Na jaře 1972 byli THE DOORS ještě pořád v zápřahu. Odehráli nějaké koncerty v Americe a jezdili i po Evropě, kde propagovali své první album bez Jima Morrisona a testovali, jak se bude kapele dařit bez ikonického lídra. Jak už víme, prodejní čísla u „Other Voices“ nebyla nic extra, ale pořád to stačilo na pokrytí nákladů a na další podporu vydavatelské firmy.

Do neznámých vod

THE DOORS měli tedy za sebou nepříjemnou zkoušku – vydat album bez Morrisona – a teď je čekala další. I když totiž „Other Voices“ byla jiná než šest klasických alb, pořád ještě vznikala za Jimova života. Trojice muzikantů nahrávala a skládala sama, divočák se motal někde v Paříži, ale stále bylo teoreticky možné, že se zpěvák dá dohromady a kapela zase pojede ve čtyřech. Tentokrát už bylo jisté, že kapela jsou „jen“ zbylí členové, kteří v podstatě musí začínat znovu. Bez toho potížisty, jenž na sebe strhává pozornost, a tedy prodává nosiče. A který taky skládá, byť jsou to někdy jen základní nápady. Teď byli John Densmore, Robby Krieger a Ray Manzarek v podstatě nové seskupení se starým jménem, ze slávy zbyla jen ozvěna a kapela se musela znovu ucházet o přízeň posluchačů.

A řekněme si, že to tihle „noví“ THE DOORS neměli zrovna lehké. Bez onoho čtvrtého článku se začala rozkládat jednota muzikantů, každý chtěl hrát něco trochu jiného a rychle mizelo ono magnetické nadšení a oheň ze starých časů. Projevilo se to vlastně hned po vydání desky „Full Circle“, když kapela nebyla schopna pokračovat dál a muzikanti se rozešli po vlastních cestách. Ale to předbíháme.

Nové studio, noví lidé

Muzikanti se začali připravovat na nahrávání … a přišla Jobova zvěst. Bruce Botnick nechce pokračovat ve spolupráci! Chlápek, který dělal THE DOORS zvukového inženýra už od první desky a poslední dvě alba dokonce produkoval. Člověk, který je dokonale znal a byl s nimi sžitý. A teď je pryč. Kapela jako by po Morrisonovi ztratila druhý stavební kámen a budoucnost byla víc než ve hvězdách.

Zvukařskou židli nakonec obsadil Henry Lewy, maník z  širšího okruhu doorsovské scény, a produkci si vzala sama kapela. Studio, kterým tentokrát nebyla zkušebna, nýbrž normální profi komplex, doslova zaplnili hosté. Do realizačního týmu osmého alba THE DOORS kromě kapely nastoupilo zhruba deset muzikantů – tři vokalistky, dva perkusisté, hráč na saxofon a čtyři basáci. Z předloženého seznamu je jasné, že hudba tentokrát musela zamířit někam jinam, nakonec dost daleko od podstaty původních THE DOORS.

Co hrají THE DOORS?

Že jsou THE DOORS na osmé řadovce „Full Circle“ jiní, je slyšet od první vteřiny desky. „Get Up And Dance“ je svižný rock a blues, docela dobře dokáže vtáhnout do dění a ještě z něj malinko prosvítají doorsovské postupy, ale oproti předchozí tvorbě je to prostě jiná hudba. Pohodový, příjemný sound, dobře nahraný i zahraný, ale ta kapela, ve které působil Jim Morrison, už to prostě ani náhodou není.

Klasické doorsovské harmonie na desce opravdu moc nenajdeme. Snad ještě trochu v závěrečné šestiminutovce „The Peking King And The New York Queen“, ale víc už jich tam fakt neslyším. S takovým poznatkem si logicky položíme otázku, jaký styl teď THE DOORS hrají? Za mě je to taková směs moderní americké hudby. Hodně jazzu, trocha blues, nějaký ten rokenrol, dejme tomu progrese ... jakoby si kapela zkoušela, co jí bude nejvíc sedět a ještě to úplně přesně nevěděla. Když pominu, že samozřejmě výborně hraje, má dobrou produkci a tohle všechno, podle obsahu bych klidně řekl, že jde o debut. O první desku zkušených muzikantů, kteří mají novou kapelu a teď čekají, kterou cestou je hudební božstva povedou.

Jazzové variace

A řekl bych, že nejlíp z toho tentokrát vychází právě jazz. Když odstartuje skoro šestiminutová skladba „Verdilac“, dostane se kapela do takové té skoro šamanské atmosféry, kterou kouzlila na starších deskách. Zase jim ty noty a rytmy běhají všem směry, ale tečou stejným krevním řečištěm, a kdyby v tu chvíli THE DOORS zapomněli na okolní svět a jamovali až do konce desky, žral bych jim to i s navijákem. A dokonce si říkám, že pokud by se kapela nerozpadla a zaválo by je to tímhle jazzovým směrem, mohly se dít zajímavé věci. Tím spíše, že do podobné nálady se na „Full Circle“ dostává i „The Piano Bird“, opět vymáklá věc s dlouhatánskou „improvizací“ a šesti minutami hraní. Takhle se mi to líbí.

Pár věcí na desce člověku jen tak prolítne ušima. Když zazní, vzpomene si, že už je zná, ale žádné velké nadšení se nekoná. A jsme ve stejné situaci jako u „Other Voices“ – na albu totiž není žádný velký hit. Podobné ambice sice měla skladba „The Mosquito“, která začíná karibskou zpívánkou a transformuje se do labyrintu progrese, ale mně osobně je hlavní motiv skladby spíš protivný. Píseň se sice do hitparády dostala, ale hluboko, hluboko pod pozice, na které byli THE DOORS dříve zvyklí.

Slušná deska, ale...

Podle vyprávění to zatím vypadá, že „Full Circle“ se poměrně povedlo. Marná není ani coververze „Good Rockin“ od bluesmana Roye Browna, což je rokenrol od začátku do konce. Na obalu desky se to hemží barevnými figurkami, které dávají dohromady téměř surrealistický výjev rozličných postaviček, jež se pohybují po krajině. Ještě dál to kapela dotáhla u vnitřního „překvapení“ – jakési vystřihovánky, kterou když člověk slepí do tvaru kruhu, posadí na gramofon a rozpohybuje, dostane zoetropní efekt. Gramec se točí, slepený papír také a skrz otvory sledujete postavičku v pohybu. K albu s názvem „Full Circle“ docela dobrý fórek...

No jo, jenže. I když je to všechno dobrá práce a deska není špatná, na jméno THE DOORS prostě nestačí. Ti lidé, kteří si po smrti Jima Morrisona koupili „Other Voices“ ze zvědavosti, už další pokus neučinili. Fanoušci kapely si „Full Circle“ samozřejmě pořídili, ani oni však nedostali hudbu, která je k THE DOORS přilákala. A tak je osmá deska spíše fajnšmekrovskou záležitostí pro lidi, kteří se rádi pohybují na hranici stylů a milují muziku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ti budou spokojeni. Kdyby ovšem „Full Circle“ vyšla opravdu jako debutová deska nějaké neznámé kapely, asi by se k ní dostal málokdo.

A to je konec! ... Nebo není?

Tak a je to. Po vydání „Full Circle“ kapela ještě nějakou dobu koncertovala ... a pak se rozešla. Muzikanti začali mít různé hudební touhy, nedokázali se shodnout na dalším směru, a tak zamířili každý za svým štěstím. John s Robbym si udělali společný projekt s názvem BUTTS BAND, Ray Manzarek směroval na sólovou dráhu. Je sice pravda, že někdy v mezidobí se ještě uvažovalo o angažování nového zpěváka a na seznamu se objevila jména jako Iggy Pop nebo Joe Cocker, nic z toho ale nebylo. THE DOORS se stali minulostí a kapela inventární položkou v kronice populární hudby…

... ale i když tomu možná nebudete věřit, pořád to ještě nebylo všechno!