Ten magický filmový segment má stále svou nezměrnou sílu. Koncert z Miami roku 1969 upadá do chaosu. Stroboskopy zaklínají euforií pohlcený dav do trhaného pohybu. Světelné kužely prořezávají tmu. V jejich kouřem prosycených paprscích se míhají potem zbrocená těla poháněná LSD. Kluzká kamera Roberta Richardsona utíká střihačským nůžkám a v táhlém záběru sleduje hlavní hvězdu večera. Viditelně opilý zpěvák Jim Morrison (Val Kilmer) si pomocí nekoordinovaného tance klestí cestu davem jako šaman, který vyvolal chaos, ale už ho odmítá řídit. Zbytek kapely trpělivě opakuje úvodní akordy písně „Break On Through“ a čeká, jestli se ještěrčí král konečně chytí. Zasahující policisté nemají šanci. Lidský ekvivalent propleteného klubka hadů je neproniknutelný. Celý výjev připomíná apokalyptický rituál, nad nímž se vznáší opar rockové hudby. Že nechvalně proslulý incident z Miami příliš neodpovídá historickým skutečnostem, není vůbec podstatné. Oliver Stone neměl v úmyslu natočit přesnou rekonstrukci koncertu. Chtěl získat metaforický odraz Morrisonovy destruktivní energie vyvěrající z drogového opojení. V tomto ohledu scéna funguje bezchybně. A v tomto ohledu funguje i celý film.

THE DOORS byla jednou z nejvlivnějších rockových kapel všech dob a její frontman Jim Morrison uhrančivá osobnost, která k sobě přitahovala pozornost jak fyzickým zevnějškem, tak rozporuplnou osobností. Šlo o kapelu mimořádně kreativní, originální a svým způsobem i provokativní. Přesně takovými atributy disponoval i americký režisér Oliver Stone na začátku 90. let. Vizionář a rebel, dráždící pokrytectví USA pomocí filmového pásu. Kdo jiný měl natočit portrét lídra ikonické kapely, když ne Stone? A samozřejmě, kdo jiný si měl zahrát Jima Morrisona, když ne mladý Val Kilmer, který byl pohledný, štíhlý, svému pěveckému vzoru se vizáží i hlasovým fondem podobal a navíc z něj odkapávala přesně ta potřebná dávka sebestředné arogance. Talentovaný filmař a mladá herecká supernova mířící k výšinám. Ideální kombinace. Pro kreativního režiséra šlo navíc o ideální hřiště, neboť zatímco v historickém thrilleru JFK (1991) si mohl dovolit ohýbat fakta díky konspiračním teoriím, v dramatu The Doors (1991) využíval ke zkreslení reality psychiku Morrisona. Ta byla na přelomu 60. a 70. let všelijaká, jen ne ukotvená v realitě.

Oscarový americký režisér tehdy zažíval hektické období. Natáčel vysněné drama o rockové modle a paralelně přitom chystal rozsáhlé přípravy svého politického thrilleru. Důležité pro něj byly oba dva projekty. Stone bezesporu patřil ke generaci, kterou Jim Morrison zásadně formoval. Jedinečný zpěvák a textař byl symbolem kontrakultury 60. let, magnetickým zosobněním konfliktu mezi autoritou a individualismem. V bezpočtu rozhovorů režisér tvrdil, že tvorbu THE DOORS vnímal jako doprovodný soundtrack k rozpadu americké nevinnosti. Hudbu o konci jedné éry předznamenávající pád iluze. Právě v tom jsou si oba snímky z kraje 90. let tak podobné, byť žánrově hledí každý docela jiným směrem. Pokud se však budeme držet teze, že Amerika ztratila sama sebe někdy mezi Dallasem 1963 a Altamontem 1969, pak tu pomyslnou spojnici nemůžeme přehlédnout. JFK vypovídal o konci politických ideálů, The Doors o těch kulturních. Podkopání víry ve stát je stejně palčivé téma jako sledovat zpěváka, který měl reprezentovat svobodu i únik z konformní společnosti, ale místo toho své poslání utopil v alkoholu a sebedestrukci. Revoluce ztracená ve smutném rozpadu osobnosti. Stone si tento předpoklad idealizoval a stvořil další klasický archetyp hrdiny, který sveřepě odmítne systém, překročí určité hranice a draze za to zaplatí.

Film The Doors začíná v roce 1949. V době, kdy čtyřletý Jim pozoruje následky dopravní nehody v rozpálené poušti Nového Mexika. Pohled na umírajícího indiána se navždy otiskne do mysli budoucí rockové star. Stane se varovným mementem smrti, která kolem něj bude bez ustání kroužit jako sup nad mršinou. Roku 1965 přijíždí mladík do sluncem zalité Kalifornie a rychle se nechává pohltit bohémskou kulturou Venice Beach. Jim nastupuje na filmovou školu UCLA, poznává svou osudovou lásku Pamelu Courson (Meg Ryan) a také budoucího člena kapely, klávesistu Raye Manzareka (Kyle MacLachlan). Následuje strmě vystavená přímka, ve které se z mladíka stává ještěrčí král Jim Morrison. Drogové opojení, první úspěchy s kapelou a menší i větší skandály. Postupný propad do labyrintu závislostí graduje během skandálního vystoupení v Miami, aby se životní udice nakonec zlomila v Paříži, kde Jim nalezne věčný klid. Běžný divák si právě užil drásavý portrét natočený mimořádně zručnou rukou. Znalec historie kapely se zarazí už na začátku. Ještě během studií na UCLA promítá Jim spolužákům provokativní krátkometrážní film. Jeho vlastní poezie je prokládána záběry na ladné ženské nohy a útržky z nacistických pochodů během vzestupu Třetí říše. Nepochybně provokativní, až na jeden detail. K něčemu takovému nikdy nedošlo.

The Doors je zajímavým svědectvím o proměnách v přístupu k historickým osobnostem. O tom, že striktně dané vizionářství za kamerou mohlo bez jakéhokoliv postihu přilévat olej do ohně, což ve srovnání s většinou dnešních životopisných snímků bije ještě více do očí. Zdá se, že Hollywood posledních dvou dekád upřednostňuje spíše idealizované mýty, nežli didakticky přesné biografie. Trend zjemňování známých ikon popkulturní historie souvisí jednak s cílením na komerční zisky, ale i s ochranou image daného sportovce, zpěváka či herecké legendy. Jako ideální příklad můžeme použít životopisný film Bohemian Rhapsody (2018) popisující rozmach britské skupiny QUEEN. Bryan Singer ve své vizi obrousil hrany Freddieho Mercuryho (Rami Malek) do té míry, že vznikla romantizovaná replika slavného zpěváka oproštěná o veškeré temné rysy. Silně kontrolovaná heroická pocta využívající klasický narativ vzestupu, pádu a vykoupení skrze opojný koncert na Live Aid 1985. Stone na to šel z opačného konce, jelikož problematické aspekty Morrisona dovedl do krajnosti. Každý z těchto filmů zastupuje jeden extrém. Ten první dělá z rockového zpěváka téměř světce, druhý jej naopak démonizuje.

Sledovat snímek The Doors znamená prožít intenzivní kalbu v zapadlém nonstop baru, kde vás bez ustání bude prudit kudrnatý ochlasta s napůl vypitou lahví whisky v ruce. Neschováte se před ním, protože stojí vždy někde opodál. Strhává na sebe záři reflektorů. Roztomilý plážový klučina s otevřenou myslí a sbírkou vlastní poezie, se celkem brzy utrhne ze řetězu. Po úchvatně nasnímaném pouštním povyražení v údolí Death Valley, kde nadějná kapela otestuje účinky psychedelických látek, dojde na obscénní živou prezentaci skladby „The End“ a sérii dalších koncertů v rockových klubech na Sunset Stripu. Zhruba v téhle fázi si Jim Morrison zapálí jointa, popadne láhev a už ji nepustí. Stává se obletovanou rock star i krajně nezodpovědným umělcem současně. Začne brát drogy ve velkém, nezřízeně chlastat, vést promiskuitní život, podrážet své přátele a vůbec znepříjemňovat život všem lidem okolo včetně těch, kterým na něm záleží. Nespoutaný Dionýsos, jak je ve filmu několikrát označen. Dionýsos s krajně destruktivní povahou.

Jeho fascinace smrtí není žádnou macho pózou. Vykukuje na nás z poezie i textů, kde je oslavována. Morrison k smrti vzhlíží a jde jí naproti. Zpěvák vylézá z oken v hotelích, balancuje na římsách budov vysoko nad světly pouličních lamp, přičemž své nejbližší vydírá sobeckým testem věrnosti. „Pokud mě miluješ, pak pro mě i zemřeš.“ Svou lásku Pamelu Courson dokonce kleče na kolenou vybízí, aby ho kuchyňským nožem bodla do srdce. Morrison je jako rocková verze Charlese Baudelaira poháněná LSD. Můžeme předpokládat, že zdroj jeho destruktivního přístupu k životu a narcismu vychází paradoxně ze sebenenávisti. Morrison publikum potřeboval a současně jím pohrdal, včetně sebe sama. Koncert jako součást šamanského rituálu - samota coby úniková vrátka do duše introvertního básníka. Tato dvojznačnost postupně sílí. Jde o dva magnetické póly, které se odpuzují. Od lascivního pózování před fotografkou v ateliéru, až k plnovousu, černým brýlím a pivnímu pupku, jakožto eskalaci odmítnutí vlastní legendy.

Ačkoliv je minulost divokého zpěváka schovaná ve stínech, občas se z ní nějaký fragment dostane na povrch. Jenže ani tady si jako vzdálení pozorovatelé nemůžeme být ničím jisti, protože Morrison vlastní minulost opakovaně mystifikoval, zejména pokud šlo o rodiče a rodinné zázemí. Raději je před novináři pohřbil, než aby přiznal svůj pravý původ. Syn respektovaného admirála - pýchy vojenské elity amerického establishmentu - by těžko mohl fungovat jako autentický hlas kontrakultury. Podobně jako prokletí básníci, i Morrison kolem sebe začal budovat fikční uměleckou identitu, svůj vlastní mýtus. Možná měl silnou potřebu přepsat vlastní minulost, stát se autorem sebe sama. A možná to všechno byla hra, jejímž pravidlům rozuměl jen on sám. Na tom ale už dnes nesejde. V sedmadvaceti letech mejdan skončil.

S odkazem Jima Morrisona si od té doby každý nakládá po svém. On sám kolem sebe snažně vířil prach a to samé v podstatě činí i Oliver Stone. Není podstatné sepisovat v jednotlivých bodech vše, co si režisér přibarvil a pozměnil k obrazu svému. Daleko důležitější je pokusit se zodpovědět otázku proč. S trochou symboliky můžeme konstatovat, že Stone částečně využil Morrisona jako nádobu na své frustrace a deziluze, které na konci 60. let prožíval. Použil odkaz zpěváka jako projekční plochu své vlastní mladické zkušenosti. Hovořit o zkreslení reality není přesné. Snímek The Doors je spíše autorská interpretace o historickém traumatu jedné generace. Ostatně psychika Jima Morrisona a realita si nikdy nebyly moc blízké. Film se tedy z faktografického hlediska sice nachází na pochybném území, ale přitom zůstává věrný svému tématu. Stone není kronikář popisující doslovný příběh slavného zpěváka. Je to očitý svědek významného historického úseku. Vypráví o zkušenosti americké mládeže, která zjistila, že revoluce vědomí jedné nesmírně charismatické duše nestačilo na změnu reality. A jelikož mladého Stona tehdejší vystřízlivění nesmírně pálilo, rozhodl se svému filmovému příběhu patřičně utáhnout šrouby, aby byl výsledek údernější.

Prošlo mu to, neboť hollywoodská studia se na začátku 90. let až tak nebála kontroverzí. Nešlo jen o úsvit podstatně komplikovanějších, morálně rozpolcených postav v různorodém spektru žánrových filmů. I biografie si mohly dovolit být temné a publikum jejich antihrdiny přijímalo s otevřenou náručí. V případě The Doors to bylo ještě snazší, jelikož kromě technické preciznosti stojí film na fenomenálním hereckém výkonu. Val Kilmer byl filmaři v počátcích kariéry buď přehlížen nebo degradován na úroveň dekorativní ozdoby pro oči mladých dychtivých divaček. Tu a tam jeho potenciál na plátna kin vytryskl, čehož si Oliver Stone všimnul a jako první režisér vůbec umožnil, aby se jeho herecký talent otevřel do plného květenství. Vzhledem k tomu, že Kilmer je přítomen v téměř každé scéně, můžeme si jeho splynutí s postavou užívat opravdu ve všech směrech. Ať už do sebe obrací láhev Jacka Danielse, recituje verše nebo balancuje na hraně pódia, zážitek je to pokaždé. Herecký výkon byl rovněž jediným bodem, na kterém se shodli jak zastánci, tak odpůrci filmu.

Skutečný klávesista Ray Manzarek, který se na filmu podílel jako odborný poradce, se s režisérem pohádal už ve střižně během kontroly takzvaných denních prací. Scéna s krátkometrážním studentským filmem ho vytočila. Pravý Morrison použil pouze německou herečku, nikoliv nacistické symboly, natož samotného Hitlera. Po premiéře si hudebník nebral servítky. „Vidět Jima s lahví whisky permanentně přilepenou k puse bylo absurdní. Kde je ten citlivý básník a snílek? Kde je ten vtipný chlapík, kterého jsem tak dobře znal? Tohle není Jim Morrison. To je Oliver Stone v kožených kalhotách.“ Zbytek kapely, kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore, zachovávali k vizi režiséra spíše smířlivý postoj, ale především se nechtěli míchat do otevřeného sporu mezi ním a Manzarekem. Tohle všechno je však pouhý střípek z nesmírně problematické a vleklé produkce, která film provázela a která pro tento text není podstatná.

Nám, co se na fanouškovské, laické, ale třeba i profesionální úrovni zabýváme interpretací filmových děl, mohou být záměry režiséra beztak ukradené. To jediné, na čem doopravdy záleží, je film jako takový. V tomto ohledu The Doors funguje skvěle. Je to dobový strhující portrét o ikonické postavě hudební scény založený na skutečných událostech. Pokud chceme, můžeme v něm nalézt spoustu přesahů, historických souvislostí, plejádu známých hereckých tváří a zároveň obdivovat mimořádný výkon Kilmera, včetně jeho pěveckých schopností. Ano, film The Doors se až tak nezabývá faktografickým zpodobněním Jima Morrisona. Daleko více pracuje s tím, jak si tohoto zpěváka formujeme ve svých představách. To ale není zrovna málo. Vždyť historicky přesných výpovědí o kapele jsou beztak plné knihovny a internet. Pravdou je, že filmy z rané tvorby Olivera Stona se nemusejí líbit každému, jelikož nám holou pravdu buď bolestně omlacují o ústa, nebo fakta z nějakého důvodu naopak překrucují. Stejně jako v případě biografického snímku The Doors je však nesmírně těžké tvorbu tohoto amerického režiséra ignorovat. Tak tedy na zdraví, Jime.