Po náročném programu v podobě obcházení sousedek s pomlázkou v ruce zbylo tak akorát síly na to, abych dorazil do Modré Vopice a ještě si vykoledoval nějaký ten black metal navrch. Na Velikonoční pondělí dorazila do Prahy hodně zajímavá sestava, která každého žánrového příznivce naladěného na méně konzervativní notu musela zlákat k návštěvě. Nakonec se nás tam sešlo odhadem pět desítek, tedy o dost méně než na poslední akci, kde rovněž dominoval méně konfliktní black metal. Tím mám na mysli tour ELLENDE, kteří však jsou mnohem známějším pojmem než MISERERE LUMINIS. Tenkrát jsem byl nucen kapely sledovat skoro zpoza dveří, dnes jsem si mohl v klidu vybrat, kam se v klubu postavím. Méně známý však v tomto případě rozhodně neznamená, že méně kvalitní. Nutno podotknout, že členové souboru za sebou mají hodně dlouhou historii, když kdysi pomáhali definovat emocionálnější polohy unikátního hnutí „Métal Noir Québécois“ (nazváno dle debutu FORTERESSE). Tenkrát však ještě MISERERE LUMINIS neexistovali a jejich současní členové působili pod vlajkami momentálně už roky hibernujících seskupení SOMBRES FORÊTS a GRIS. Pokud jste se tvorbou těchto kapel dosud nesetkali, odkazuji vás na recenzi „Il était une forêt...“ a současně doporučuji soustředěný poslech. Závěrem formálně dodejme, že kanadský „hidden gem“ doplnili Rakušané DÉTRESSE a o zahřátí pódia se postarali domácí SUKKHU.

Na úvod přiznám, že SUKKHU, ačkoli se na akcích v Praze poměrně hojně objevují, jsem dosud živě neviděl. Podle referencí se dal očekávat přesný opak produkce MISERERE LUMINIS, tedy přímočařejší old-schoolově laděný black metal. Pokud bychom kapelu hodnotili z hlediska diverzity, musela by dosáhnout slušného skóre. Za prvé máme v sestavě hned dvě zástupkyně něžného pohlaví, z toho jednu za mikrofonem. A za druhé, vokalistce ještě nebylo ani dvacet, zatímco tympány okupuje notoricky známý stařešina českého black metalu Silenthell, kterému určitě bude už přes padesát (pro pořádek dodávám, že jeho jméno je samozřejmě navěky spojeno s MASTER'S HAMMER, kde s přestávkami působil už od roku 1989, a tudíž je podepsán i pod kultovními eposy „Ritual“ a „Jilemnický okultista“). Nicméně nechme diverzitu diverzitou a pojďme hodnotit z hlediska hudebního. SUKKHU nabídli black metal, kterému nechyběla melodika ani neučesanost/divokost, která však často sklouzávala do teatrálních rovin (to sdílení mikrofonu…). Zpěv mi sedl tak napůl, hlubší polohy byly v pořádku, vysoký jekot už méně (opět se vracíme k té teatrálnosti). Jinými slovy k opravdu vážnému female-fronted black metalu reprezentovanému třeba Onielar, Koldovstvo nebo Heklou ještě vede hodně dlouhá cesta. SUKKHU zatím beru jako kapelu, ke které mohou vzhlížet zejména mladí vyznavači černého kovu. Každý nějak začínal.

Na DÉTRESSE jsem se těšil hodně. Ještě před koncertem jsem si pustil jejich jedinou desku „Pessimismes“ a znovu se utvrdil v tom, že jde o slušný materiál. V úvodu jsem konstatoval, že jde o rakouskou formaci, nicméně baskytaristka Cynthia disponuje pasem s kanadskou pečetí. Drobná krotitelka čtyř tučných strun to navíc v Modré Vopici dobře zná, jelikož v létě 2024 se tu mihla v sestavě GEVURAH, kteří tenkrát odehráli vynikající set. Tentokrát se ale tolik nedařilo. Baskytara, bicí a vokály byly slyšet slušně, na kytaru Patricka Stoibera se však zapomnělo. Vydal jsem se jí hledat po sále, nicméně nepochodil jsem. Od třetí skladby se kytara konečně dostala do popředí, nicméně k ideálu měla stále daleko. Připadal jsem si, jako kdybych DÉTRESSE sledoval v nějakém velkém akváriu, jehož stěny mi bránily absorbovat více energie i emocí. Jako by kapela hrála pod pokličkou a já se k ní nemohl dostat blíže, i když performovala jen několik málo metrů přede mnou. Doufám, že brzo dostaneme šanci na nápravu, neb stále věřím, že materiál z „Pessimismes“ má svůj potenciál a za ideálních podmínek musí fungovat skvěle i v živé formě. Velká škoda, neboť black metal poháněný zkormoucenou melodikou (místy ne nepodobný starým AFSKY) tentokrát nerezonoval tak, jak jsem si přál.

To jasně, ale skutečně jasně nejlepší přišlo až nakonec. Před vystoupením MISERERE LUMINIS visela ve vzduchu prakticky jen jedna jediná zásadní otázka. Podaří se kapele úspěšně přenést na pódium onu unikátní poetickou, hravě-zasněnou atmosféru, která doslova a do písmene prostupuje jejich deskami? Kladnou odpověď přinesla už první hrábnutí do strun při „Les fleurs de l'exil“. A že těch strun nebylo málo, konkrétně pak 23, MISERERE LUMINIS totiž vystupují hned se třemi kytarami a pětistrunnou basou. Pravda je taková, že frontman Annatar ji občas odkládal, aby se mohl věnovat vypjatému, emocemi prostoupenému řevu. A vlastně ani těch řevů nebylo málo, poněvadž pěl i basák Neptune (Gaël Poisson-Lemay) a hlavně pak energický bubeník Icare (vlastním jménem Laurent Corbeil). Tři různé barvy zpěvu ještě obohatily už tak mnohovrstevnatou produkci skupiny. Ještě mi ale dovolte na chvíli se vrátit ke zpívajícímu bubeníkovi, protože je třeba chválit a pět ódy na jeho strhující představení. Osobně jsem uvítal, že bicí nástroje byly v mixu trochu vytažené a celkově dávaly setu MISERERE LUMINIS důraznější otisk, než na který jsme zvyklí z poslechu studiových desek. U post/atmo blackmetalových koncertů se občas stává, že kapela schválně přitlačí na pilu, vyzní sice mnohem více agresivněji, ale současně přijde o onen zásadní, křehce emocionální dotek. MISERERE LUMINIS, ač působili důrazněji než ve studiu, se téhle chyby vyvarovali a i živě si dokázali zachovat ony zasněné, fragilní kontury. Velmi sympaticky působila i image kapely, Kanaďané koncertují ve zlatých maskách, přesně tak, jak to známe z jejich promo materiálů (trochu model IMPERIAL TRIUMPHANT). Hezké bylo i vystupování kapely, která působila hodně pozitivně a uvolněně a k tomu, aby si nás dokonale získala, jí stačilo jen jedno jediné skromné „merci“. Jeden z nejlepších post-black metalových koncertů, které jsem kdy viděl. Až k nám MISERERE LUMINIS dorazí příště, s účastí určitě neváhejte, ať se nás tam sejde mnohem více než těch slabých padesát. Sledovat tuhle kapelu živě je totiž skutečně silným zážitkem.