Neděle 7. května 1972. Šlo o jeden z těch krásných jarních dnů, které se v Kalifornii objevují. Čas ukazoval téměř 16:00, když ty dvě světlovlasé dívky spatřil přes matná skla tmavých brýlí. Stály u silnice, mávaly cedulí s nápisem "SAN FRANCISCO" a usmívaly se. Anita Luchessa a její kamarádka Mary Ann Pesce měly osmnáct let. Žlutý Ford Galaxie 500 s černou střechou pomalu zastavil u krajnice. Řidič si všiml nepatrného zaváhání. Kvůli černým brýlím vypadaly holky poněkud nervózně, ale jakmile se kvapně podíval na náramkové hodinky, získal si důvěru, jelikož vyvolal dojem zaměstnaného muže, co má na spěch. Potřebovaly se dostat do kampusu na Fresno State College, asi sto kilometrů od místa, kde stopovaly. Souhlasil. Během jízdy dodržoval předepsanou rychlost. Koukal na ně přes zpětné zrcátko a pokládal jim nepřeberné množství otázek. Potřeboval si být jistý, že perfektně zapadnou do jeho loveckého vzorce. Prostupovala jím nervozita i nepopsatelné vzrušení. Má je pustit? Ne, už to nemůže déle odkládat. Byly dokonalé, především Mary Ann s tou svou nenápadnou povýšeností. Jakoby hrál ruskou ruletu, ve které on sám neměl, co ztratit. Náhle stočil volant a namísto jihu odbočil na východ do lesnatého vnitrozemí. Vystrašená Mary Ann po chvíli prolomila ticho: „Co to děláte? Kam nás vezete? Co od nás chcete?“ Přibrzdil, sehnul se a vytáhl zpod sedadla pistoli Browning ráže 9mm. Levou rukou stále držel volant, pravou nadzvedl, ukázal zbraň dívkám a pohlédl do zpětného zrcátka: „Však vy víte, co chci.“ 

Kolébka zla

Řetězce vražd bez zjevného motivu jsou smutnou součástí lidských dějin. V každé historické epoše, včetně těch nejvzdálenějších, nalezneme děsuplné příběhy o nějakém jedinci a jeho vražedném běsnění. Rituální vraždy, krvelační tuláci zabíjející bezbranné pocestné, traviči, porodní báby a jejich nelegální potraty. Lidé odkojení folklorem, bludařstvím a náboženskými dogmaty si takové skutky obvykle vysvětlovali působením ďábelských sil, posednutím démony či božím trestem. Ostatně i tajemstvím obestřený vrah s přezdívkou Jack Rozparovač, který své ohavné činy v uličkách londýnské čtvrti Whitechapel páchal již na sklonku 19. století, měl spíše aureolu neuchopitelného přízraku, nežli lidské bytosti. Teprve ve druhé polovině 20. století dostalo iracionální zlo svou konkrétní tvář. Bylo studováno, profilováno a převedeno do strukturovaného systému. Největší pokrok v tomto ohledu udělala americká FBI, jež s využitím behaviorálních věd zkoumajících lidské vzorce chování zavedla termín sériový vrah. Federální agenti demytizovali abstraktní rysy zla a učinili z démona normálního člověka s řidičákem, zaměstnáním a opakující se rutinou.

Jenže proč právě USA? Jak je možné, že se líheň těchto hrůzu nahánějících lidí koncentrovala právě v zemi neomezených možností? Zapeklitá otázka s nejednoznačnou odpovědí. Zkusme si teď Ameriku představit jako vodovodní síť s velkou centrální výlevkou, kde se sbíhá hned několik proudů. Můžeme začít u zraněné pýchy. Transformace poválečného řádu vedla ke zvýšení vlivu jiných vyspělých mocností a politických ideologií, což USA sebralo možnost stát se jediným arbitrem globálních pravidel hry. Frustrace obyvatel, poválečná traumata, mccarthismus, alkoholismus, represivní výchovné metody a domácí násilí silně ovlivnily generace narozené v letech 1935 - 1955. Tito jedinci vyrůstali v prostředí, kde dětská psychologie nehrála téměř žádnou roli. Problémy se řešily bitím - mateřskou lásku nahrazovalo odcizení. Idylické obrazy předměstských čtvrtí se záhony totožných rodinných domků, pracujícími tatínky a maminkami tančícími kolem plotny jen maskovaly vzduchoprázdnou realitu všedních dní. Vichry studené války udržovaly značnou část populace v ledových osidlech strachu. Pravda se relativizovala, víra ve stát selhávala. Obrazy smrti z milionů televizních obrazovek doslova naleptávaly morální narativy. Úspěšný atentát na presidenta, vietnamská válka přímo v obývacím pokoji a paradoxně i generační vzdor v podobě sexuální revoluce. 

Kumulace těchto vlivů se zahryzávala do myslí mladých lidí dozrávajících na přelomu 60. a 70. let. Speciálně u těch, kteří dospívali v problematickém rodinném prostředí a jejichž osobnost již nesla stopy psychopatických znaků, pomohlo divoké celospolečenské šílenství odbrzdit zábrany. Díky zpravodajství, které disponovalo mediálním efektem viditelnosti, byly sex a násilí dostupnější více než kdykoliv předtím. Jedna část mladé populace si užívala Woodstock, drogy a sexuální radovánky bez závazků, ta druhá si sebou nesla rodiči vštěpované puritánství, stud i pocit viny. U velmi malého, avšak nebezpečného procenta lidí docházelo ke znepokojivému propojení sexu, vzteku a moci. Dostupnost pornografie vedla k nezdravé fetišizaci ženských těl, k touze po kontrole, vlastnictví a trestu. Započala zdaleka nejplodnější éra nového typu zabijáků. Predátorů bez zábran, příšer bez slitování. Lovců slídících v blízkosti dívčích kolejí i tajemných fantomů silnic, požírajících stopaře u prašných cest. USA se staly inkubátorem zla.

Není to tak, že by Evropa neměla svá vlastní monstra, ale jejich katalog byl o poznání užší. Každý Evropan patřil do specifické komunity ohraničené národností, jazykem, zvyky a v neposlední řadě státními hranicemi. Rozlehlé Spojené státy byly už od 50. let extrémně mobilní společností s masovým rozšířením automobilů a právě mobilita udržovala krok s anonymitou. Typický sériový vrah potřeboval mizet, cestovat, neustále měnit lokality. Obrovské decentralizované pavučiny dálnic s minimální kontrolou pohybu představovaly ideální honitbu pro tyto nenasytné dravce. V průběhu let se svět seznámil se jmény jako Ted Bundy, Henry Lee Lucas, Richard Trenton Chase nebo Edmund Kemper, muž, o kterém bude tento text pojednávat především. „Obr ze Santa Cruz“, jak si ho tisk později ocejchuje, se stal dokonalým prototypem sériového vraha. Nepřehlédnutelným totemem s vysokou inteligencí, který FBI pomohl významným způsobem pochopit mysl lidí, jaké sám zastupoval. Mistr manipulace, nenáviděný syn, vrah studentek, monstrum s intelektem. Začínáme.

Ráj s rudým západem slunce

Město Santa Cruz ve státě Kalifornie patřilo dlouhé dekády mezi jedno z nejvíce idylických míst v celých Spojených státech. Koncem 60. let minulého století šlo o vyhledávanou pobřežní komunitní destinaci s bohatou surfařskou historií. Kalifornský studený povrchový proud, který teče podél západního pobřeží Severní Ameriky, uměl vykouzlit jedinečné klima. Kombinace mírných letních měsíců a vlhkých zim, nad nimiž mráz neměl nejmenší moc, znamenaly a nadále znamenají jediné. Perfektní podmínky pro celoroční surfování bez extrémních teplotních výkyvů. Není divu, že plážová kultura, rozrostlá surfařská komunita a otevřený Pacifik do města lákají tisíce návštěvníků. Právě čilý cestovní ruch byl vždy jedním z nejvýznamnějších ekonomických pilířů Santa Cruz. Půjčovny prken, restaurace, plážové bary, hotely a jako turistický bonus navíc - přátelské vystupování místních obyvatel.

V těch dobách město nabízelo náruč mladým lidem i jedincům hledajícím alternativní způsoby života. Jakoby se v městské zástavbě soustředily veškeré tehdejší trendy mladé generace. Volnomyšlenkářství, ideály hippies, bohémství, umělecké prostředí, spirituální komunity i podpora exotických koníčků, jakým byla třeba neokoukaná jóga. Ze zhruba dvaatřiceti tisíc obyvatel tvořilo dobrých 85% bílé etnikum, avšak zbylé hispánské, latinskoamerické či afroamerické menšiny neměly důvod ke stížnostem. V Santa Cruz se takřka nevyskytoval rasismus. Musíme vzít samozřejmě v potaz, že ještě doznívalo hnutí za občanská práva a rasová segregace se již pár let dostávala mimo zákon, ale i tak lze Santa Cruz na poměry USA označit za výjimku z pravidla, pokud jde o rasové předsudky. Vzájemná důvěra byla běžná a nízká kriminalita přirozenou součástí města. Temné stíny ze vzdálených metropolí doléhaly k obyvatelům Santa Cruz jen skrze články v tiskovinách a přes jedovaté záření televizních obrazovek.

Nad městem, kde frčel autostop a kde lidé na noc často ani nezamykali vstupní dveře do svých příbytků, se však po nástupu 70. let začala stahovat smyčka strachu. Již v říjnu 1970 otřásl zdejším klidem náboženský fanatik John Linley Frazier, který v městské části Soquel vnikl do soukromého sídla, napadl a následně vyvraždil rodinu uznávaného oftalmologa včetně jeho sekretářky. Pětinásobná masová vražda se stala zlověstným příslibem následujících událostí. Mezi říjnem 1972 a únorem 1973 se o slovo hlasitě přihlásil notorický uživatel LSD a paranoidní schizofrenik Herbert Mullin. Řádění tohoto neorganizovaného sériového vraha si v okolí Santa Cruz vyžádalo celkem třináct zcela náhodně vybraných obětí. To vše v rámci šílených představ o příchodu apokalyptického zemětřesení, jemuž mělo jít zabránit pouze dostatečným přísunem obětí. V téměř stejném časovém horizontu jako Mullin se do děsivého řemesla opřel i mimořádně inteligentní vrah s výškou okolo 206 cm. Jeho zuřivost, posmrtné zohavování mrtvol a prvotřídní analytické schopnosti vlastní osobnosti se nesmazatelně zapíší do dějin moderní kriminalistiky.

Malý obr

Ten ponurý příběh se začal psát právě v Kalifornii, konkrétně ve městě Burbank, centru zábavního a filmového průmyslu, kde se nacházejí studia a kanceláře společností jako Warner Bros, Warner Music Group či NBCUniversal. Edmund Emil Kemper III., jak zní jeho plné jméno, se narodil 18. prosince 1948. Byl jediným synem elektrikáře Edmunda Emila Kempera ml. a jeho manželky Clarnell Elizabeth Stage. V době narození už měl Ed pětiletou sestru Susan. Sourozenecký trojlístek roku 1951 ještě doplnila nejmladší Allyn. Malý Ed byl tedy prostředním dítětem. Klukem vsazeným mezi dva dívčí světy. Tehdy to ještě nemohl tušit, ale ženy se v budoucnu stanou jeho prokletím, zdrojem fascinace, strachu i hluboké nenávisti. Asi je dobré upřesnit, že sousloví „Malý Ed“ je poněkud zavádějící. Již coby novorozenec vážil téměř šest kilogramů a v předškolním věku připomínal dobře rostlého třeťáka. Své vrstevníky převyšoval o hlavu někdy i dvě. Byl všude vidět. Nemohl se jen tak ztratit v davu, jelikož ho jednoduše nešlo přehlédnout. Horlivá zvědavost okolí však vedla k jeho postupné izolaci.

Ke svému otci vzhlížel od útlého věku. Kemper ml. byl veteránem z druhé světové války. Krátce po nejkrvavějším konfliktu naší historie se nějaký čas věnoval testování jaderných zbraní v Pacifiku, tedy přesněji přípravám a odpalování bomb poblíž Marshallových ostrovů. Před koncem armádní kariéry poznal Clarnell, oženil se, založil rodinu a přesedlal na živnost elektrikáře. Nešlo o šťastné manželství. Clarnell byla nesmírně panovačná a dominantní žena, nehledě na její sílící slabost pro alkohol. Úvodní relativně pokojná léta sehrála roli pomyslného ticha před bouří. Idylu s jepičím životem časem vystřídalo ponižování, psychické útoky a divoké hádky na každodenní bázi. Clarnell svému muži vyčítala, že se jako příslušník speciálních jednotek po válce nevěnoval vysokoškolskému studiu. Takzvaný G.I. Bill (zákon o resocializaci vojáků) by mu jako veteránovi zajistil potřebná stipendia, ale Kemper ml. se místo toho spokojil s podřadnou prací elektrikáře. Tedy podřadnou z pohledu Clarnell.

Plamenné hádky se nesly stěnami domu, pronikaly do horního patra, do suterénu i do sousedních zahrad, kde se odrážely od okenních tabulek cizích domů, za nimiž bylo možné spatřit siluety naslouchajících zvědavců. Každý v ulici věděl, že u Kemperů to pořádně skřípe a fakt, že oba manželé disponovali neobvyklou tělesnou výškou (Clarnell měřila 185cm a Edmund 204 cm) a hřmotnými hlasy, ještě celý dojem umocňoval. Především Ed, který potyčky sledoval zpoza různých úkrytů po domě, si připadal, jako kdyby sledoval dva znesvářené skalní obry při hádce o maso ze zabité saně. Jak dlouho takové pnutí mohlo vydržet? Zlomovým se stal rok 1957. Právě tehdy došlo k odluce manželů. Kemper ml. o mnoho let později popisoval, že sebevražedné válečné mise byly naprostým peříčkem oproti soužití s Clarnell. Rozchodem ze sebe shodil obrovský balvan, definitivně se odstěhoval a zatoužil po novém startu.

Ed byl zdrcen. Jeho vzor zmizel a mohla za to matka. Mezi osmým a jedenáctým rokem zažíval chlapec opravdová muka. Rozbitá rodina se odstěhovala do rozlehlého starého domu v daleké Montaně, odkud Clarnell pocházela. Protože hlavní cíl zášti již nebyl po ruce, začala si matka chladit žáhu na synovi, ve kterém viděla všechny špatné stránky manžela. Neustále mu vtloukala do hlavy, že otec byl sviňák a lenoch. Každý přešlap chlapce byl trestán fackami, každá neopatrně zvolená poznámka sprškou nenávistných slov. Starší sestra Susan Eda často bila, mladší Allyn zase s oblibou lhala. Matka nikdy neměla potřebu hledat jádro pravdy. Cokoliv Allyn řekla, bylo svaté. Trest si pokaždé odnesl Ed. Zmatený chlapec žil v citovém chaosu. Nedokázal si v tak nízkém věku vysvětlit, co dělá špatně. Výprasky bez zjevného důvodu u něj prohlubovaly frustraci, touhu po pomstě a pocit, že ho nenávidí celý svět. Kvůli nedodělaným místnostem v horním patře musel mít Ed pokoj dole. Nikoliv v přízemí, ale rovnou ve sklepě.

Zatímco matka a obě sestry žily a přespávaly nahoře, relativně blízko u sebe, Ed ve svých osmi letech trčel v tmavém sklepě s vysokými stropy a jediným východem. Aby mohl do sklepa vejít, musela matka pokaždé odsunout kuchyňský stůl a otevřít dřevěné vyklápěcí dveře. Jak tohle dětská mysl chápala? Obývací pokoj byl v jeho očích Země, on musel žít v pekle a matka se sestrami měly nebe jen pro sebe. Uprostřed sklepa stál obrovský kotel na ústřední topení, v jehož kovových střevech to neustále hučelo a jiskřilo. Ed byl přesvědčený, že uvnitř kotle žije ďábel, který skrze trubky létá po celém domě a na noc se vrací do železného příbytku. Jeho pokoj byl chladnou betonovou místností bez oken. Nad postelí se houpala prachem zanesená žlutá žárovka, část podlahy pokrýval starý koberec a v rohu stála masivní dřevěná komoda. Dolů vedlo schodiště bez zábradlí. Zde strávil Ed celý rok svého života. A že míval po nocích obrovský strach, o tom snad ani není třeba polemizovat.

Postupně si vytvořil řadu zvláštních pohybových rituálů. V zásadě šlo o obsesivní úkony zastávající funkci psychologického štítu před iracionálním zlem. Musel je provádět pečlivě a především každou noc před spaním. Jedině tak mohl být ochráněn před zlými démony. Matka nakonec urychlila rekonstrukci jednoho z pokojíků v patře, ale spekuluje se, že ve skutečnosti ji popohnala až vzácná návštěva odloučeného manžela. Když Kemper ml. viděl, kde jeho syn přespává, pohrozil Clarnell trestním oznámením. Po téměř čtyřleté odluce přišel oficiální rozvod znesvářených rodičů. Psal se rok 1960 a Edovi táhlo na třináct let. Clarnell neztrácela čas. Po dvou měsících si domů přivedla pětačtyřicetiletého instalatéra Normana Turnquista, za kterého se záhy vdala. Norman podle všeho nebyl špatný chlap. Citlivě a s dávkou trpělivosti se snažil získat lásku mlčenlivého nevlastního syna, který pro své okolí platil za podivína. Ed jeho pokusy sabotoval. Místo toho si pohrával s morbidní myšlenkou. Možná by spícího Normana mohl v noci umlátit kovovou tyčí, ukrást mu auto a odjet za svým pravým otcem do Jižní Kalifornie.

Hřbitov v hlavě

Svou vražednou myšlenku Ed neuskutečnil, rozhodně však nešlo o ojedinělé zatmění mysli. Morbidní představy v hlavě málomluvného chlapce klíčily již několik let. Protože je nikdo nepotlačoval ani neredukoval, rozrůstaly se jako divoký plevel ve výživném kompostu. Mezitím se Clarnell opět rozvedla. Manželství s Normanem jí vydrželo osmnáct měsíců. V krachu manželství opět sehrály role dominance a alkohol. Ve stejném období se podruhé oženil Edův biologický otec. Napjaté vztahy s matkou, nová rodina otce a bouře v hlavě nutily chlapce utíkat z domova, toulat se krajinou a oddávat se znepokojivým fantasiím. Dle pozdějších slov Edmunda Kempera byl však zvláštní ještě dávno před nástupem puberty. Kolem roku 1960, kdy byl k trestu smrti odsouzen lupič a násilník Caryl Chessman, začal se svou mladší sestrou Allyn provozovat morbidní inscenace. Často si spolu hráli na popravy. Na elektrické křeslo, na plynovou komoru či na zeď s popravčí četou. Z psychologického hlediska bylo jistě zajímavé, že odsouzencem na smrt byl pokaždé Ed, kdežto Allyn zastávala roli kata. Zdokumentované výpovědi mladší sestry popisovaly nesmírně teatrální až divadelní nasazení, se kterým Ed předstíral smrt. Výkřiky, záškuby těla, hekání. Jakoby se podvědomě připravoval na své budoucí skutky.

Začínaly ho zajímat veškeré věci spojené se smrtí, destrukcí a zlem. Vše negativní - jelikož v ničem neviděl žádná pozitiva a vše ponuré - neb smrt přinášela nekonečný klid. První oběť zabil již v jedenácti letech. Byla to kočka ze sousedství, kterou chytil a na zahradě za domem jí zaživa pohřbil do předem připraveného hrobu. Asi za hodinu hlínu odhrabal, uřízl mrtvé kočce hlavu kuchyňským nožem a odnesl si ji do pokoje. Několik dní trofej umisťoval na parapet, dokud ji sluneční paprsky zcela nevysušily. Pak hlavu schoval do skříně a pociťoval zvláštní vnitřní klid z toho, že mu zcela patří. Tou dobou už trčel v chmurné kleci, ze které nebylo možné utéct. Motal se v začarovaném kruhu. Kruté zacházení ze strany matky, žádní kamarádi, černé myšlenky. Čím byl starší, tím se útoky Clarnell stávaly pravidelnějšími. Velmi si oblíbila opasek s kovovou přezkou. Rodinné večeře se nesly ve stejném duchu: „Sněz to, nebo tě seřežu. Vydědím tě. Potáhneš do sirotčince.“ Byla to úmorná rutina, která nebrala konce. V těch chvílích mu soukromí malého pokojíku, kde se oddával stále znepokojivějším fantasiím, přišlo jako jediné bezpečné místo.

Matka žádnému z dětí nikdy neprojevila verbální projev lásky. Žádné: „miluji vás, záleží mi na vás, jste mé všechno.“ Přesto se dá konstatovat, že Allyn a především Susan si kradly veškerou pozornost Clarnell pro sebe. To Eda deprimovalo. Svou zášť si tahal i do školy. Ve třídě platil za mlčenlivého chlapce, kterému se ostatní děti posmívaly kvůli výšce. Jeho školní výsledky lze označit za průměrné, přičemž on sám působil jako značně demotivovaný student. Školní prostředí pro něj představovalo nepřátelskou past plnou sociálních podnětů, o které nestál. Neviděl smysl v autoritách ani ve školních osnovách. Pokud ho daný předmět nezajímal, vykazoval naprostou pasivitu. V opačném případě byl však schopný hloubkového ponoru. Ed svou inteligenci užíval selektivně. Ve věku kolem dvanáctého roku již vykazoval známky vysoce nadprůměrné inteligence. Pokud jej spolužáci urážlivými poznámkami a posměšky vyburcovali, zaujal defenzivní postoj a doslova je roznesl na kopytech mimořádně bohatou slovní zásobou. Na dítě předpubertálního věku měl opravdu výbornou paměť, schopnost rozvinutého abstraktního myšlení a obdivuhodné analytické uvažování. Psychologové mu v budoucnu naměří IQ 145. 

Slídil

Bouře hormonů přináší mimo jiné i probuzení sexuálních pudů. Ani Ed nebyl v zákonech genetiky výjimkou. Bohužel podobně jako téměř vše ostatní v jeho mladém životě měl i rozpuk sexuálních tužeb pokřivený charakter. Mezi třináctým a čtrnáctým rokem života se u něj rozvinul stalking. Po setmění opouštěl dům, chodíval do cizích zahrad a pozoroval dívky za okny. Pokud narazil na osamělou ženu, která ho přitahovala, vydržel kolem cizího příbytku slídit i hodinu v kuse. Jednoho pozdního večera narazil úplnou náhodou na dům, který ho hypnotizoval. Přes okno vedoucí do kuchyně poznal svou učitelku matematiky ze školy. Fakt, že patřila do jeho reálného života v něm vyvolal enormní vlnu vzrušení. Ženy ho přitahovaly. Muži nikoliv. V tom měl jasno. Představoval si sice něžné, intimní vztahy se ženami, ale současně věděl, že něčeho podobného nebude nikdy schopen. Tím si byl jist i při pozorování učitelky. Mít ale doma ve skříni její uříznutou hlavu? Taková myšlenka u něj okamžitě vyvolala erekci. Dokonce chvilku zvažoval, že si skočí domů pro prádelní šňůru, vloupá se k učitelce, sváže jí a pak se uvidí. Jako v mnoha případech předtím, zůstaly děsivé plány pouze v hlavě. Zatím.

Ed necítil zhnusení, strach nebo snad výčitky, ale chápal rozdíl mezi dobrým a špatným. Vnitřně věděl, že podobné fantasie nejsou správné. Že jde o něco, co společnost odsuzuje a co se příčí zdravému rozumu. Přesto mu bylo více než jasné, že to jednoho dne skončí něčím strašlivým. Zabíjet kočky a toulavé psy mu nemohlo vystačit napořád. Představy o vraždách se vracely stále častěji, stávaly se více propracované a byly příliš silné na to, aby je v sobě dokázal zapudit. Neměl poblíž nikoho, kdo by mu ukázal jiný směr nebo se o něj staral. Doma ho čekalo jen ustavičné ponižování, psychický teror a bití. Útěky do vnitřního světa měly charakter záchranného kruhu. Jak mnohem později vzpomínal: „Každý má morbidní představy a myslí občas na něco, co je ukryté hluboko v něm. Představy jako ‚tomu člověku bych nejraději uřízl hlavu‘. Chápete, ne? Více či méně to dělá každý. U většiny lidí jde o neškodné záblesky, o období, které v určité fázi života prostě překonají. Mě ale takové myšlenky pronásledovaly pořád. Neustále.“

Čtrnáctý a patnáctý rok se stal zásadním bodem jeho života. Čím dál častěji okrádal matku. Využíval chvil, kdy se utlumená alkoholem válela na gauči. Kradl jí hlavně drobné z peněženky. Chtěl si pořídit dalekohled. Noční slídění by hned dostalo nový rozměr. Samozřejmě, že jeho zločin byl pokaždé odhalen. Drobné měla Clarnell dobře spočítané, což pro Eda znamenalo další série výprasků. Byl to sice vysoký, robustně stavěný mladík, ale přímé fyzické konfrontace se bál. Matka měla v jeho očích podobu neporazitelného poloboha. Silné šlachovité tělo, impozantní výška, ani gram tuku navíc a mocný hlas. Viděl nesčetněkrát, jak tím hlasem dokázala rozložit chlapy na prvočinitele. Mlátila je při tom svými železnými pažemi a hnala do mezních situací, které vždy končily létajícím nábytkem, rozbitými okny a vyraženými dveřmi. Když mu tedy bylo během letních prázdnin konečně povoleno, aby v Los Angeles navštívil svého otce, neváhal ani vteřinu. Utéct z dosahu pátravých očí matky se přeci muselo využít.

Návrat do Kalifornie byl současně návratem domů. Ed konečně poznal svého nevlastního bratra, kterého otec vyženil. Aklimatizoval se celkem rychle. Oba kluci sekali trávníky v sousedství a věnovali se mytí aut, aby si přivydělali. Otec jim i tak dával kapesné navíc, pouštěl je do nedalekého snack baru a vůbec s nimi jednal jako s dospělými. Ed byl nadšený. Za ušetřené peníze si okamžitě koupil černé oxfordky - stejné, jaké nosil i otec. Zjistil, že má ve svých čtrnácti letech pomalu větší nohy než on, což ho těšilo. I v Los Angeles trpěl černými myšlenkami, ale současně prožíval stavy blízké štěstí. Chtěl rychle dospět, utéct z Montany a být na dosah svému otci. Těch třicet dní v prosluněném Los Angeles uteklo jako voda. Návrat do šedivého pekla nudné Montany ho děsil a psychicky ničil. Návštěva otce mu otevřela oči. Koncem července roku 1963 opět utekl z domova. Ed se bez ohlášení vypravil za otcem na vlastní pěst. Následná série útěků a návratů měla skončit první opravdovou tragédií.

Horký brambor

Kemper ml. zpočátku nevěděl, jak reagovat. Nečekán, nezván se jeho syn zničehonic objevil na zápraží domu. Po úpěnlivém naléhání okořeněném detailním popisem galejí, které doma s matkou zažívá, nakonec otec ustoupil a přihlásil Eda na místní střední školu. Vše ale velmi rychle zapadlo do starých vyjetých kolejí. Opět stál mimo kolektiv svých vrstevníků. Opět platil za podivína a outsidera. Nové spolužáky navíc znervózňovalo, že na ně často upřeně hledí bez jediného slova. Doma v obklopení cizí rodiny to nebylo o nic lepší. Manželce Kempera ml. začal lézt Ed brzy na nervy. Měla z něj divný pocit. Není divu, že se vztahy mezi ním a nevlastní matkou brzy zhoršily. Kulminace dosáhla vrcholu asi po dvou týdnech, kdy ho ráno přistihla, jak chodí nahý po domě. Kemper ml. syna poslal zpět do Heleny v Montaně. Své rozhodnutí odůvodnil nedostatkem finančních prostředků pro další hladový krk. Ed nebyl hlupák. Uměl si dát dvě a dvě dohromady. Zase ten opakující se kolotoč odvržení, nezájmu a pohrdání. Tentokrát dokonce od člověka, kterého nade vše zbožňoval. Absolutní šok. Strašlivá prohra.

V Montaně na Eda čekalo nemilé překvapení. Clarnell u něj ve skříni nalezla oblečení potřísněné zaschlou krví, hnijící kočičí vnitřnosti a několik vysušených hlav. Další šok. Jakoby z něj někdo násilím serval všechny šaty. Pociťoval sevření zmaru, strach a zranitelnost. Jeho tajemství bylo odhaleno. Zapíral. Nic o tom neví. Nevěřila mu ani nos mezi očima. Atmosféra v domě ještě více zhoustla. Na Den díkůvzdání roku 1963, necelý měsíc před jeho patnáctými narozeninami, ukradl matčino auto a odjel do historického města Butte v západní Montaně. Tam sedl na autobus a zase vyrazil za otcem. Sotva se otevřely dveře, začal naléhat a žadonit. Kemper ml. souhlasil. Přeci vlastního syna neodmítne před vánočními svátky... Vstřícné gesto odsouzené k okamžité záhubě. Napjatý vztah s nevlastní matkou přešel v nenávist a ke všemu si přestal rozumět i s nevlastním bratrem. Kemper ml. měl nervy nadranc. Ed se svým podivínstvím a mlčenlivostí představoval nepohodlný klín, který bylo potřeba vytlouct.

Uprostřed svátků ho otec naložil do auta a odvezl domů. Během více než dvacetihodinové cesty si spolu vyměnili sotva pár slov. Dvojitá zrada od milované osoby v krátké časové přímce. Následující rok na Vánoce se všechno opakovalo. Domácí teror, útěk, otec. Tentokrát ho Kemper ml. odvezl ke svým rodičům, kteří žili v North Fork, osamělé farmě uprostřed Sierry Nevady. Chtěl se ho zbavit, protože si s ním jednoduše nevěděl rady. Když se to Clarnell dozvěděla, zvedla telefon a zavolala bývalému manželovi. Pověděla mu o všem. Nevynechala ani loňský nález ve skříni: „Tvůj synáček je hodně divný ptáček. Bereš na sebe obrovské riziko, když ho necháváš u svých příbuzných. Jednou se možná dočkáš velkého překvapení, až se dozvíš, že je zabil.“ Kemper ml. položil sluchátko a chvilku o těch znepokojivých slovech přemýšlel. Tím to však skončilo.

Prarodiče na obtíž

První týdny to šlo. Musel chodit na střední školu v nedalekém městě Tollhouse, ve které platil za tichého žáka, ale jinak to nebylo tak hrozné. Starý Kemper byl dvaasedmdesátiletý důchodce, bývalý státní zaměstnanec, co se celý život věnoval údržbě silnic a dálnic. Stejně jako všichni Kemperové v rodové linii, byl i on pod nadvládou své manželky. O čtyři roky mladší Maude psala a ilustrovala knihy pro děti ještě teď, v pokročilém věku. Připomínala mu matku. Především tím, jak křikem ovládala ostatní a jak se ho snažila přetvořit k obrazu svému. Lezlo mu to čím dál víc krkem, ale zbýval mu prostor i pro drobné radosti. Dědeček mu dal psa a ještě jeden dárek. Karabinu ráže .22, ze které měl opravdu radost. Dostával kapesné za každého zajíce nebo krtka uloveného v okolí farmy. Na své výpravy bral psa s sebou. Přísný zákaz střílet na ptáky samozřejmě porušoval. Vlastně zabíjel všechno, co se v lese a na poli pohnulo. Milované dlouhé procházky a chvíle ticha narušoval hromový hlas Maude, jenž se odrážel od pahorků Sierry Nevady. Měl pocit, že stojí jen dva kroky za ním. Při večeřích mu neustále připomínala, kolik stojí jeho výchova. Když snědl hodně, označovala ho za vyžírku. Když málo, stal se z něj nevděčník. Vřelo to v něm.

To ráno 27. srpna 1964 odjel dědeček na nákup do města. Po obligátním kázání od babičky popadl Ed zbraň, zapískal na psa a mlčky odešel na lov. „Dávej pozor a nestřílej na ptáky,“ volala za ním. Došel ven k pootevřenému kuchyňskému oknu a nenápadně nahlédl dovnitř. Seděla u stolu a pracovala na knize. Čas náhle zpomalil. Bzukot poletujících much mu připomínal řev motorových letadel. Veškeré dění se shluklo do jediného bodu - do odhaleného zátylku babičky. Byl jako v transu. Pečlivě zamířil a stiskl spoušť. Zásah. Svezla se ze židle a padla okamžitě k zemi. Lomcoval s ním vztek. Vběhl dovnitř a střelil ji ještě dvakrát do zad. Projelo mu tělem uvolnění a zvláštní otupující pocit vyčerpání. Přišel k sobě. Ta spoušť! Z obalů od krekrů, krabic mléka a přepravek začal kolem těla kvapně stavět hráz, která měla zadržet rozšiřující se kaluž krve. Panikařil. Skákal mezi myšlenkami. Rozestlal postel v ložnici a odtáhl do ní tělo babičky. Přemýšlel, že jí svlékne donaha, ale vzdálené hučení motoru ho vytrhlo z chorobných myšlenek. Dědeček se vracel z nákupu. Pes pobíhal po domě a tlapkami roznášel krev.

Dědeček zajel s autem do garáže, vytáhl nákup, postavil ho na zem a šel zavřít stahovací vrata. Mířil na něj zpoza dveří, jež spojovaly dům s garáží. Trefil ho do zadní části hlavy. Krev a části lebky se rozlétly do prostoru. Dědeček zavrávoral, klesl na kolena a dopadl na záda. Levé oko mu vylezlo z důlku. Co teď? Co sousedé? Určitě je budou postrádat a klást otázky. Na následky nepomyslel. Má to svést na nešťastnou nehodu? To mu nikdo nesežere. Nakonec zavolal matce do Montany a skutečně na ní nejprve zkoušel použít historku o nehodě při lovu. Ale Clarnell svého syna dobře znala. Motal se v kruhu a často si protiřečil. Zeptala se ho napřímo: „Zabil jsi je?“ Přiznal barvu a prosil o radu. Jak má tuhle zkázu vyřešit? Chladným hlasem mu poradila, aby zavolal do kanceláře šerifa. Udělal to. Policisté na farmu přijeli do několika minut. Vzápětí Eda odvezli k výslechu na stanici. V autě prohodil, že dědečka zabít nechtěl. Prý se obával, že by dostal infarkt, kdyby uviděl svou mrtvou manželku. Ve výslechové místnosti se zástupce šerifa posadil proti němu. Chtěl znát důvod. Ed pokrčil rameny: „Chtěl jsem jenom vědět, jaké to je, zabít babičku.“