Mladá dánská skupina na svém debutu zvolila šikovný a funkční model tak trochu ve stylu TESSERACT. Kombinuje melodické a často hodně odlehčené progresivní postupy s djentovou agresivitou. Efektní je to i díky promyšlenému aranžérskému přístupu. Na albu totiž vyčnívají skladby, které od náladového úvodu nezadržitelně spějí k dramatickému vyvrcholení. Slyšte hned úvodní kousek „Drift“, který se od melancholického plynutí postupně překlopí do progresivně rozdováděných kytarových kreací. O prvotní zadrápnutí posluchače je tak postaráno. Navíc se v textech skupina pustila do dnes vděčných témat boje lidského rozumu s technologiemi a AI. Objevují se motivy plné existenčního strachu a obav ze zkázy lidského intelektu.

To, co trochu kazí dojem, je jednoznačná tendence skupiny sklouzávat do líbivých metalcore refrénů a ne vždy je to dostatečně vykompenzováno ladnými artrockovými pasážemi nebo ostrými výbuchy agrese, ve kterých jako by se skupina snažila zabít vše včetně předchozích šikovně budovaných nálad. Místy navíc zamrzí trochu řídké aranže (vzdušné pasáže „Death Cult“ nebo „Aspire“), které jsou sice v další vrstvě doplněny syntetickými zvuky, nicméně jednoduchá čitelnost obsah lehce podkopává. Na druhé straně to má i své klady, když se na mnoha místech hezky obnažují šikovné melodické motivy prezentované kvalitním vokálním výkonem. Až to chvílemi dokáže evokovat podobnost s hitovou emotivností svých krajanů VOLA. ONLY HUMAN mají pouze tu smůlu, že jejich verze nejsou tak vlezle neodbytné a opakovaným poslechem se stávají trochu fádní.

Pozitivem desky jsou kontrasty mezi uvolněnou emotivností a djentovou agresí, ale také rozmanitost vokálních poloh. Dominuje proměnlivý vokál, který umí být přirozeně uvolněný a emotivní, ale zpěvák Patrick Grønbæch Christensen dokáže jít také do extrémních poloh, takže se dočkáme i opravdu důrazného growlingu nebo vřeštivě vypjaté útočnosti. Metalcore melodika je často kompenzována progresivně roztržitou rytmikou, která například ve skladbě „Techno Fascist“ rošťácky pošťuchuje jinak melancholické pasáže až je nakonec překlopí do energického vzplanutí, ve kterém přebírá štafetu drsný vokál a kytarové sólování. „Planned Obsolescence“ je deska, která má hezké nálady i silný drive. To jediné, co jí nakonec chybí, je trvanlivost, neboť většina melodických motivů je až příliš hladkých a přirozených, takže se rychle oposlouchají.