Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná to někomu přijde překvapující, s ohledem na hudební styl, jehož se EXODUS stali typickými představiteli, ale tahle parta to díky svému zakladateli, bubeníkovi Tomu Huntingovi, táhne už od roku 1979 (dá-li se tedy věřit historickým archívům). Tehdy u toho dokonce mimo jiné byl i kytarista Kirk Hammett, který později posílil METALLICU, jak je jistě známo i tomu nejnedůvtipnějšímu metalistovi. Tak dlouho prakticky EXODUS platí za synonymum kvalitního thrash metalu, který se sice nevešel do proslulé „Velké thrashové čtyřky“, ale kdyby se tehdá vyhlašovala například „Šestka“, určitě by tam (i s TESTAMENT) byli.
Za to dobu mají na kontě dvanáct řádných studiových alb a nespočet dalších drobných příběhů, epizod a personálních rošád, jak se jen na podobně zasloužilou kapelu sluší a patří. A mezi nimi se jistě vyjímají příběhy jejich tří zpěváků. Toho původního, Paula Baloffa, který se objevil na debutu „Bonded By Blood“ (1985), aby předčasně opustil tento svět v roce 2002, a jeho následovníků Stevea „Zetro“ Souzy, jenž je coby Baloffův pokračovatel podepsán především pod klasickými alby sanfranciských ničitelů, a Roba Dukese, s nímž jsou naopak spojovány pozdější fáze existence skupiny, kdy v souladu s aktuálním děním na metalové scéně svůj thrashmetalový výraz významně přitvrzovala a činila jej podstatně agresivnějším.
Když tedy EXODUS počátkem loňského roku oznámili, že již podruhé ve své existenci vyměnili za mikrofonem Souzu za Dukese, bylo jistě otázkou, v co to na slibovaném dalším albu vyústí. Přece jen rozdíl v podání obou zpěváků je dost markantní, a to přesně v duchu předešlého konstatování, totiž že poměrně originálnímu Souzovi zkrátka mnohem více sluší klasický thrashový výraz kapely, zatímco „obyčejnější“ Dukes je silný v okamžicích, kdy EXODUS tlačí mnohem více na pilu.
Možná i proto je výsledek jeho nejnovější spolupráce s kapelou na albu „Goliath“ poněkud rozporuplný. Nemůže za to samozřejmě výhradně Dukesův vokál, občas nastavovaný hostujícími hrdly, ale už jen třeba v porovnání s minulým albem „Persona Non Grata“, na kterém ještě zpíval Souza, je to prostě na každý další poslech zřejmější a zřejmější. Zatímco na předchozí nahrávce (která mimochodem rovněž nebude patřit k tomu úplně nejvýstavnějšímu, co kdy kapela vydala) bylo alespoň pár momentů, ve kterých jste onu původní thrashovou bestii rozeznali okamžitě, až vám z toho běhal mráz po zádech („Slipping Into Madness“ anebo geniální „Prescibing Horror“), tady se může do nijak nastavovaného thrashového základu Dukes třeba ukřičet, ale neděje se vlastně zhola nic podstatného.
Všední, chtělo by se říci i „obyčejné“ riffy tepou za podpory někdy až nepříjemně vytažené baskytary ve spáncích, atmosféra z toho vyplývající rozhodně není cítit žádným zásadním charismatem a jeden má pocit, že aby to všechno uposlouchal, musím zatnout zuby a nepovolit je až do konce hrací doby alba. I sami EXODUS jsou si toho možná vědomi, a tak nabízejí alespoň občas místa, kde se tak nějak zvolní, trochu přidá na melodii a mělo by to zřejmě posluchači podat pomocnou ruku. Konkrétně například v „The Changing Me“ a titulní „Goliath“. Paradoxně si ovšem ze všeho nejvíc v obou skladbách nakonec přestanete být jistí, zda ještě vůbec stále posloucháte EXODUS.
Tak nevím. Nové album EXODUS po těch létech by jistě mělo být nejen velkým lákadlem, ale následně také kolekcí splněných fanouškových přání, nabušené, plné emocí a zážitků, u nichž musíte zadržet dech. „Goliath“ ale bohužel není. „Goliath“ se zdá být jen velkým exodusovským pozlátkem, na němž se nejvíc pozná, jak moc důležitý je pro legendární kapelu originální vokál a také náležitý odstup při tvorbě nového studiového materiálu.
„Goliath“ se zdá být jen velkým exodusovským pozlátkem, na němž se nejvíc pozná, jak moc důležitý je pro legendární kapelu originální vokál a také náležitý odstup při tvorbě nového studiového materiálu.
1. 3111
2. Hostis Humani Generis
3. The Changing Me (feat. Peter Tägtgren)
4. Promise You This
[video] 5. Goliath (feat. Katie Jacoby)
6. Beyond The Event Horizon
7. 2 Minutes Hate
8. Violence Works
9. Summon Of The God Unknown
10. The Dirtiest Of The Dozen
Rozbité ozvěny vesnického folk rocku vpletené do posthardcorové a noise rockové tapiserie, která stojí na pomalých rytmech a ufňukaném vokálním projevu. Znepokojující, intenzivní a emotivní nahrávka, která zaujme nejen originálním spojením stylů.
Bourací kladivo mezi světy hardcoru, noise rocku, rapu a industriálu. Agresivita v jednom kotli se zranitelností. Zloba a nenávist s láskou. Nervózní zvukový dokument života v současné USA.
Někdy je to hodně jednoduché. Nepotřebujete nic složitého, zbytečně vyumělkovaného a progresivního, stačí když to parádně šlape a zbytek už je jen o pocitech. Buď to klapne, nebo ne. V případě Švédů ETERNAL EVIL a alba „Forever Feared“ to u mě klaplo.
Pořád to tam je! A to americká kapela ani nemusí nijak měnit svůj výrazový rejstřík. Matadoři instrumentálního post-rocku názorně ukazují, jak se ani po 2 dekádách na scéně nemusíte potácet v bludném kruhu vlastní vyprázdněnosti. Do té mají sakra daleko!
Islanďané na svém debutu ukazují, jak by se měl dělat stoner metal, aby to nebyla nuda. Takže se nebojí zrychlit a zařadit i veselejší klasicky heavymetalovou notu. Překvapivě svěží a přitom i stylová záležitost.
Tenhle symfonicky pojatý blackened deathcore je plný klišé a Američané to se svou snahou o načančanost až přehání. Přitom je to škoda, protože skladby mají správně brutální základ, jen to chtělo ukočírovat tu omáčku okolo.
Tohle je naprostá pecka! Vezměte ty nejatraktivnější ingredience grindcoru, zabalte je do parádního zvuku, protřepejte a vyjde vám worship ROTTEN SOUND, MAGRUDERGRIND i DISCORDANCE AXIS. Svěží, nasypaný grindcore/powerviolence vichr!