Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První velká jarní akce na ostrově Štvanice v Bike Jesus přitáhla tři stovky lidí a dovolím si tvrdit, že nikdo neodcházel s prázdnou. Večer to byl nadmíru vydařený. Prostor, který svou syrovostí a stísněností perfektně sedí extrémní muzice, se rychle zaplnil publikem připraveným na hluk, chaos a zvukově i fyzicky intenzivní zážitek. Kombinace FULL OF HELL, THE BODY a JARHEAD FERTILIZER slibovala destrukci napříč žánry. Od grindcoru, přes powerviolence až po naprosto bezútěšný dronenoisový soundtrack konce světa.
Na akci přicházím přesně ve chvíli, kdy startují JARHEAD FERTILIZER. Směs powerviolence, grindcoru a deathmetalové hutnosti fungovala jako betonový blok shozený přímo na hlavy přítomných. Zvuk byl drsný, těžký a nekompromisní. Přesně tak, jak jejich studiové nahrávky fungují i naživo. Kapela složená z poloviny členů FULL OF HELL tak dostála své pověsti sonicky násilného buldozeru, lehce inspirovaného crust/sludge legendární partou DYSTOPIA, podle jejichž songu se jmenují.
S nástupem THE BODY přichází určitý zlom. Atmosféra se výrazně změnila. Místo fyzického násilí na tělo nastoupilo psychické drcení. Duo vyplnilo prostor mohutnými dronovými plochami, které v kombinaci s potemnělým nasvícením proměnily Bike Jesus v klaustrofobní rituální místo. Jejich set byl méně o pohybu a více o pohlcení, o vytrvalém tlaku, který se pomalu zařezával pod kůži. THE BODY opět potvrdili, že jsou kapelou, kterou člověk spíš „přežívá“, než že by ji jen poslouchal. Poprvé jsem si všimnul i toho, že Chip King už není fotr sludge dronové scény, ale spíš její děda. Nic to ale nemění na tom, že když začne řvát, tak se vám do hlavy zahryzne tisícovka intenzivních střepů.
Vrchol večera patřil FULL OF HELL. Jakmile kapela nastoupila, prostor explodoval. Krátké, extrémně intenzivní skladby, žádné pauzy, žádné zbytečné řeči. FULL OF HELL hráli rychle, chaoticky, ale zároveň s chirurgickou přesností. Postupem času se v setu prosazují pomalejší, ale o to drtivější skladby. Hluk, blastbeaty a noise pasáže se slévaly do jednoho proudu agrese, který nenechal publikum vydechnout až do konce setu. Bike Jesus opět ukázal, že je ideálním místem pro podobné extrémní akce. Bez bariér, bez bezpečné vzdálenosti, jen kapela a dav v přímém střetu. Byť i samotní FULL OF HELL byli při zvukovce trochu zaskočení z toho, jak malé to pódijko je. Když si Dylan Walker postavil svůj noisový stolek, nebylo možné přejít z jedné strany na druhou.
O vtipnou vložku se často postarala velikonoční pomlázka, kterou Dylan často vyhrožoval publiku. Zlí jazykové tvrdili něco o tom, že jde o předmět, který Dylanovi věnoval jistý Ondřej Vinický, ale jedná se o zaručeně nepotvrzenou informaci. Koncert pro mě měl hned několik vrcholů. Ten první se odehrál na začátku, kdy publikum začalo fungovat hned u první skladby. Skoro to působilo, jako by do prvních řad Dylan pustil elektrický proud. Druhý vrchol byl zaznamenán při bubenickém sólu a třetí při přídavku, kterým byla geniálně zgrindovaná „Oven“ od MELVINS.
Celý večer tak působil jako kompaktní, promyšlená gradace různě barevných tónů brutality, který v závěru explodoval při FULL OF HELL. Zkrátka přímý důkaz toho, že ta nejextrémnější hudba má v Praze stále hladové a vděčné publikum. Kdo tam byl, odešel unavený, zpocený a spokojený.
Minulá deska mě zaujala a aktuální dílo mě rovněž mile překvapilo. Temný, poněkud teatrální metal se však dokáže blýsknout nejedním zajímavým motivem či refrénem (ženský sbor „The Blind Eye of Antichrist“). Často citují MOONSPELL, ale to není ku škodě.
Metalcore šmrncnutý vyhroceným screamem se zpěvačkou v čele. Mírně neuhlazené, občas sklouzávající ke klišé, ale jinak velmi solidní emotivní deska plná zajímavých hudebních zákoutí.
Masivní, přitom precizně vystavěné EP, které stojí někde na pomezí sludge a post-rocku. Spolupráce s Geoffem Ricklym v rámci lehce stonerové skladby se hodně vydařila. Je toho ale málo. Čtyři skladby u PELICAN namlsají, nezasytí.
Moderní progresivní hudba, vlastně takový komplexní post metal, který vstřebal klasiku prog rocku i metalu, ale též djent, metalcore či post hardcore tendence. Již předchozí EP stála za poslech, nyní je to přímo výborné. Už se těším na celou desku.
Hellenic dark metal model 1999 s láskou dělaný pamětníky. Ano, dosavadní dvě alba Řeků byla hudebně odvážnější a explozivnější, ale novinka mi navzdory nevyrovnanosti a pochybné úrovni čistých vokálů chutná. Na podobné hudbě jsem vyrůstal a to se počítá.
Jemný post rock smíchaný s hravým post hardcore a přesahy do math rocku, to díky místy hezky rozdováděné rytmice. Občasný vokál pak kontrastuje svými screamo tendencemi. Sugestivní dílo plné jiskřících emocí.
Velké překvapení. Kvalitativně velmi povedená kompilace latinskoamerických kapel s podobným náladovým ukotvením, pohybujících se od mathrocku po screamo. Není tu slabý kus.
