Metal i nadále blíže nezařazen!

Emisní prvotinu těchto Anglických experimentátorů v podobě EP „The Mountain Of Gold“ charakterizovalo hlavně stone–sludge vyznění, které mělo jen nesmělé ambice otřást léty zaběhlými standardy. Toto se na pět let starém dlouhohrajícím debutu „Serpent & Spirit“ podařilo slušně nabudit svěžím metalcorovým řízem. Následovník „A Feast On Sorrow“ z roku 2023 si na bedra nabral o něco více melodik a skladatelské rozvážnosti – hudebního zmírnění, tak aby ve výsledku pozbýval potřebnou tmelící ucelenost. Při poslechu se potom malinko rozpadal. Každopádně i přes mírnou těžkopádnost zanechali URNE převážně pozitivní dojem a přísliby do budoucna. Na jejich třetí řadovku jsem se vlastně i těšil.

Přestože se novinka rozhodla operovat v ještě širším metalovém pásmu a častokrát se noří do různých „post“ oparů, tak svojí nápaditostí rezonuje natolik, že si dokáže uzmout pozornost. Zvláště pak otevřenější příznivce hudebních nestorů jmenovaných níže v textu by nemusela nechat lhostejnými.

Snaživí Londýňané nachází inspiraci především u MASTODON, a to od jejich pravěkých hrubáren až po jejich současné rozšafně pojaté rockování. Našlapují do stop Francouzů GOJIRA, když potřebují látku dohustit a pohoupat, nebo pracují odkazy od METALLICY, když chtějí znít jako starousedlý metal včetně thrash přelivů.

Trojce šikovných instrumentalistů ani na „Setting Fire To The Sky“ nehodlá nikde déle zakotvit a z toho, jak vzájemně proplétá vlivy svých vzorů, si defacto udělala už jistý druh privátního know-how. V tomto hraje jednu z hlavních rolí i poměrně rozmanitý vokální rejstřík baskytaristy Joe Nallyho. Joe skutečně přidává jednotlivým skladbám na hudební pestrosti a variace odstínů jeho zpěvu v mixu společně s povědomými metalovými postupy dodávají devateru skladeb i jakýsi punc hudební moderny.

Stavební materiál je tedy plus–mínus definován a je docela jedno, jak tvůrčí úsilí skupiny budeme adresovat. Jediné, co se počítá, je to, zdali se podařilo složit zajímavé skladby. S klidným svědomím mohu potvrdit, že padesátiminutová stopáž má své charisma, nadto nabízí i elegantní začlenění dalších odvážných prvků. URNE se nadýchali blahodárného progového ozónu, sebrali více tvůrčí kuráže, zúročili své dosavadní zkušenosti. Při formováním struktur některých kompozic nově evokují z popela znovuzrozené mistry post metalového řemesla NEUROSIS.

Ne náhodou byla desetiminutové epopeji „Harken The Waves“ propůjčena důvěra upoutávacího singlu. Ne náhodou v ní hostuje Troy Sanders (MASTODON). Ne náhodou je tím neprogresivnějším, s čímž letos (a vlastně i doposud) kapela vyrukovala, Ne náhodou je jedním z nejlepších artiklů na aktuální rozpisce. Pod rouškou postmetalových kytarových vyhrávek se na ní povedlo nastolit příjemně gradující hudební trajektorii, kterou pomáhá dobarvit Sanders svým těžko zaměnitelným zpěvem, a která je cca v polovině překvapivě ozdobená decentními žesťovými proklady.

Podobný majstrštyk se povedl i ve druhé nejdelší položce, sedmiminutové „Towards The Harmony Hall“, kde posluchače pro změnu odzbrojí ozvěny dálek americany. A nic nebrání tomu abych tuto skladbu s parádně dávkovanými metamorfózami Nallyho vokálu prohlásil za ultimátní poctu právě MASTODON a GOJIRA, ovšem i s poznámkou, že prokazuje dostatečně vlastní tvůrčí rukopis. Na chvostu základního setlistu v „Breathe“ najdeme citlivé tóny violoncella hostující Jo Quail jako další důkaz, že URNE nehodlají stát na místě.

„Setting Fire To The Sky“ nejenže symbolicky shrnuje hudební podstatu desetileté existence kapely, ale věřím, že dává nahlédnout i za horizont dalšího skladatelského směřovaní. Pokud u něj bude znovu asistovat producent Justin Hill, bývalý zpěvák hudebních nebojsů SIKTH, tak je skoro jisté, že i budoucí hybrid přinese nějaké to překvapení, podobně jako obsah bonboniéry v rukou Forresta Gumpa.