zachycovaly jeho první zohavené mrtvoly. Na druhé straně se stejnou otevřeností hovořil o kanibalismu. Prý si párkrát připravil šťavnaté ragú z kousků lidského masa, které měl v lednici. Vysvětloval, kolik člověk musí dát do takového jídla cibule a sýra a popisoval jeho chuť. Takové tvrzení se však nikdy nepodařilo potvrdit ani vyvrátit. Stejně tak historky z dětství, ve kterých ho starší sestra Susan měla šikanovat, několikrát ohrozit na životě a dělat mu sexuální návrhy. Při výsleších sice Susan nezapírala, že se k bratrovi nechovala zrovna nejlépe, ale veškerá další nařčení razantně odmítla. Vypadá to, že Kemper i přes svou upřímnost některé věci přibarvoval a upravoval tak, aby lépe zapadaly do jeho světa. Věděl, že mluví s odborníky a kriminalisty. Mohl tedy záměrně posouvat hranice šoku, aby si udržel jejich pozornost. V této rovině lze pouze spekulovat. Závěrem je nutné znovu zopakovat, že Kemper byl vším možným, ale rozhodně na jeho případu nenajdeme jedinou maličkost, která by z něj oproti jiným sériovým vrahům dělala lepšího člověka.

Stále mezi námi

Edmund Emil Kemper III. si svůj doživotní trest odpykává ve státní zdravotnické věznici California Medical Facility ve Vacaville v Kalifornii, což je jednak věznice pro muže, ale zároveň zdravotnicko/psychiatrické zařízení a jedno z hlavních léčebných center kalifornského vězeňského systému. Krátce po svém odsouzení začal studovat informatiku a po mnoho let se aktivně podílel na programu přepisování literárních děl do Braillova písma. Bezpočet významných děl světové literatury rovněž namluvil. Dnes bychom patrně řekli, že se Kemper podílel na tvorbě audioknih v době, kdy ještě nešlo o módní výstřelek. Za svou prospěšnou činnost byl několikrát oceněn americkými úřady. Některé z trofejí s jeho jménem zdobí vstupní halu věznice a diametrálně se liší od trofejí, které sbíral, když byl na svobodě. Kemper trestu smrti unikl, zároveň jde o výborný příklad odsouzeného zločince, který byl dokonale vytěžen. Jinými slovy jedince, který byl pro společnost přínosem i za mřížemi.

Významný agent FBI Robert Ressler strávil s odsouzeným sériovým vrahem stovky hodin. Jeho rozhovory s Kemperem se staly základem studijního programu, týkajícího se profilování sériových vrahů a sexuálních násilníků, který FBI spustila v roce 1979. O svých zločinech mluvil bez emocí, jako kdyby popisoval praní ponožek. Sem tam pronesl cynický vtip ohledně některých anatomických podrobností, ale jinak byl vždy velmi detailní, mimořádně analytický a soustředěný. Zvážněl jen tehdy, pokud s Resslerem hovořil o matce a při dlouhých vzpomínkách na své dětství. Ne snad, že by se na těžké rodinné podmínky snažil svalit veškerou odpovědnost za spáchané zločiny, ale při vyprávění cítil určitý úžas nad tím, co všechno musel prožít a hlavně vydržet. Jeho příkladné chování za zdmi věznice nemůžeme považovat za akt pokání. On sám často říkal, že chtěl být užitečný. Těžko soudit, jak upřímnou mají jeho slova váhu. Pravdou je, že profilování pro FBI mu umožnilo pokračovat v roli, která mu byla vlastní. Být pozorovatelem lidského chování, získávat intelektuální stimulaci, nalézt smysluplnou roli v životě a samozřejmě dosáhnout i určitého uznání.

V proudu desítek let poskytl Kemper bezpočet rozhovorů psychiatrického, informačního i lehce bulvárního charakteru. Vzniklo o něm mnoho odborných studií, knih a filmů. Jeho předobraz sehrál stěžejní úlohu ve výborném seriálu MINDHUNTER: Lovci myšlenek (2017 - 2019), kde si jej zahrál americký herec Cameron Britton. Dostal se i do textů extrémních metalových skupin jako MACABRE, CHURCH OF MISERY či DEEDS OF FLESH. Zařadil se tak po bok nechvalně proslulých jmen světového zločinu. Přitažlivost podobných případů bude holt navždy nedílnou součástí popkultury, neboť esence zla je od pradávna opiátem, jež dráždí určitou část našeho mozku.

Až do konce 90. let Kemper ani jednou nevyužil možnost požádat o podmínečné propuštění, ačkoliv je zřejmé, že by mu nebylo vyhověno. Ve vězení se zkrátka cítil dobře. Navíc s vědomím, že je potřebný. Na přelomu tisíciletí se situace změnila. Začal pravidelně podávat oficiální žádosti o podmínečné propuštění. Proč? Těžko říct. Vysoký věk, touha po změně nebo možná zdravotní komplikace. Roku 2015 prodělal mozkovou příhodu. Následující rok odmítl poskytnout vzorek moči, což vedlo k jeho prvnímu disciplinárnímu postihu po více než čtyřech desetiletích bez porušení vězeňských pravidel. Při přesunu na invalidní vozík v roce 2022 údajně sáhl členovi zdravotního personálu na hýždě. I tento moment byl zanesen do jeho posudkového hodnocení. S přibývajícím věkem se kromě jeho zdraví začal rozpadat i předobraz bezproblémového vězně. Dnes je mu sedmasedmdesát. Má diabetes, srdeční onemocnění, je pohybově limitován a musí používat invalidní vozík. Komise pro podmínečné propuštění přesto nepovažuje jeho věk ani zdravotní stav za důvod k propuštění. Člověk, který kdysi dominoval fyzickou silou a kontrolou nad oběťmi, je dnes odkázán na péči druhých. I přes to Edmund Kemper nadále zůstává jedním z posledních žijících reliktů z dob, kdy se začal formovat zlatý věk amerických sériových vrahů.