Když v roce 1973 Ray Manzarek, John Densmore a Robby Krieger rozpustili THE DOORS, odebralo se jméno kapely rychle k ledu. Muzikanti si dělali nové projekty, vyráběli vlastní odlišnou hudbu, a hvězdný prostor jejich domovské kapely okamžitě zaplnily jiné party. Po THE DOORS se slehla země a stali se historickou záležitostí. Konec, vyřízeno.

Velké očekávání

O to větší šok přišel, když se v roce 1978 objevila zpráva, že kapela chystá nové album. I když, album … mělo jít spíše o „album“. Projekt, který přinese hudebnímu světu nevydané nahrávky Jima Morrisona. Ovšem žádné jeho písničky, nýbrž mluvené slovo, které natočil ve studiu koncem roku 1970. A zbylí THE DOORS prý teď k veršům dotočí hudbu, aby to celé vyšlo jako sbírka Morrisonových básní a jakási raritka pod značkou legendární kapely. Zní to zajímavě, že?

Podrobnosti jsou ještě zajímavější. Z našeho staršího povídání už dobře víme, že Jim Morrison se cítil především jako básník. Ze spousty jeho rýmů vznikly písničky, některé texty téměř zlidověly a fanoušci starší rockové muziky je znají nazpaměť. Další veršovánky se ale na alba nedostaly a Morrison je zapisoval do poznámkových bloků, které si pak ukládal pro „strýčka Příhodu“. V době, kdy Jima už maximálně otravovala rokenrolová sláva a začaly ho dohánět hříchy prostopášného života, se hodlal přeměnit právě na poetu a byl to i jeden z důvodů, proč zmizel z Ameriky do Paříže.

Verše ve studiu

Ještě předtím ale ve Státech své básně natočil. V několika studiích se scházel se spřízněnými dušemi a na studiový pás zaznamenával verše s plánem, že z nich jednou bude album. Vymyslí se muzika, pokud možno jiná než od THE DOORS, špatný by nebyl třeba orchestr. Ještě se uvidí. Jim ve studiu recitoval, občas praštil do piána a záda mu kryl zvukový mistr John Haeny, který se už předtím motal kolem Paula Rothchilda a Bruce Botnicka, když tvořili klasická alba THE DOORS.

V Americe se tedy udělaly první náběry Jimových básní, dokonce prý symbolicky zakončené v den jeho sedmadvacátých narozenin. Následně se domluvilo, že Haeny přijede za Morrisonem do Paříže a bude se pokračovat. Jenže to už se nestihlo, protože hlavní aktér umřel. Zvukový mistr tedy nahrávky pečlivě uschoval na pozdější dobu. Nikomu nedovolil se k nim přiblížit, dokonce ani režiséru Oliveru Stoneovi, jenž už tehdy plánoval svůj velký film o Jimovi a THE DOORS. Až se ozval zbytek kapely, že by rád k veršům dopsal hudbu a vydal je na desce jako poctu zemřelému příteli. Pak už nebylo na co čekat!

Řadovka, nebo rarita?

Práce na albu byla zvláštní. Vlastně to nebylo klasické nahrávání. Kapela vymyslela nějakou novou hudbu, hodně ale pracovala s tou starou. Podle toho, co Jim Morrison zrovna říká ze záznamu, se ozve tu reminiscence na některý slavný šlágr THE DOORS, tam úplně nová melodie v podobném duchu. V jednu chvíli muzikanti oprašují své rejstříky a zaznívají harmonie, které fanoušky okamžitě stimulují, jindy se ozve prostě stará studiová nahrávka, třeba jen pár tónů ze známé písničky. Nebo zazní koncertní záznam, v tomto případě „Roadhouse Blues“. Naprosto strhující živá verze, která ukazuje, jako dokázali být THE DOORS na pódiu skvělí, když byl Morrison při smyslech. Celkově zajímavá směs – a to si zatím popisujeme vlastně jen „doprovod“!

Hlavní jsou Jimovy verše. Nejedná se jen o slova, která namluvil v prosinci 1970. Do kompletu „An American Prayer“ jsou zakomponovány i výňatky z textů písní THE DOORS, Jimova komunikace s publikem nebo sekvence z Morrisonova avantgardního filmu „HWY: An American Pastoral“. A i když by model „každý pes jiná ves“ mohl evokovat totální chaos a nesourodost, nakonec si celá nahrávka nádherně sedla, a pokud přijmete skutečnost, že se jedná o experiment a nikoli klasické hudební album, můžete být spokojeni. Já aspoň jsem.

Doorsovský duch

Když se ptám sám sebe, jak na mě nahrávka „An American Prayer“ působí, odpověď je: „hladivě“. Když mám patřičnou náladu, pustím si album a s ním do mého prostoru vstoupí doorsovská atmosféra. Tak magická, jak ji mám rád. Jimův hlas je příjemný, uklidňující, dá se říct hladivý, a jeho povídání v angličtině mi jednoduše lahodí. Je to jako když sedím s pomyslným kámošem u piva, u ohně v lese nebo na pláži při západu slunce, nazdařbůh se povídá, a on s přestávkami veršuje. Vůbec mi nevadí pauzy, nebo že je jeden úsek kratší než druhý, vždyť je to „živý hovor“. Pohoda, klid. Jim Morrison v okamžiku, kde je spojen s múzami.

Hudba? Ta zaznívá jakoby z druhého plánu, ale přesně dokresluje, co má. Občas Rayovy magické klávesy, Robby v duchu doorsovského blues, jindy kousek některé studiovky. Když třeba kytarista zapne efekt a prohrábne hmatník motivem z „The End“, je to mystický okamžik. Nebo když se ozve už zmíněná „Roadhouse Blues“. Původně to tedy měla být jiná koncertní skladba, ale kvůli námitkám otce Pamely Courson, který po zesnulé dceři držel část autorských práv (a ona je zdědila po Jimovi), zařadila se nakonec hitovka z „Morrison Hotelu“. A byla to sakra dobrá volba!

Stojí za to zmínit i koncepci desky. Je vlastně dělena do pěti celků, z nichž každý reprezentuje určité období Jimova života – dětství, středoškolská léta, psychedelické časy, éru rockového frontmana a jakési celkové „shrnutí“. Pro každé téma je tu vždy několik samostatných sekvencí, zvukových stop nebo, chcete-li, skladeb. Zazní třeba legendární Morrisonovo povídání o tom, jak jako malé dítě viděl silniční nehodu se spoustou mrtvých lidí. Tuto příhodu prý Morrison často vyprávěl a procházela jeho uměleckým životem jako zvláštní nit a brána k psychedelickým zážitkům. Nebo tak nějak to prý bylo...

Zapomenutý cover

Vlastní příběh má i obal desky. „An American Prayer“ zdobí portrétní fotka Jima Morrisona v jeho plnovousovém období a pořídil ji fotograf Edmund Teske, zatímco na zadní cover se dal klasický výjev od Joela Brodskyho, mýtický snímek Morrisona v póze „rockového Ježíše“. Na obal projektu „An American Prayer“ myslím úplně adekvátní. Jenže se nevědělo, že cover vymyslel už Jim Morrison. Úplně jiný. A že už byl dokonce hotový...

...když totiž zpěvák namlouval své verše, domluvil se s výtvarníkem Thomasem Breitenbachem. Že by si představoval něco jako triptych. Trojdílný obraz, kde by na levém plátně byla vyobrazena americká pláž s rozvolněnými páry lidí, uprostřed pulzující velkoměsto a nakonec vpravo nekonečná silnice protínající poušť. Vlastně typicky doorsovské motivy. Obraz následně vznikl, má blízko k naivnímu umění nebo surrealismu, v době přípravy „An American Prayer“ o něm ovšem nikdo z tvůrců alba nevěděl.

A co bylo dál?

Deska uspěla. Sice jako „raritní“ album THE DOORS, něco, co patří do sbírky fajnšmekrům a skalním fanouškům, ale prodávala se dobře. Jen v Americe přes milion. Díky hlavnímu protagonistovi a vzrůstajícímu kultu Jima Morrisona se dokonce stala jedním z nejprodávanějších alb mluveného slova a byla nominována na cenu Grammy. Přes to všechno šlo o poslední album se značkou THE DOORS. Pokud nepočítáme výběrovky, živáky a podobně.

V následujících desetiletích se o kapele občas něco zaslechlo, ale systematičtější práce už nepřišla. Když byli THE DOORS roku 1993 zařazeni do rokenrolové síně slávy, zahráli pár skladeb s Eddie Vederem, hvězdou PEARL JAM, v letech 2002-2003 se dokonce pokoušeli nastartovat novou éru s Ianem Astburym z britských THE CULT za mikrofonem. Toho se ale neúčastnil bubeník John Densmore a po nějakých právních tahanicích šli „The Doors Of The 21st Century“ k ledu. Což je asi dobře, protože kdoví, co by z toho všeho vzešlo. Vzpomeňme na to, jak po smrti ikonického frontmana dopadli třeba britští QUEEN...

Přece jenom ale jméno THE DOORS ještě vstoupilo do velkého byznysu. To když se v roce 1991 v kinech objevil film mapující jejich kariéru. I když … jak že jsem to řekl? Film? Hmm… tak to se opravuji … v tomto případě totiž musím říct FILM! A vy se těšte na příště!