Je tomu půl roku, co nás norští GREEN CARNATION oblažili novým albem. Neslo jméno „A Dark Poem Part I: The Shores of Melancholia“, a tak bylo zřejmé, že bude následovat i další část. Přestože tato kapela má ve zvyku se opakovaně rozpadnout či na mnoho let uložit do hibernace, byla v tom jistá naděje, že jej vydají ještě v dohledné době. V době vydání první části zpěvák Kjetil Nordhus uvedl vše na pravou míru. Celé je to trilogie, která je již napsaná a nahraná a oba následující díly vyjdou v roce 2026. Nahráním celé trilogie na jeden zátah tak uskutečnili dávný sen svého otce zakladatele Tchorta, který měl zpočátku tisíciletí v hlavě ideu o nahrání trojalba „The Rise and Fall of Mankind“. K tomu nikdy nedošlo a tento název byl čistě jeho vlastní. Jenže ta idea se přenesla do podvědomí kapely a o dvacet let později ji zrealizovali. Terje Vik Schei alias Tchort se loni do kapely nakonec po čtyřech letech vrátil (poslední účast měl na EP „Leaves of Yesteryear“ z dvacátého roku), ovšem tou dobou už byla celá trilogie nahraná. „A Dark Poem“ je čistě dílo sestavy, kde ústřední skladatelskou dvojici tvoří Stein Roger Sordal a Kjetil Nordhus. Podrobnější soupis hlavních postav této nepochybně zajímavé kapely jsem uvedl již minule. Nyní jsme u dílu druhého.

Už od prvních tónů oblíbeného nástroje Jona Lorda je zřejmé, že Sordalovo zalíbení pro starý sedmdesátkový rock je vetkáno do celé triologie a současná kapela by mohla pozměnit svůj název na PURPLE CARNATION. Osobně to však vnímám pozitivně, v Párplech jsem si našel sám zalíbení a rád si poslechnu cokoliv z jejich tvorby od počátků až po současnost. Vzhledem k velmi modernímu, plnému a kvalitnímu zvuku, kterého na aktuální trilogii GREEN CARNATION dosáhli, se dá jejich hudba spíš srovnávat s mnohem pozdějším obdobím Lordovců než s klasickými alby. Ale na tom až tak nesejde. I na aktuálním albu je ona záliba ve starém hard rocku velmi organicky propojená se severskou melancholií a drsnou rytmikou. Ostatně ona úvodní, na poměry alba poměrně svižná skladba „Sanguis“ ve své poslední třetině zvolní, potemní a dominantou se stanou hutné doomové riffy. Následuje poklidná balada „Loneliness Untold, Loneliness Unfold“, jedna ze dvou na desce. Akustická záležitost, ve které nejvíce vynikne vokál Kjetila Nordhuse. Současně to ukazuje, že tato část trilogie (zatím) má v sobě nejvíce melancholie a smutku. A to i přes to, že název je Sanguis neboli krev. Tato krev není bouřlivá, je spíš chladná, byť stále ne bez života. Od původní myšlenky Tchorta zhudebnit něco velikého, všeobjímajícího, týkajícího se celého lidstva, se kapela nakonec pustila zcela opačným směrem. Zatím oba díly jsou skromné a intimní, svým hudebním pojetím spíš ponuré. Na tom má hlavní podíl Stein Roger Sordal, který je autorem většiny textů. První nápady pro celou trilogii se rodily už před skoro deseti lety. Tou dobou Sordalova žena proděla chirurgický zákrok k odstranění mozkového nádoru, prý jen částečně úspěšný. Na nějaká vzletná témata tak nebylo ani pomyšlení. Tématem se tak stalo osamění, strach ze samoty a další veskrze niterná témata.

S odkazem na staré dobré časy se pokračuje i ve skladbě „Sweet to the Point of Bitter“, ovšem velmi zajímavým způsobem. Rytmický podklad je hrubý a neučesaný, hrne se kupředu a přes něj je přehozena barevná plachta ústřední melodie, která vlaje v lehkém vánku. Připomíná to buldozér ozdobený květinami. Díky pečlivé práci ve studiu je vše zvukově pěkně vyvážené. Přitom by stačilo málo, aby se výsledný efekt nedostavil, jenže autoři jsou zkušení profíci, padesátníci hrající pro samou potěchu z hudby. „I Am Time“ je celkem nenápadná položka, poklidná píseň plná smutku a lítosti. Svou melancholickou náladou však dobře zapadá do celého díla. Další podařená věc je „Fire in Ice“ - dává vzpomenou na progresivní tendence, které tato kapela kdysi mívala. Postavená je podobně jako „Sweet to the Point of Bitter“, kdy na hrubém riffovém podkladu klouže lehká melodie. Skladba má v sobě zajímavé hudební proměny, ale všudypřítomnou chmurnou tíseň neopustí. Konec nahrávky je pak druhá zmiňovaná balada.

Obal alba má svědomí opět Niklas Sundin. Jeho rukopis je nezaměnitelný. Otázka je, co chtěl padajícím meteoritem na podobně melancholickém díle říct. Možná se inspiroval filmem Melancholia Larse von Triera, kde podobná katastrofická událost je podnětem k vykreslení smutku ale i konečného smíření s nevyhnutelností osudu.

„A Dark Poem“ nemá být textově propojená, spíš má jít o tři díly s vlastní hudební identitou. Nahrána byla od dubna do prosince 2024. Nordhus v jednom rozhovoru zmínil ještě něco jako epilog v podobě mini-alba, které nahrávali v roce 2025. K aktuálnímu albu uvedl komentář, že je to „slow and beautiful“. To v podstatě sedí. Skutečně je to poklidné a krásně chmurné album, na kterém nejsou žádné výstřelky jako na předchůdci (vzpomeňme blackovou jízdu „The Slave That You Are“). O poslední části, která má vyjít ještě letos, se zmínil: „something we’ve never done before“. To může být v podstatě cokoliv, ale nadějný příslib to v sobě má.