Sobota 16. září 1972. Ráno ho čekala návštěva psychiatra ve Fresnu v Kalifornii. Jel načas. Parkoviště před ordinací zelo prázdnotou. Pohodlně si našel místo, zhasl motor, obešel svůj žlutý Ford Galaxie, otevřel kufr a chvilku do něj hleděl. Pak jej se spokojeným úsměvem na rtech zavřel, zamkl vůz a vyrazil do čekárny. Vnitřek ordinace byl pečlivě uklizený. Police přetékaly odbornou literaturou, parapet okna okupovala mobilní zeleň a zeď za pracovním stolem zdobily různé diplomy. Psychiatr si s ním povídal asi hodinu. Před koncem sezení ještě musel vyplnit pár testů a podepsat se, aby tak potvrdil svou účast. Oboustranná spokojenost. S takovým přístupem se jistě co nevidět dočká výmazu z rejstříku trestů, konejšil ho psychiatr. Vyšel ven, nadechl se čerstvého vzduchu a zamířil ke kufru vozu. Cestou si říkal, jak dobře své divadlo sehrál. Rozhlédl se kolem sebe, otevřel zavazadlový prostor a opět hleděl dovnitř. Na podlaze vystlané černým igelitem ležely naporcované zbytky těla studentky Aiko Koo. Její tmavé oči s přivřenými víčky vypadaly prázdně a ospale.

Ozvěny zažloutlých papírů I.

Regionální tisk: Fresno Bee

KALIFORNIE - Patnáctiletý student střední školy Sierra Union se v pátek přiznal zástupcům šerifa, že zastřelil a zabil své prarodiče v jejich domě v North Fork, protože byl „rozzlobený na celý svět“. Mladík, Edmund E. (Guy) Kemper III, se přiznal k zabití Edmunda Kempera (72), bývalého státního zaměstnance, a paní Maude Kemperové (68), autorky dětských příběhů, pomocí malorážkové pušky ráže .22, uvedli policisté. Zástupce šerifa William Helm potvrdil, že mu mladý Kemper řekl, že svou babičku střelil zezadu do hlavy ve chvíli, kdy seděla u psacího stolu a pracovala na příběhu. Svého dědečka pak střelil rovněž zezadu do hlavy o 20 minut později, když se vrátil z nákupu. Mladý Kemper poté telefonoval své rozvedené matce, paní Clarnell Strandberg z Heleny v Montaně, která syna nasměrovala, aby kontaktoval místního šerifa. Helm uvedl, že chlapec dále vypověděl, že nechce žít ani s jedním ze svých rodičů a že se mu nelíbí život v North Fork.

Datum publikace - sobota 29. srpna 1964.

Pacient

Nebylo mu ani šestnáct let, když svou dvojnásobnou vraždu spáchal. Kalifornský systém pro mladistvé delikventy a jejich diagnostiku (California Youth Authority - CYA) nechal nezletilého Edmunda Kempera vyšetřit psychiatrem vybraným soudním aparátem. Hotový posudek vysokého chlapce diagnostikoval jako paranoidního schizofrenika, což mu automaticky zajistilo nálepku blázna, a tudíž člověka, který za svůj čin nenese odpovědnost. V lékařské zprávě se doslova psalo, že Kemper je zmatený psychotik neschopný samostatně fungovat. Jeho paranoia nabývá na intenzitě především v souvislosti s ženami, k nimž cítí nedůvěru. Výjimku prý tvoří matka, která na jeho výchově a psychické dysbalanci nese zásadní podíl viny. Kemper je nebezpečný pro sebe i pro společnost a jako takový bude vyžadovat dlouhou a intenzivní terapii, jež zajistí vyléčení poruchy. CYA lékařskou zprávu posoudila. Svým sociálním asistentům obratem nařídila, aby důkladně vyšetřili soukromý život chlapce a vzápětí vybrala skupinu vlastních psychiatrů. Ti sice došli k mírně jiným výsledkům než soudem určený odborník, avšak finální resumé bylo totožné pokud jde o trest. Vězení by u Kempera jen znásobilo pocity viny a zabránilo úspěšnému vyléčení.

Edmund Kemper se tedy 6. prosince 1964 odebral do Kalifornské státní nemocnice v Atascaderu (Atascadero State Hospital), kde se tou dobou léčila asi tisícovka pacientů, mezi nimiž nechyběli vrazi a sexuálně motivovaní násilníci. Zde měl strávit pět let života a jak později vypověděl, Atascadero se stalo jeho školícím centrem. Lůnem, kde se opravdu zrodil. Hlavní dohled nad ním měl Dr. Donald T. Lunde a tým jeho kolegů. Kemper byl od prvního dne příkladný pacient. Ve velmi krátkém čase dokázal prokouknout psychiatrické testy a naučil se nejlepší možné odpovědi. Díky ukázkovému chování získal volný přístup do knihovny. Zajímala ho především odborná lékařská literatura. Kemper využil své inteligence. Permanentní četbou, pozorováním okolí a studiem psychiatrických testů absorboval překvapivě solidní znalosti základů psychologie. S nezanedbatelnou dávkou vypočítavosti i manipulace si užíval opojné triumfy, když svým terapeutům dával přesně to, co od něj chtěli slyšet.

Klientela nemocnice mu paradoxně umožnila exkluzivní studium sexuálních predátorů, jejich motivací, duševních pochodů a chyb, kterých se při páchání zločinů dopouštěli. Soukromé rozhovory, skupinové terapie. Zde Kemper hltal informace z úst vrahů a násilníků. Byl jako zoolog ve výzkumném centru s exotickými exponáty. Všiml si zajímavého detailu. Drtivá většina pachatelů skončila v železech vlivem pozdější identifikace z úst napadených obětí. To jej přivedlo k zásadnímu rozhodnutí. Pokud někdy v budoucnu napadne ženu, nesmí ji nechat promluvit. Žádní svědci, žádné problémy. Pochopitelně, že tyto a mnohé další pokřivené myšlenky držel pod zámkem. Svým ošetřujícím lékařům nabízel jen vlídnou tvář. I přes působivé mentální mimikry se v archivních lékařských hlášeních dají dohledat určité varovné střípky. Tu a tam Kempera někdo označil za nezralého, náladově těkavého. Poznámky dále hovoří o výbušné povaze a latentní nenávisti, která vyplouvá napovrch, jakmile se témata rozhovorů stáčí k ženám.

Data z 60. let nicméně hovoří jasně. Průměrně 20% pacientů bylo označeno za nevyléčitelné a zbylých 80% se dostalo na svobodu s tím, že nepředstavují žádné riziko. Omezený rozpočet státu Kalifornie osekával prostředky určené na dlouhodobější lékařskou péči. Propuštěný pacient znamenal úsporu. Jednoduché počty, do jejichž výsledků zapadal i Kemper navzdory podezřelým signálům, kterých si někteří lékaři všímali. Jedinou pojistkou u vězňů propuštěných na podmínku bylo pravidelné hlášení u probačních úředníků. Vratká pojistka, která nezřídka selhávala až do pozdních 90. let.

Kemper se tedy pomalu připravoval na odchod ze státní nemocnice a oddával se mimo jiné studiu Bible. Vzhlédnul se v postavě Joba. Nebyl věřící člověk v pravém slova smyslu, ale Job, spravedlivý trpící, jež se stal obětí sázky mezi Bohem a ďáblem, Kempera fascinoval. Pokud jde o sex, občas to na něj někdo z pacientů zkusil, ale Kemper razantně odmítal veškeré homosexuální nabídky. Jeho úctyhodná postava mu ostatně umožňovala důrazně vzdorovat, pokud si to okolnosti žádaly. Po pětiletém čekání se většina lékařů shodla na tom, že už je Kemper dostatečně zralý na propuštění.

Roku 1969 si jej opět převzal systém CYA. Na základě zprávy z Atascadera byl umístěn na tři měsíce do specializovaného ústavu s dozorem, kde se připravoval na návrat do společnosti. Docházel na střední školu v Central Valley, kde sbíral perfektní známky a navečer se vracel do ústavu. V lékařské zprávě bylo uvedeno, že Edmund Kemper se za žádných okolností nesmí stýkat s matkou, která představuje zdroj jeho veškerých citových problémů. Pracovníci CYA tedy zpočátku plánovali předat Kempera do výchovy otce, ale ten po tragických událostech zmizel neznámo kam a nezanechal za sebou jedinou stopu. Komise z California Youth Authority musela svízelnou situaci vyřešit. Navzdory doporučení z Atascadera učinilo vedení fatální chybu a svěřilo Kempera do péče tou dobou již potřetí rozvedené Clarnell Strandberg (příjmení po třetím manželovi si ponechala). 30. června 1969 byl Kemper letadlem převezen do Madera County, kde stanul před soudem pro nezletilé. Odešel s osmnáctiměsíční podmínkou a měl zamířit rovnou za Clarnell, která se z Heleny přestěhovala do přímořského města Santa Cruz. Za jeho oficiální přítelkyni a poradkyni byla prohlášena alkoholička, dominantní žena s násilnou povahou a člověk přinejmenším zodpovědný za část jeho psychických problémů. Recept na katastrofu byl zpečetěn.

Starý nový svět

Druhá polovina 60. let měla příchuť jedné z nejdivočejších společensko-politických proměn v historii USA. Kemper strávil pět let v izolaci. Do klece vstoupil v době, na které ještě ulpívaly zbytky 50. let s důrazem kladeným na rodičovskou autoritu a striktní dodržování staromódních společenských konvencí. Roku 1969 bylo vše jinak. Vrcholila éra hippies, sílily protesty proti válce ve Vietnamu a sexuální revoluce se točila v těch nejvyšších obrátkách. Kontrakultura mladých vnášela erozi do tradičních struktur předešlých dekád. Kemper se nedal označit jen navrátilcem z nemocnice pro choromyslné. Byl doslova zakonzervovaným reliktem ztraceným v minulosti. Zmateným pasažérem ze stroje času. Jeho vrstevníci si užívali osvobozující chaos, on po propuštění prožíval kognitivní šok. Silně kontrolované prostředí Atascadera bylo pryč. Kemper stál před otevřenými dveřmi se zdokonalenou sadou nástrojů, zahrnujících manipulativní prohnanost, inteligenci a kvanta informací načerpaných ze stohů knih. Připomínal vyšlechtěného predátora, vpuštěného do džungle. Do prostředí, v němž bujela vzájemná důvěra, autostop a větší mobilita. Amerika objevovala novou tvář svobody, ale Kemper zůstával nadále vězněm vlastních patologických vzorců. K jejich akceleraci stačilo použít roznětku.

Ztracený syn

Turisticky oblíbené Santa Cruz si plulo na vlnách pohody. Městem se neslo takřka liberální ovzduší, které mělo přímý vliv i na vnitřní řád vyhlášené University of California Santa Cruz (UCSC). Humanitní a přírodovědné obory, umění, filozofie, světové dějiny či vysoký důraz kladený na kritické myšlení. Kromě skladby studijních oborů, však UCSC nabízela i nevšední prostředí. Poloha vysoko nad městem, kampus vsazený do přírody obklopený sekvojovým lesem, přilehlé louky, panoramatické výhledy na Pacifik. Každá z kolejí měla svou vlastní jídelnu, společenské prostory i knihovnu. Kdo by odolal? Univerzita se vskutku stávala magnetem pro mladé lidi se svobodnějšími názory. Ranní cesta mlžným lesem na seminář, večer na koleji kytara, tráva a společné debaty o filozofii a politice. Mnozí pamětníci popisují UCSC pozdních 60. let jako jedinečnou kombinaci kláštera, hippie komunity a vědecké instituce v jednom.

Co přesně přivedlo Clarnell Strandberg a její mladší z dcer Allyn (starší Susan se vdala a zůstala v Heleně) právě do Santa Cruz, není úplně jasné. Nicméně víme, že koncem 60. let otevřela UCSC nově zrekonstruovaný kampus a právě v jeho administrativním oddělení začala Clarnell vykonávat práci sekretářky. Navzdory své slabosti pro alkohol platila rázná žena za mimořádně pracovitou a zodpovědnou zaměstnankyni. V době, kdy se k ní Ed vracel, už vykonávala funkci administrativní asistentky vedoucího kampusu. Elán jí rozhodně nechyběl. V práci se brzy spřátelila s kolegyní Sally Hallett - téměř o šest let starší matkou dvou synů, která Clarnell v prvních měsících pomáhala s pochopením systému na pracovišti a aklimatizací v novém prostředí. Ideální časy, dalo by se říci. Alespoň na chvilku. Jednadvacetiletý Kemper se tedy ihned po propuštění vrátil do péče své matky, která tehdy bydlela v obci Aptos v okrese Santa Cruz, na adrese 609A Ord Street - malé bytové jednotce v nenápadném domě nedaleko pobřeží.

Shledání s matkou po letech se obešlo bez objímání, bez větších projevů emocí. Spíše mu přišlo, že je trochu zahořklá. Očekávala návrat poddajné zlomené trosky, ale místo toho se vrátil dobře živený mladý muž. Muž bez finančních prostředků. Sehnat práci s tak pohnutou minulostí a bez dostatečné kvalifikace nebylo zrovna snadné, ale Kemper nechtěl skončit jako příživník. Ve velmi krátkém sledu vystřídal celou řadu nejrůznějších zaměstnání. Už dávno neplatil za toho zamlklého chlapečka, co tak divně kouká. Naopak. Díky obratné výřečnosti dokázal ukecat kde koho. Přesvědčit ostatní, že za práci vzít umí, navzdory škraloupu v trestním rejstříku. Chvilku pracoval v továrně na výrobu bicyklů, ale trvalejší působiště nalezl na pobočce Union 76, což je v USA známý řetězec čerpacích stanic. Umýval auta, doplňoval zákazníkům palivo, kontroloval tlak v pneumatikách. Pracovní morálku měl bezchybnou. Chodil včas, choval se slušně k zákazníkům, byl na něj spoleh. Po krátké zkušební době mu šéf přiklepl smlouvu na neurčito a za půl roku dokonce zvýšil plat.

Ed zažíval zvláštní kombinaci radosti a smutku. Práce na plný úvazek mu dodávala pocit, že není zbytečný. Jenže tuhle hřejivou náplast matka okamžitě strhla. Když Clarnell s nadšením oznámil zvýšení platu, odbyla ho s tím, že stejně není k ničemu, nemá vysokoškolské vzdělání a navíc si kvůli jeho přítomnosti v baráku nemůže najít nového chlapa. Soužití pod jednou střechou jednoduše nefungovalo, čemuž nepomáhal ani alkohol, který si kolem prstu začal pomalu omotávat i Eda. Z bojů kvůli absurditám i vážnějším věcem se stával dennodenní rituál, sestávající z pití, bouřlivé hádky, vzájemné lítosti a usmíření. Byl to patologický, toxicky jedovatý začarovaný kruh, v němž Ed sehrával roli hromosvodu i pomyslnou náhražku za skutečného manžela. Jako chlapec mlčel, nechával na sobě dříví štípat. Nyní však razantně oponoval. Edmund Kemper v jistém ohledu opravdu nahrazoval regulérního partnera, na kterém Clarnell uplatňovala své agresivní choutky. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že tenhle chlap přečkal každé krupobití a nikdy tak úplně neodešel, což pro Clarnell bylo výhodné.

Zákopová válka jest válkou hlučnou. Oheň pod střechou nelze jen tak utajit. Sousedé si bouřlivých výměn názorů pochopitelně všímali. Ed budil dojem něžného obra. Vysoký, celkem pohledný, výřečný. Nejednou se stalo, že přijal sousedské pozvání na kávu a něco k snědku. V teple cizích obývacích pokojů poslouchal slova lítosti, sounáležitosti a přitom si představoval, jak vraždí dcery svých hostitelů. Zvrácené fantasie jej nikdy neopustily. Byly s ním v Atascaderu, byly s ním když usínal, když masturboval, i během práce. Tiše rostly a doutnaly, asi jako podzemní požár, který může udeřit nečekaně a kdekoliv. V pravdě této děsivé podstaty působí trochu bizarně, že se Ed počátkem roku 1970 pokoušel ucházet o místo policisty. Toužil po profesi strážce zákona celým srdcem, ale byl odmítnut kvůli své výšce. Ze stejného důvodu narazil u California Highway Patrol - motorizované dálniční policejní jednotky. Frustrován tímto nezdarem začal nést ještě hůře intenzivní potyčky s matkou. Neustálými připomínkami o tom, že je nula a že o něj nikdy nezakopne něco tak vznešeného jako je prvotřídní univerzitní studentka z dobré rodiny, došel Ed k rozhodnutí. Začne ty svaté obrázky, které mu jeho matka předhazovala, rozbíjet.

Přípravy

Móda hippies mu přišla zvrácená. On sám se začal oblékat konzervativně, nosit krátký sestřih a pečlivě zastřižený knír. Chvilku zvažoval, že by se zapsal na univerzitu, ale tuhle myšlenku nakonec zapudil. Setrvávat na stejném místě, kde pracovala jeho matka, mu přišlo vyloženě masochistické. Od obsluhy pumpy se za necelý rok dostal pod křídla kalifornské správy silnic. Vyfasoval praporek, bezpečnostní vestu a dával znamení řidičům, aby zpomalili, když se na silnici zrovna pracovalo. Z našetřených úspor si koupil motocykl, patrně jako částečnou kompenzaci neúspěchu u dálniční policie. Stálý příjem mu dokonce umožnil, aby se odstěhoval do Oaklandu, hlavního města okresu Alameda. V menším pronajatém bytě se o nájem dělil s jedním známým. Ani tady však neměl klid, jelikož ho matka denně bombardovala telefonáty a nečekanými návštěvami na týdenní bázi. Jakoby se neodbytná Clarnell stávala nositelem lepivé smůly, což umocnil poměrně vážný střet s řidičem osobního automobilu, za který však Ed nemohl. Otřes mozku, zlomená ruka a motocykl proměněný ve vrak sice byly nepříjemné, ale solidní balík od pojišťovny dokázal zmírnit hořkost. Část získaných peněz Ed propil a za zbytek si pořídil ojetý dvoudveřový černožlutý Ford Galaxie.

V červnu roku 1971 ještě stihl jednu velmi důležitou věc. Vypátrat otce. Bez adresy a telefonu se taková smělá věc zdála zpočátku téměř nemožná, ale Kemper narazil na stopu v odborářském seznamu losangeleských elektrikářů. Pak už to šlo ráz na ráz. Schůzku v místě bydliště Kemper ml. odmítl kvůli manželce, ale souhlasil se setkáním v menší restauraci na neutrální půdě. Strávili spolu u jednoho stolu několik hodin. Hodně se pilo, mluvilo, občas i plakalo. Samozřejmě, že se jedním z hlavních témat stala vražda prarodičů. Není známo, co přesně si ti dva řekli, ale otec synovi údajně odpustil. Kemper za sebe i za otce následně zatáhl útratu a rozloučili se. To bylo naposledy, co svého otce viděl. Měl v sobě sice pár piv, ale i tak si Kemper sedl za volant a vyrazil na silnice vstříc uvadajícímu dni. V Santa Barbaře naložil dvě stopařky a odvezl je bezpečně domů. Po celou dobu si představoval, že jim zaživa uřezává hlavy a měl co dělat, aby od myšlenek nepřešel k činům. Hlavu považoval za centrum člověka. Za středobod celé osobnosti. S tělem se daly dělat různé věci, ale vlastnit hlavu znamenalo vlastnit bytost.

Drtivou většinu volného času mezi lety 1970 - 1971 dělil mezi pití alkoholu a bezcílné ježdění řečištěm dálničních tepen, které v Kalifornii patří mezi ty vůbec nejhustší. Během nocí a během víkendů byl na jeden zátah schopen ujet i stovky kilometrů. Většinou se držel v okolí Oaklandu a Santa Cruz, ale pokud chytil slinu, dojel klidně až k hranicím Oregonu, vzdálených čtyři sta kilometrů. V hloubi své duše věděl moc dobře, co dělá. Na přelomu let 1971 - 1972 začal sbírat řezné a střelné zbraně. Jedné dýce s obzvláště dlouhou čepelí říkal Generál. Sehnat střelnou zbraň bylo trochu těžší. Zpočátku si je půjčoval od kolegů z práce, menší starý revolver mu ale prodal přímo jeho šéf. Zbraně schovával v kufru auta, v úkrytu za zadní sedačkou i pod sedadlem řidiče. Začal s sebou vozit objemné černé pytle na odpadky, zadní sedačku pokryl sametovým potahem a vyrobil si speciální přihrádku pro Generála, kam pohodlně dosáhl rukou i při řízení. Jeho ojetý Ford pochopitelně nedisponoval centrálním zamykáním, nicméně Kemper s pomocí obyčejného ocelového lanka zhotovil důmyslný systém, který mu v případě potřeby umožňoval zamknout jediným pohybem dveře u spolujezdce, což z dvoudveřového auta udělalo kovovou smrtící past.

Dvě růže

Byl teplý květen roku 1972. V posledních měsících jich svezl snad sto, možná dvě stě. Každá z těch dívek nastoupila a zase vystoupila. To on jim dovolil vystoupit. On byl tím, kdo rozhodoval mezi životem a smrtí. Třímat v rukou takovou moc ho vzrušovalo. Autostop získával punc rizikového koníčku. Rapidní nárůst násilných napadení Amerikou prorůstal jako zhoubný nádor, ale tohle příliš řešit nemusel. Věděl, jak vzbudit důvěru. Jak navodit dojem neškodného, trochu nesmělého chlápka odvedle. I přes svou velikost si zvládal nasadit masku dobráckého obra. Čím více nebojácných pasažérek, tím preciznější zdokonalení přetvářky. Svou techniku vypiloval k dokonalosti. Na čelním skle měl dokonce univerzitní nálepku od matky, která mu umožňovala parkování na půdě libovolného kampusu. Zároveň šlo o další užitečný nástroj, neboť budil dojem obyčejného studenta. Vozil s sebou v přihrádce sešit a v něm měl celou řadu pečlivě připravených otázek pro mladé stopařky: studijní obor, jméno univerzity, původ rodičů, jejich zaměstnání, dosažené vzdělání atd. Nebude vraždit jen tak bez rozmyslu. Není přeci žádný paranoidní maniak. A nebo je? Dehtově černé myšlenky se mu v hlavě kroutily jako úhoři v bahně. Sledoval ubíhající silnici, vlivem bušení ve spáncích mu však dělalo problém soustředit se na jízdu.

Pak je spatřil. Po tom mnohahodinovém plahočení poblíž města Berkeley a v jeho širém okolí to bylo učiněné zjevení. Osmnáctileté studentky Anita Luchessa a její kamarádka Mary Ann Pesce stály u krajnice. Auta mířící na Oakland je nezajímaly. Chtěly do San Francisca, což výmluvně zdůrazňovala cedule, kterou Mary Ann mávala na projíždějící vozidla. V tom pozdním jarním slunci jim to moc slušelo. Byly malé a roztomilé. Ochotně sklopil sedadlo spolujezdce, aby dívky mohly nastoupit. Nezapomněl slušně pozdravit a zmínit, že má poněkud naspěch. Jeho oči skryté za skly slunečních brýlí nemohly nic konkrétního prozradit. Hnědovlasá Anita byla ostýchavá. Slova z ní musel dolovat. Šlo o její vůbec první autostop, ještě nevěděla, co chce v životě dělat a se svými rodiči žila na menší farmě poblíž Sierry Nevady. Mary Ann naopak jiskřila energií. Pocházela z pětičlenné rodiny, žila střídavě v USA a v Německu. Stopem prý procestovala část Evropy. Nebyla ani hezká ani ošklivá. Způsob, jakým si od něj držela odstup a zároveň vedla konverzaci ho však přitahoval. Ta nenápadná povýšenost skrytá za sebevědomými slovy mu zvedala tep.

Trhnutí volantu hrubě oznámilo nečekanou změnu směru. Díky své promyšlené hře na otázky zjistil, že holky zdejší oblast neznají. Jejich nervozita byla hmatatelná. Pach cizího strachu mu pronikal do nosu. Když náhle zamával pistolí, dokonale opanoval prostor, umlčel příliv zcela zbytečných otázek a současně si uvědomil neodvratnost budoucích okamžiků. Hned si všiml, že holky úplně zkameněly hrůzou. Anita se zabořila do sedačky, jakoby v ní snad chtěla zmizet. Mary Ann to na něj zkoušela. Vůbec si nevedla špatně. Snažila se v něm vzbudit sympatie, dávala mu najevo empatii a očekávala empatii od něj. Chytrá holka. Chladná hlava, to se hned pozná. Jenže tyhle falešné psychologické finty uměl díky pobytu v Atascaderu snadno prokouknout. Člověk bojující o život by klidně zaprodal i vlastní matku. Při té představě se musel uchechtnout. Zastavil v odlehlé zalesněné oblasti poblíž města Alameda vzdáleném asi sto kilometrů od Santa Cruz. Klidným hlasem oznámil, že si jedna z nich vleze do kufru. Vybral si Anitu. Mary Ann ještě předtím přinutil, aby si nasadila kovová pouta. Jedno na ruku a druhé k bezpečnostnímu pásu.

Anita vzlykala, ale vlezla do kufru bez náznaku jakéhokoliv vzdoru. Vrátil se, sedl si k Mary Ann na zadní sedačku, odemkl zámek a následně jí ruce zase spoutal za zády. Při této manipulaci se jí předloktím otřel o prsa. Pocítil nečekaný nával ostychu a studu. „Promiň mi to,“ prohodil rozpačitě. Vytáhl z kapsy igelitový pytlík, přehodil jej dívce přes hlavu a začal ji škrtit. Intenzita, s jakou se bránila ho vyvedla z koncentrace. Prokousla pytel, házela hlavou a zuřivě třásla celým tělem. Frustrace a vztek ho pohltily. Vytáhl nůž skrytý za opaskem. Dvakrát jí bodl do zad. Křičela jako smyslů zbavená. „Mlč, prosím,“ opakoval dokola, zatímco se čepel zas a znovu bořila do těla. Teplá krev vytékala z bezpočtu bodnořezných ran, ale Mary Ann stále žila. Byl překvapený, skoro až šokovaný. Začala něco drmolit. Nechtěl to poslouchat. Chytil ji za bradu, zarazil ostří nože do krku pod levým uchem a několika tahy se propracoval k uchu pravému. Po chvilce vylezl před vůz, pozoroval své od krve umazané ruce a jako kolovrátek opakoval: „A je to. Je to hotové. Je to.“ Anita zamčená v kufru auta prožívala opravdová muka. Slyšela každé slovo, výkřik i zasténání. Musela vědět, co se stalo, a především, co ji čeká. Když se kovové víko kufru otevřelo, odevzdaně vykřikla proti siluetě toho obrovského muže, za nímž se v šeru tyčily koruny borovic.

Vystřízlivění

Seděl v bytě na gauči a přemítal o předešlé noci. Pociťoval určité rozčarování, možná dokonce zklamání. Ve své hlavě měl vražedné představy promyšlené do sebemenších detailů - a to dlouhé měsíce před tím, než k prolití krve došlo. Reálná zkušenost však přinesla hlavně zmatek. Jakoby si zpětně promítal útržky z nějaké psychotické noční můry. Především vzpomínka na Anitu mu nedala spát. Když se otevřelo víko kufru a dívka viděla, že je celý od krve, začala přerývaně dýchat. Vysoukal ze sebe úplně nemístnou omluvu a pokoušel se jí celou situaci vysvětlit. Anita dychtivě visela na každém slově, jelikož to byla její poslední vratká naděje na přežití. Sotva však po jeho příkazu vylezla ze zavazadlového prostoru, začal do ní bodat. Zuřivě se bránila. Kopala, tloukla ho pěstmi do hrudi, pokousala ho na palci pravé ruky. Podařilo se mu ji otočit zády k tělu a přidržet jednou rukou pod krkem. Další bodné rány směřovaly do pravého boku. Křičela, krev se jí řinula z úst. Stále opakovala: „Proč? Proč? Proč?“ V ten úděsný moment ho napadlo, že už není součástí lidské rasy. Úplný chaos. Všechno pokazil. Byl nervózní, dělal chyby, spěchal.

Když o pár minut později uřezával v kufru auta již mrtvé Anitě hlavu, zaslechl hlasy. Úlekem se říznul do ruky. Zavřel víko a vyběhl k volantu, přičemž zakopl o kořen a rozplácl se na oblázky poseté cestě jak dlouhý, tak široký. Nastartoval, kvapně se otočil, shodil tělo Mary Ann na podlahu a hodil přes něj potah ze sedačky. Po několika desítkách ujetých metrů skutečně minul procházející pár středního věku, čímž sám sebe ubezpečil, že ty hlasy nepocházely z jeho chorého mozku. Po příjezdu na byt v Oaklandu zjistil, že jeho poněkud volnomyšlenkářský spolubydlící není doma. Táhlo na osmou hodinu večerní. Roztáhl v malé ložnici igelit. Donesl si obě těla v černých pytlích na odpadky, vysvlékl je a pořídil si několik fotografií. S pomocí kuchyňského nože a pilky na železo obě těla naporcoval, přičemž s hlavou Mary Ann provedl nekrofilní orální sex. Části těl pak rozmístil po posteli. Sám si do ní vlezl nahý, oddávajíc se fantasiím. Při manipulaci mu jedna z hlav spadla přes okraj a s tupým zvukem dopadla na koberec. Podlahy nebyly moc silné. Duté rány, které vytvářel nervózní soused pomocí násady od koštěte, ho nechávaly chladným. „Promiň kámo, upadla mi hlava,“ prohodil cynicky. Při té vzpomínce se usmál a rázem zapomněl na dramaticky uspěchaný průběh vražd. Stále seděl na gauči v temném bytě. Odpočíval a prohlížel si fotografie.

Ozvěny zažloutlých papírů II.

Regionální deník: The Modesto Bee

KALIFORNIE - Dvě pohřešované studentky Fresno State College (dnešní California State University, Fresno) se podle všeho nacházely ve východní oblasti Santa Cruz, když beze stopy zmizely na začátku tohoto měsíce. Jsou to Anita M. Luchessa a Mary Ann Pesce. Slečna Luchessa měří asi 155 cm, má dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Naposledy byla viděna v červené košili a bílých laclových kalhotách. Nosí brýle se zlatými obroučkami. Slečna Pesce měří také asi 155 cm a má hnědé vlasy ostříhané do účesu typu „shag“. Měla na sobě vínově zbarvený svetr, vyšisované modré džíny a pevné turistické boty. Kdokoli, kdo ví, kde se dívky nacházejí, je vyzván, aby je požádal neprodleně zavolat domů. Matka slečny Luchessy je vážně nemocná. Případně mohou lidé kontaktovat Boba Heitmana, soukromého vyšetřovatele z Modesta, na čísle 209-522-5006.

Datum publikace - 20. května 1972

Ticho před bouří

V následujících dnech se těl postupně zbavil. Většinu pohřbil v horách, které se tyčí nad Santa Cruz. Hlavy mu pro jeho zvrhlé potěšení vydržely asi další dva týdny. Nakonec je vhodil do strže v zalesněné oblasti. Důkladně prozkoumal obsah kabelek obou dívek. Peníze (necelých devět dolarů) si ponechal, zbytek včetně dokladů a zbytků oblečení spálil. Koncem května zaregistroval několik kusých zpráv o pohřešovaných dívkách. V malém městském baru, kam rád chodíval na pivo, od místních policistů zaslechl, že se určitě jedná o útěk, neboť spousta mladých lidí odcházela do San Franciska a živořila tam prý v jakýchsi komunitách. Kemper měl jasno. Prošla mu dvojnásobná vražda. Na čas se uklidnil. Celkem prožil dvě kratší a dvě delší známosti. Jednu ještě před vraždami dívek, tři další v průběhu následujících měsíců (s tou poslední byl dokonce několik měsíců zasnoubený). Šlo spíše o kamarádství s výhodami. Iritovala ho jeho nesmělost, plachost a neskutečná dřina, kterou musel vynaložit, aby se od rozhovorů dostal k sexu. Proč byl mezi chlapama tak společenský, výřečný a oblíbený, ale u žen stále narážel? Děsně jej tato psychická rozpolcenost štvala. Představa trvalého vztahu mu přišla příliš komplikovaná, vysilující a frustrující. Naděje na normální život rychle umírala. Říkal si, že mu vzpomínky a pořízené fotografie vystačí, ale pouze se opíjel rohlíkem. Blížil se konec léta roku 1972. Edmund Kemper měl hlad.