Po fiasku jménem Sněhulák by se mohlo zdát, že Harry Hole je jednou z těch literárních postav, které prostě nejdou převést na obrazovku. Netflix ale tentokrát vsadil na úplně jinou kartu. Do projektu přizval samotného Joa Nesbøho a výsledkem je velmi slušná, temně atmosférická adaptace, která mnohem lépe chápe, proč se z Harryho stala jedna z nejvýraznějších postav moderní krimi. Je to syrové, pomalé a důsledně norské. Atmosféra Osla tu hraje stejně důležitou roli jako samotná vyšetřování a seriál si dává načas, aby ji dokázal naplno vytěžit.

Největší devizou celé série je samozřejmě její hlavní hrdina. Tobias Santelmann působí, jako by skutečně vystoupil ze stránek Nesbøho románů. Je unavený, zarputilý, závislý na vlastních problémech a jen o něco málo funkčnější než lidé, které vyšetřuje. Přesně takového Harryho Hola jsme chtěli vidět. Tvůrci navíc správně pochopili, že nejzajímavější nejsou samotné vraždy, ale člověk, který se je snaží vyřešit. Seriál proto funguje spíše jako charakterová studie rozervaného policisty než jako čistokrevný thriller. Někomu může vadit pomalejší tempo, ale právě díky němu dostává postava potřebný prostor dýchat. Nebo spíš bojovat o další nádech.

Velkou pochvalu si zaslouží také práce s vedlejšími postavami. Především Joel Kinnaman v roli Toma Waalera je naprosto fantastický. Jeho přítomnost na scéně vytváří neustálé napětí a pokaždé, když se střetne s Holem, seriál okamžitě zvedá otáčky. Právě vzájemná chemie mezi oběma herci je jedním z hlavních motorů první série. Potěší také fakt, že adaptace nevychází pouze z jediné knihy, ale kombinuje motivy z více Nesbøho románů. Puristé možná budou brblat nad některými změnami, ve výsledku ale většina dramaturgických úprav dává smysl a funguje lépe než doslovný přepis předlohy.

Obrovskou roli hraje i audiovizuální stránka. Kamera si vyloženě užívá kontrast mezi na první pohled poklidným Oslem a temnotou, která se skrývá pod jeho povrchem. Seriál sice neustále operuje v kulisách letních veder, přesto z něj sálá typicky severský chlad. K tomu připočtěte soundtrack, který je jednoduše skvělý. Vedle původní hudby zazní i řada známých skladeb a celý hudební doprovod přesně odpovídá světu člověka, který pod zmuchlaným sakem nosí metalová trička. Byť stylově jde povětšnou o neonový dark ambient se silným využitím smyčců a žesťových nástrojů.

Harry Hole tak nakonec dopadl přesně tak, jak jsme si po letech nevydařených pokusů přáli. Jedná o mimořádně poctivou detektivku, která respektuje předlohu, aniž by se stala jejím otrokem. Cynismus, melancholie, vnitřní démoni i drsná realita norských ulic tady fungují přesně tak, jak mají. A co je nejdůležitější. Po zhlédnutí první série má člověk konečně pocit, že Harry Hole na obrazovku skutečně patří. A že by byla velká škoda, kdyby u jedné série zůstalo.