SADNESS - Spring 2025
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Málokterá deska s sebou nese tak silný příběh jako osmé řadové album AT THE GATES. Původně se měla jmenovat „The Dissonant Void“, ale na přání tou dobou už notně chřadnoucího kapitána teamu Tomase Lindberga dostala do vínku název „The Ghost Of A Future Dead“. V kontextu toho, co se událo v následujících měsících, se jedná o velmi mrazivý, leč současně i jistou naději vzbuzující titulek. Výjimečný hlas göteborské scény už tenkrát dobře věděl, že se jeho život chýlí ke konci a jeho pozemská část se pomalu ale jistě uzavírá. 16.9.2025 přišla zpráva, že populární „Tompa“ boj se zákeřnou nemocí definitivně prohrál. Odešel výjimečný vokalista, který svým unikátním, emocionálně zabarveným projevem obohatil nejen nahrávky AT THE GATES, ale i celé řady dalších sestav či projektů. Dle jeho dlouholetého druha ve zbrani Anderse Björlera se Tomas na albu participoval až do posledních momentů, jeho příprava pro něj byla zásadním záchytným bodem v nejtěžších chvílích jeho necelých třiapadesát let trvajícího života.
Album sice vyšlo až 24.4.2026, ale první práce na něm začaly už ke konci roku 2023. V prosinci se Tomas dozvěděl neúprosnou diagnózu – adenoidní cystický karcinom tvrdého patra, velmi agresivní forma rakoviny. Hned na začátku roku 2025, pouhý den (!) před plánovanou operací (při které mu byla část patra odstraněna) Tomas nahrál veškeré vokály. Chápete to, ten člověk se pár hodin před nástupem na invazivní operaci, o které dobře věděl, že ho zásadně změní, prostě odebral do studia a nazpíval tam na jeden zátah celou desku. Osobně se k tomu vyjádřil takto (nechávám v původním znění): “Just to make sure we HAD the album… it felt good to have it done”. Velmi těžko se to cituje a ještě obtížněji se k tomu cokoliv dodává.

No, pojďme raději přeladit z pocitové roviny na tu faktickou. Jaké je tedy poslední album AT THE GATES? V rámci post-comebackové éry má zcela určitě nejblíže k prvnímu kousku „At War With Reality“, velmi direktivní kolekci, která ne úplně ve všech ohledech úspěšně navázala na předešlý opus magnum, „Slaughter Of The Soul“. Novinka tedy postrádá progresivní přístup „The Nightmare Of Being“ a nabízí výhradně přímočařejší položky, kde není místo pro saxofon jako v „Garden Of Cyrus“ nebo pro komplikovanost, jakou přinesla nakadeřená „The Fall Into Time“. Album nebrnká ani na potemnělou notu „To Drink From The Night Itself“ a nepřináší takové kompozice, jakými byly „Daggers Of Black Haze“ a zejména pak valivá „Palace Of Lepers“. AT THE GATES se vrátili k filozofii „rychle a stručně“ a své tvůrčí síly tentokrát vrhli někam mezi již zmiňovanou „At War With Reality“ a poslední desku svého prvního funkčního období, tedy „Slaughter Of The Soul“. Velmi důležitou roli v tom hraje opětovná přítomnost druhého z bratrů Björlerových, Anderse, který se po pěti letech znovu vrátil na místo činu. Jak víme, Anders Björler je zakládajícím členem AT THE GATES a od samotného počátku byl zásadní hybnou silou, co se skládání týče (jen na prvních dvou albech se o dirigentskou taktovku dělil s Alfem Svenssonem, který do kapely vnesl méně ortodoxní postupy, jeden z důvodů, proč jsou první dvě nahrávky tak ceněné a zcela oprávněně považované za kultovní).
Vydání „The Ghost Of A Future Dead“ předcházela emise dvojice singlů, „The Fever Mask“ a „The Dissonant Void“. Ani jednu z nich jsem si předem neposlechl, chtěl jsem album vstřebat jako celek a nenechat se ovlivnit jakoukoli předchozí zkušeností s materiálem. Obě skladby nebyly vybrány náhodně, hned na první poslech svou povahou a částečně i kvalitou z nové kolekce vyčnívají. Specificky to platí pro druhou jmenovanou, kterou rovnou považuji za nejlepší skladbu desky. Nějakým způsobem nápadných kompozic je zde však povícero. Například tvrdší „A Ritual Of Waste“ jedna z hustěji nariffovaných skladeb, které jasně odkazují na divoké časy „Slaughter Of The Soul“. Dále potěší melancholická instrumentálka „Förgängligheten“ a zejména pak „Of Interstellar Death“ s krásně vygradovaným závěrem v režii pro AT THE GATES tolik typických valivých a zkormouceným nábojem prosycených melodií. Ostatní skladby na mě působí podobně jako ty z „At War With Reality“, jsou kratší a svižnější, uchovávají si všechny klasické atributy tvorby kapely, nicméně na druhou stranu ničím nevyčnívají a posluchače žádným způsobem nepřekvapují. Těžko proti tomu cokoli namítat, tak to otcové zakladatelé melodického death metalu chtěli. Tak to chtěl sám „Tompa“.

Procházím sítě a pročítám odezvy, komentáře přetékají chválou, recenze jsou nabity emocemi a velmi často korunovány absolutním hodnocením. Je velmi těžké, ba dokonce přímo nemožné, se od toho úplně oprostit, poslouchat tohle album jako každé jiné a vůbec nebrat ohledy na osudová specifika příběhu, který se na jeho pozadí odehrával. Tahle deska není obyčejná, nese totiž s sebou zdrcující tíhu smrti. Pro některé z těch, kteří dnes o „The Ghost Of A Future Dead“ píšou, byl Tomas Lindberg člověkem, kterého osobně poznali, pro ty ostatní to byla persona, která je provázala světem extrémní hudby od jejich mladých let. Je mi stejně, jako když odešli Chuck Schuldiner, Lars-Göran Petrov a Jon Nödtveidt, všechno to osobnosti, které hrály zcela zásadní úlohu při formování mé posluchačské orientace. Musí to být zvláštní pocit. Tvořit album s jistotou pomalu se blížícího, nevyhnutelného konce. Život už najednou není „nekonečný“, tam v dáli už jasně vidíte jeho hranice, ono pověstné „neznáte dne ani hodiny“ přestává platit. Zbývá jen horečnatá práce na posledním hmatatelném důkazu vaší existence…
„The Ghost Of A Future Dead“. Ten titulek může symbolizovat hodně věcí. Každou minutu, kterou Tomas prací na albu strávil, jeho snahu, píli a energii, kterou do své poslední desky investoval? Nebo to znamená vyjádření naděje, že i po odchodu z tohoto světa tu snad stále „nějakým způsobem budeme“? Nevíme, jaké pocity „Tompa“ prožíval, když o konečném názvu své závěrečné životní epizody přemýšlel. Pro mě osobně tím „duchem Tomase Lindberga“ vždycky bude samotná hudba AT THE GATES.
Poslední album. Epitaf kapely, která neměla sobě rovnou. Stvořený přesně tak, jak si to Tomas Lindberg přál.
Tomas Lindberg
- zpěv
Anders Björler
- kytara
Martin Larsson
- kytara
Jonas Björler
- baskytara
Adrian Erlandsson
- bicí
1. The Fever Mask
[video]
2. The Dissonant Void
[video]
3. Det Oerhörda
4. A Ritual of Waste
5. In Dark Distortion
6. Of Interstellar Death
7. Tomb of Heaven
8. Parasitical Hive
9. The Unfathomable
10. The Phantom Gospel
11. Förgängligheten
12. Black Hole Emission
The Ghost Of A Future Dead (2026)
The Nightmare Of Being (2021)
To Drink From The Night Itself (2018)
At War With Reality (2014)
Slaughter Of The Soul (1995)
Gardens Of Grief (EP) (1994)
Terminal Spirit Disease (1994)
With Fear I Kiss The Burning Darkness (1993)
The Red In The Sky Is Ours (1992)
Gardens Of Grief (demo) (1991)
Datum vydání: Pátek, 24. dubna 2026
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 42:27
Vše podstatné už zaznělo od redakčních kolegů. Příběh, který se k desce a Tompově labutí písni váže, je tak silný, že o něm jednou budou psát metalové čítanky. I průměrně poučenému fanouškovi je dobře znám přínos, zásah i dopad Lindbergovy tvorby – otisk, který v metalové historii zanechal, by vydal za několik kariér jiných muzikantů. Nemusel by tedy ve svém zdravotním stavu nikomu nic dokazovat, a přesto byla touha naposledy se zavřít do studia a nechat zaznít svůj hlas zjevně silnější než cokoli jiného.
Pro většinu truchlících je rituálním vyrovnáním se se ztrátou pohřeb; jaký pocit ale musí prožívat kapela, které vychází deska po odchodu její ústřední postavy, si lze jen stěží představit. Po hibernační návrat ATG jsem kdysi, jak jinak, přivítal s nadšením, abych později musel konstatovat, že novějším deskám se mi nedaří přijít na chuť. U aktuální nahrávky, možná i pod tíhou okolností, však mám pocit, že se s materiálem sžívám přece jen snáz.
Pořád jde o skvěle odvedené řemeslo a pro milovníky žánru v podstatě povinnost, zároveň se ale bavíme o standardu, který nijak zásadně nevybočuje a spíše než aby rozčeřil vody, funguje jako důstojné pojítko v rámci diskografie švédské smečky. Ať už to vezmeme jakkoli, pokud Tompa někde u bran rekapituluje svůj přínos hudebnímu světu, nemůže být nespokojen. Čest jeho památce.
Jak moc spolutvoří náš prožitek z hudby okolnosti jejího vzniku? A jak dalece dokážeme abstrahovat od tragédie, se kterou je deska spjatá? Otázky zajímavé a v podstatě asi zbytečné. Člověk si od Tompovy poslední stanice ten svíravý, tíživý pocit neodpáře. Jeho hlas pocitově zní naléhavěji, zoufaleji, jako poslední výkřik z hranice života a smrti. Když se přeci jen pokusím uzávorkovat legendu o okolnostech vzniku a litost nad odchodem jedné ze zásadních osobností scény, zůstává mi stále velmi slušný materiál AT THE GATES. Určitě ne rovný vrcholům tvorby, ale stále dostatečně tvrdý, agresivní a typicky vztekle melancholický. Jeho Nezapomenutelnost bude vždy spjatá s kdy a jak, ale to nás obloukem vrací na začátek.
Opravdu je to poslední album? Kapela šlape, skladby jsou solidní a přesně navazující na linii jejich tvorby. Vlastně oproti svým dvěma komplicům z pradávné göteborgské scény se AT THE GATES svého vytyčeného směru drží nejvíce. To ovšem není nic překvapivého, ostatní dvě kapely hrály neustále a vyvíjely se hudebně i personálně. AT THE GATES si to prokládali obdobími hibernace. Ale asi to bude poslední. Charakteristický Lindbergův sípavý vokál bude těžké nahradit. Především pak byl Tomas Lindberg s kapelou neodmyslitelně spojen osobnostně. Na druhou stranu, album budí emoce hlavně tím, za jakých okolností vzniklo a to, že vychází posmrtně. Kdyby tohle člověk neznal, považoval by to za další povedenou, přesto nijak světobornou, desku v jejich diskografii. Výborné album je to ale rozhodně.
-bez slovního hodnocení-
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Udělat dokument o vzniku vlastní poslední desky a k tomu přidat ještě samostatný soundtrack, to už chce kus odvahy. Denverští se však ničeho nebojí a servírují nám kosmický ambient coby pastorální protiváhu k „Absolute Elsewhere“. Citlivé a meditativní.
Už to není zrovna nejaktivnější kapela a navíc úplně jiná, než ta z nultých let, ale Italové i přes odklon z přehlednějších rockových struktur nezapomněli tvořit muziku plnou nostalgické atmosféry a sladkých podmanivých melodií.
V žánru, kde ještě nedávno byli za mladou naději, je dnes konkurence nesmírně tvrdá. Vědomi si tohoto faktu připřavili KHEMMIS svěží mixturu různých doomových odnoží s typickým zámořským feelingem. Není to nic revolučního, ale poslouchá se to moc dobře.
Celá léta si říkám, proč se tak výborný interpret nedá dohromady i s dobrým skladatelem. Takový hlas a takové mrhání talentem! Četní hosté tu nahrávku možná zpestří, ale nezachrání. Je to opět jen hezky zhudebněná a ve studiu vyšperkovaná nuda.
Skotské duo navařilo naprosto pohlcující a opojnou synťákovou mlhu, ve které cítíte ambient, downtempo i psychedelické vlivy v nejasných tvarech, které mě nepřestává bavit objevovat a obdivovat.
Nielen BESNOU je súčasný slovenský black metal živý. Novinka rozhľadených Stredoslovákov určite rozbúri mútne vody domácej scény. Je to sofistikované, má to hĺbku, temnotu a hnev; slovenské aj anglické texty a super zvuk. Prudko počúvateľné dielo!





