Těch návratů již dlouhou dobu pauzírujících starších skupin je v poslední době opravdu hodně. Přidali se k nim i POISON THE WELL, kteří vydali novou desku po neuvěřitelných šestnácti letech od předchozího počinu „The Tropic Rot“. Dalo se tak čekat cokoli. Američané jsou si ale evidentně vědomi, co kdysi představovalo jejich silné stránky a proč do jisté míry vyčnívali z tradičního metalcore trendu. Protože prostě nehráli tradiční metalcore a toho se drží i na svém návratovém albu. Ať už se POISON THE WELL brodili v drsném riffovém hardcore stylu, nebo si obrušovali hrany pomocí melodického alternativně rockového šmirglu, vždy v sobě jejich hudba nesla značnou dávku osobitosti, a nic na tom nemění ani fakt, že se občas dalo zaslechnout ovlivnění velikány DEFTONES. Skupina totiž vždy měla cit pro efektní harmonie, kterými umí vytvářet správnou atmosféru. A šlo jim to jak v agresivně naštvaných polohách, tak když vypluli do zrádných baladicky ladných vod. A úplně nejlépe to dopadlo, když si šikovně pohrávali s kombinací obého. A na to pamatuje skupina i na „Peace In Place“.

Pokud bych měl aktuální desku srovnávat s minulými počiny, asi bych po chvilce váhání zvolil „Versions“. Ani ne tak kvůli hudebnímu obsahu, spíše kvůli náladě a především díky značným stylovým kontrastům, které obě nahrávky obsahují. Na „Peace In Place“ se POISON THE WELL zřetelně snaží vyhrocovat svou typickou hudební různorodost a posluchač tak dostává pestrou sbírku od surové hardcore podstaty a energické metalcore nespoutanosti až po ladné melodie a atmosférické rockové plochy. K tomu trocha efektnějších uvolněně progresivnějších post hardcore okamžiků. Ve výsledku by se to mohlo jevit jako lehký stylový guláš, ale Američané tohle uměli již dříve šikovně ukočírovat. A byť by se to na „Peace In Place“ mohlo jevit ještě o kapánek divočejší, vše do sebe zapadá s organickou logikou, agresivní razance je střídána hitovou melodikou přesně v okamžiku, kdy je to posluchačsky příjemné a uvolněnější polohy tak přináší správný relax po výbušných pasážích. Hutná metalcore brutalita, která dominuje například ve skladbách „Primal Bloom“ nebo „Bad Bodies“, je tak kompenzována hravou nebo spíše emotivně náladovou melodikou. 

Svůj kus práce odvedl i producent Will Putney. Ano, ten kytarista z FIT FOR AN AUTOPSY, který si své producentské schopnosti vypiloval u této své domovské skupiny, ale má na kontě jako hudebník a producent i vydařený debut „Highly Irresponsible“ od BETTER LOVERS, kde se sešel s částí rozpadlých EVERY TIME I DIE a křiklounem Gregem Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN). Produkci alba a zvuku je tak těžké něco vytknout. Vše podporuje hudbu pracující s náhlými zvraty a produkčně jsou tyto okamžiky náležitě zvýrazňovány. Agresivní části jsou temně nabasované a jemnější melodie naopak správně čitelné až jiskrné. Za příklad je možno vzít skladbu „Everything Hurts“, kde vyniká síla melodií a líná dusivá nálada převalujících se emocí je účelně střídána výbuchy vzteku.

Ke svým kořenům se skupina vrací především v divočejších okamžicích, kde probouzí hardcore a dravě metalcore agresi, takže jsem například ve skladbě „Primal Bloom“ zacítil nespoutanou výbušnost podobnou jejich kolegům NORMA JEAN. Jenže jak už jsem uvedl, POISON THE WELL vsadili především na pestrost a proplétání melodií s agresivní neurvalostí, což naznačuje již otvírák „Wax Mask“. Ale najdou se i další ozvuky minulosti, to když se na nás v „Thoroughbreds“ vyřítí kombinace přímočařejšího hardcore dusání a temnějších poloh evokujících DEFTONES. Ani na tento charakteristický prvek skupina nezapomněla a objevuje se třeba i v hodně kontrastní skladbě „Melted“. Svěže a specificky pak naopak zní hezky svižná a razantní „A Wake of Vultures“, které dominuje rytmika i kontrasty naštvaného řevu a melodických zpěvů. Své hlasové kvality zde prezentuje Jeffrey Moreira, který spolu s kytaristou Ryanem Primackem a bubeníkem Chrisem Hornbrookem tvoří staré jádro z nultých let. Jeffrey je zpěvákem, který se nebojí jít do hodně extrémních poloh, ale současně umí vyzpívat i jemné linky a pohrávat si s melodiemi. A stále dovede svůj hlas přiškrtit do náladově temnější charakteristiky připomínající i frázováním právě Chino Morena z DEFTONES.

POISON THE WELL na své nové desce mysleli na vše, tedy i na citlivě uvolněnější momenty. Ukazuje to „Drifting Without End“, skladba s nejmelancholičtějšími a současně nejhitovějšími okamžiky. Tahle místy až poprocková střela disponuje vlezle melodickým obsahem, který ale naštěstí nepůsobí banálně. Zadírá se ale pod kůži tak rychle, že jsem už při druhém poslechu přemýšlel, že ty efektní harmonické figury a melodické linky znám odněkud z dřívějška. Nebo že by byly skutečně půjčené? Je to možná až trochu za hranou, ale u mě stále funguje. I když za povedenější asi považuji citlivou baladu „Are You Anywhere“ z minulého alba „The Tropic Rot“, to byla pecka většího kalibru. A to i díky tomu, že na ní hezky kontrastně fungovaly agresivní vstupy, které rozbíjely potenciální jednotvárnost. Ale i „Drifting Without End“ je šikovně kořeněna trochou toho drsnějšího přístupu.

Návrat na scénu se POISON THE WELL jednoznačně povedl, přesto si na závěr dovolím i lehkou kritickou glosu právě k závěru alba. Finální „Plague Them The Most“ totiž obsahuje podle mě trochu hloupou a v dnešní době již přežitou pasáž ticha, která zbytečně jinak slušnou skladbu rozděluje a schovává melancholický závěr, kterému by slušelo být zařazen jako samostatná položka. Je to totiž z větší části hezky náladová balada jako od nějaké post grunge skupiny. Ale nic to nemění na opravdu dobrém dojmu, který si u mě album vybojovalo hned prvním poslechem a možná trochu překvapivě se to nezměnilo ani postupem času. „Peace In Place“ se v diskografii POISON THE WELL rozhodně neztratí.