SADNESS - Spring 2025
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ti starší z nás mají americký Seattle spojený především se stylem grunge, který se odtamtud na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozšířil po celém světě jako mor. Jenže v Seattlu samozřejmě existují i další hudební proudy včetně těch metalových, které vyrostly z poněkud bažinatého podloží. WITCH RIPPER jsou kapela, která hraje v Americe populární stoner/sludge metal. Přitom toto základní stylové koryto je jim přeci jen těsné a na svých nahrávkách se nebojí rozmáchnout po pestřejší hudební paletě. Se seattlovskou grunge scénou v první větě jsem neotravoval samoúčelně. Tahle kapela ví, že v jednoduchosti je kouzlo a pěkné melodie zahrané tak nějak obyčejně se snáz dostávají do podvědomí posluchačů. Její skladby jsou dlouhé, avšak instrumentální výpravy hudebníků nejsou příliš komplikované. Hudba plyne, proměňuje se, ale navazuje logicky, bez skoků či výrazných zvratů. Organicky a přirozeně se posouvá a vrací zpět k výchozím tématům či refrénům. Jenže WITCH RIPPER jsou současně zabředlí ve zvukové bažině sludge stylu, ve kterém mají své kořeny. Ostatně jejich prvotina byla mnohem zemitější a hrubější než oba následovníci. To až později si uvědomili, že své zvukové bahno mohou krášlit a skrýt. Vokál byl původně zcela podřízen žánrovému standardu, tj. extrémní poloha připomínající chraptivé sípání po vykašlání zahnívající břečky. Ona první deska, ač je pochopitelně zatížena nedokonalostmi prvotiny, je nicméně velmi dobrým, živelným a dá-li se v tomto žánru použít výraz spontánním materiálem. S druhým albem, nabytou instrumentální zručností, lepším zvukem přišel i důraz na čistý zpěv, který na novince víceméně dominuje. A s takovým zpěvem a současně i lehčími melodickými motivy se jim jejich původní sludge styl podařilo zamaskovat. Posluchač tak má dojem, že se prochází rozkvetlou jarní přírodou, která je příjemně prosáklá po dešti. Jen sem tam se mu zaboří noha, když kapela zabředne do hutnějšího doomového výraziva a zpěvák opráší svůj chraplák. A tak se posluchač stále více boří a najednou je po pás ponořen v bažině a okolní zelená krajina nabírá nažloutlý, nahnědlý a mírně nasmrádlý nádech. A pokud si po poslechu poslední položky „The Spiral Eye“ pustí jejich první album, vlastně si jej i začne užívat.

Aktuální album „Through The Hourglass“ je mnohem vstřícnější k příznivcům melodického stoner rocku. Na druhou stranu se i trochu vzdálilo pompéznosti předchozí řadovky „The Flight After The Fall“. Novinka je odlehčenější, nicméně svůj hutný podklad nijak nezastírá. Oproti mnohdy rozmáchlým až psychedelickým pasážím z „The Flight After The Fall“ je přímočařejší. Ona především úvodní skladba „The Portal“ je trochu zavádějící, protože je to nejpřístupnější věc na albu, která je přesně oním příjemným stoner metalem, který už zmiňoval Noisy v Shoutu. Leč stejně jako u předchozích alb, není dobré vše rychle soudit dle fasády a vyplatí se jít trochu pod povrch. Skladba „Symmetry of the Hourglass“ je pak zřejmě tou nejsymetričtější. Sází na chytlavou melodii v refrénu, kombinaci obou vokálů a pořádně hutné riffy. V podstatě je celá deska jako ony přesýpací hodiny. Chvíli se hrnou drsné kytary, pak se to překlopí v lehký melodický exkurz a opět návrat k obhroublosti. Podobně jsou pojaté i další povedené skladby („Echoes and Dust“, „The Clock Queen“). Baladická, rozvláčná a vzdušná „Proxima Centauri“ je velmi příjemným nadechnutím a uvolněním, které je v kontrastu k ostatnímu materiálu. Zmíněná závěrečná „The Spiral Eye“ je naopak velmi hutná záležitost, ve které se lehkost a melodičnost předcházejícího materiálu hledá jen stěží. Je to velmi vážně pojatá skladba a WITCH RIPPER už dobou hrají ryzí doom metal.
Za zmínku určitě stojí obal. Ilustrátor Chris Panatier v něm svým typickým rukopisem ztvárnil kosmická témata (v souladu s lyrikou desky), ale i další symboliku (smrt držící přesýpací hodiny a odměřuje tak zbývající čas života kosmonauta). Ostatně tuto vzájemně prospěšnou spolupráci si drží už od minulého alba. WITCH RIPPER dosud vydali tři alba. Každé je trochu jiné, přitom každé exceluje v trochu jiném pojetí stoner metalu. Spojuje je však hutná rytmika a sludge kořeny. V tomto ohledu jsou WITCH RIPPER velmi sympatická kapela, která nehodlá přešlapovat na místě.
Tři alba, každé trochu jiné, přitom každé exceluje v trochu jiném pojetí stoner metalu. Spojuje je však hutná rytmika a sludge kořeny. V tomto ohledu jsou WITCH RIPPER velmi sympatická kapela, která nehodlá přešlapovat na místě.
7,5 / 10
Curtis Parker
- zpěv, kytara
Coltan Anderson
- kytara
Brian Kim
- basa
Joe Eck
- bicí
1. Odyssey in Retrograde
2. The Portal
3. Symmetry of the Hourglass
4. Echoes and Dust
5. The Clock Queen
6. Proxima Centauri
7. The Spiral Eye
Through the Hourglass (2026)
The Flight After The Fall (2023)
Homestead (2018)
Witch Ripper (EP) (2012)
Datum vydání: Pátek, 10. dubna 2026
Vydavatel: Magnetic Eye Records
Stopáž: 44:05
Produkce: Matt Bayles, WITCH RIPPER
Studio: Studio Litho a ExEx Audio
Mixed: Matt Bayles
Mastering: Brad Boatright (Audioseige Mastering)
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Udělat dokument o vzniku vlastní poslední desky a k tomu přidat ještě samostatný soundtrack, to už chce kus odvahy. Denverští se však ničeho nebojí a servírují nám kosmický ambient coby pastorální protiváhu k „Absolute Elsewhere“. Citlivé a meditativní.
Už to není zrovna nejaktivnější kapela a navíc úplně jiná, než ta z nultých let, ale Italové i přes odklon z přehlednějších rockových struktur nezapomněli tvořit muziku plnou nostalgické atmosféry a sladkých podmanivých melodií.
V žánru, kde ještě nedávno byli za mladou naději, je dnes konkurence nesmírně tvrdá. Vědomi si tohoto faktu připřavili KHEMMIS svěží mixturu různých doomových odnoží s typickým zámořským feelingem. Není to nic revolučního, ale poslouchá se to moc dobře.
Celá léta si říkám, proč se tak výborný interpret nedá dohromady i s dobrým skladatelem. Takový hlas a takové mrhání talentem! Četní hosté tu nahrávku možná zpestří, ale nezachrání. Je to opět jen hezky zhudebněná a ve studiu vyšperkovaná nuda.
Skotské duo navařilo naprosto pohlcující a opojnou synťákovou mlhu, ve které cítíte ambient, downtempo i psychedelické vlivy v nejasných tvarech, které mě nepřestává bavit objevovat a obdivovat.
Nielen BESNOU je súčasný slovenský black metal živý. Novinka rozhľadených Stredoslovákov určite rozbúri mútne vody domácej scény. Je to sofistikované, má to hĺbku, temnotu a hnev; slovenské aj anglické texty a super zvuk. Prudko počúvateľné dielo!





