Dokument Czechia Under The Horns je prozatím takovou nenápadnou událostí, probíhající bez zvýšeného zájmu českých metalových fanoušků. Počin je to však pozoruhodný už jen tím množstvím práce, velkého počtu natáčecích hodin a vysokého nasazení tvůrčího týmu. Už je tento výčet nabízí dostatek pádných důvodů k oslovení šéfa tvůrčího tria - Sebastiana Dörnera, se žádostí o rozhovor. Rozhovor vznikal velmi spontánně a v podstatě během pár hodin v průběhu letošního velikonočního víkendu. Sebastian v něm odkryl motivace a způsob vzniku filmu a nevynechal ani popis těch největších překážek během kreativního procesu. Paradoxně jimi nebyla nutnost častého cestování do České republiky ani shánění informací o tuzemském black metalu.

Co stálo za tvým nápadem, jakožto německého metalového fanouška, pořídit dokument o historii a vývoji českého black metalu?

Vlastně to začalo už v roce 2017, kdy náhodou vznikl první neplánovaný dokument „Tallinn Under The Horns“. V té době jsem už léta natáčel pro webzin Undergrounded a dělal spoustu recenzí o metalových akcích, takže nápad na dokument vznikl náhodou během jednoho bláznivého výletu do Estonska, který mě vyvedl z mé komfortní zóny, ale fungoval překvapivě dobře. „Tartu Under The Horns“, o několik let později, už byl více naplánovaný a předpřipravený. S Annou a Philem - kolegy z webu Undergrounded, kteří mají hluboké kořeny v této scéně, to už působilo spíše jako týmová práce a bylo to podpořeno společným zájmem a znalostmi.

Po úspěchu druhého dílu, který byl dobře přijat a dokonce i vyvolal diskusi u širšího publika a tisku, jsme si společně sedli a zeptali se sami sebe: „Co bude dál?“ Myslím, že Česko jako destinace se objevila ze tří důvodů. Tato země je naším přímým sousedem, o její blackmetalové scéně jsme toho moc nevěděli (vlastně to nevěděl nikdo, koho jsme se zeptali), a navíc jsme oba s Annou měli v zemi své rodinné kořeny. Byl tam zkrátka silný zájem, rodinné vazby a spousta věcí k prozkoumání, takže jsme se pustili do práce!

Říkáš, že jsi neměl žádné předchozí zkušenosti ani znalosti o české blackmetalové scéně. Jaký byl první nápad pro scénář nebo kapela k oslovení a kde jsi hledal první informace?

No, silou internetu! (smích) Phil byl z nás asi nejzběhlejší v české scéně a začal vyplňovat šílenou Miro-nástěnku ve stylu filmu „Beautiful Mind“, do které vkládal nejdůležitější kapely, hudebníky a akce a jejich vzájemná propojení. Pak jsme si prostě začali hledat další akce v Čechách, načež jsme si sbalili vybavení a vyrazili.

Naše první návštěva nás (v roce 2022 – pozn.) zavedla na festival Thrash Nightmare do Písku, kde už jsme na pódiu měli spoustu českých blackmetalových legend - hlavně TÖRR a švédské NIFELHEIM, kde hráli Blackosh (Petr Hošek – pozn.) a Silenthell (Honza Přibyl – pozn.). Oba rozhovory - s TÖRR a Blackoshem/Silenthellem - proběhly v češtině. Takže jsme nerozuměli všemu, co nám říkali, a to ani s pomocí tlumočníka. Oba rozhovory musely být o půl roku později řádně přeloženy a otitulkovány, což vyplnilo některé mezery v celém příběhu. Takže Thrash Nightmare festival bylo úplně první setkání s českou scénou a to nám dodalo sebevědomí a odhodlání ponořit se ještě hlouběji. Zdravím tímto Petra Koláře, který nás tam tehdy podpořil!

Takže úplně prvními kroky ve tvorbě dokumentu bylo navštívit festival Thrash Nightmare, vidět hrát a následně vyzpovídat české hudebníky spjaté s první érou black metalu. Jak tyto rozhovory ovlivnily vaše další kroky?

V jistém smyslu nám to dalo představu o projektu a o jeho komplikacích, protože jsme pochopili, že překlad bude obrovský problém. Opět jsme vše, co nám řekli, plně pochopili až o několik měsíců později, když nás podpořil profesionální překladatel. No, je opravdu těžké to popsat, ale osobně jsem se možná i trochu naštval, protože jsem byl v undergroundu už dost dlouho a přesto tam byl celý vesmír neobjevené hudby, který v podstatě ležel přímo před námi.

Rychle jsme si uvědomili, že to bude vyčerpávající, mnohem větší, ale také velmi hodnotné. Dalším krokem tedy bylo oslovení ostatních hudebníků a organizátorů, a pokud si pamatuji, návštěva festivalu Enter The Eternal Fire (ETEF – pozn.) byla další akcí. Zde jsme se setkali s Honzou (Honza Vaněk – pozn.) a kapelami PANYCHIDA a SUKKHU. A k tomu všemu samozřejmě poslouchání, poslouchání, poslouchání. Prokousal jsem se v podstatě celou diskografií TÖRR, ROOT, MASTER´s HAMMER a dalších kapel, abych získal lepší představu o českém black metalu.

Poslouchání, poslouchání, poslouchání… Jak jste si sestavili poslechový plán? Myslím tím, měli jste nějakou chronologii a pořadí poslechu? Předpokládám, že jste začali s kapelami z osmdesátých let a pokračovali jste do let devadesátých atd...

Protože jsme už věděli, že chceme vylíčit celý příběh českého black metalu, bylo to tak trochu chronologické. Stejně jako všude jinde se objevilo několik prvních průkopníků a pak jsme prostě hledali nějaké další bandy, které trochu vyčnívaly. Po „velké trojce“ se jejich výběr stal o něco těžším, protože postupně bylo stále více a více kapel k objevování – Metal Archives nakonec uvádí celkem téměř 450 blackmetalových skupin.

Takže encyklopedie Metallum a opět znalosti Phila nám velmi pomohly přesně určit vytipované kapely a pak nám tři věci pomohly pročistit seznam pro 90. léta. Nejprve bandy, které s námi prostě nechtěly mluvit, pak ty, které přestaly existovat, a pak také fakt, že u některých došlo k silnému posunu více k deathmetalovým žánrům. To rychle omezilo počet kapel a lidí, které jsme mohli oslovit. V roce 2000 se pak zrodila uskupení, které dodnes prosazují „moderní“ český black metal.

Nakonec se vám podařilo najít dostatek starších kapel a jejich členů, kteří byli ochotni s vámi mluvit. Ale upřesnili svoje důvody ti, kteří nebyli ochotni mluvit?

Věř mi, nebylo tak snadné přimět k rozhovoru i některé ze starších. V případě Oty Hereše, Silenthella a Blackoshe jsme měli štěstí, ale například honička za Frantou (Štormem – pozn.) obsahovala dlouhé vypisování po dobu několika měsíců, následované 24hodinovým výletem do Liberce, po kterém jsme se během návratu domů málem zabili. A neptej se mě na setkání s německou pohraniční policií uprostřed noci! (smích) To jsou příběhy, které mi navždy utkví v hlavě. Z důvodů… které zná jen Lucifer.

Asi za tím byla divoká směsice nedůvěry, jazykové bariéry, nepochopení důvodu a určitého blackmetalového elitářství. Většina lidí, které jsme kontaktovali a kteří nechtěli stát před kamerou, byla vstřícná k písemným rozhovorům, ale prostě odmítli natáčení. A když o tom tak přemýšlím, tak ten jazyk byl nejspíš důvodem číslo jedna. Například Igor Hubík, kterého jsem potkal v Brně během festivalu Heathen Strike Over Brno, mluvil perfektně anglicky, ale před setkáním mi řekl, že mluví hrozně. Někdy jsem měl pocit, že někteří oslovení, kteří nebyli ochotni mluvit na kameru, měli zdánlivě méně sebedůvěry, což je opravdu škoda. 

Myslím, že Igorův výkon byla jednou z nejlepších a nejvýstižnějších částí dokumentu. Sebeúcta. S tou nejen metalové kapely z bývalého tzv. „východního bloku“ bojovaly minimálně celá 90. léta a možná bojují dodnes. Ale kromě toho... Cítil jsi také i nějakou hrdost z českých kapel na jejich stopu v historii black metalu? Protože podle mého názoru už jen fakt, že o nich natáčí dokument tým z Německa, znamená, že česká scéna má určité jméno i v zahraničí.

To by mohl být jeden ze spojovacích znaků mezi Estonskem a Českem. Sdílený rozzlobený, téměř až vzdorovitý přístup k hudbě. „Jak máme konkurovat všemocné skandinávské, polské nebo německé scéně? Sereme na ně, prostě si děláme věci po svém a pro sebe!“ Nemůžu mluvit za INFERNO nebo CULT OF FIRE, kteří jsou nejúspěšnějšími/nejznámějšími exporty českého black metalu, ale u všech ostatních undergroundových kapel to tak vypadalo. A co se týče sebevědomí nebo hrdosti... Nevím. Mám na mysli samotného Fenrize (DARKTHRONE – pozn.), jako jednu z nejdůležitějších blackmetalových ikon, který velmi ocenil MASTER's HAMMER a český black metal. Toto si hromada Čechů ani neuvědomuje a měl jsem pocit, že tuto adoraci v našem rozhovoru odmítl i samotný Franta Štorm.

Jedním z účelů tohoto dokumentu bylo také vyzdvihnutí českých kapel a snaha je představit širšímu publiku, ale zpětná vazba je zatím minimální, možná o něm ve výsledku neví ani kapely a lidé, kteří jsou jeho součástí... Ano, Češi jsou výjimeční a na jednu stranu je jejich scéna maximálně undergroundová, a na druhou stranu... Co to s vámi sakra je, lidi, začněte přijímat svou roli úžasných hudebníků! (smích)

ČTĚTE TAKÉ

CZECHIA UNDER THE HORNS - Český black metal očima německých tvůrců

Je český black metal se svojí historií a vývojem specifický fenomén anebo nikterak výjimečnou scénou? No rozhodně dostatečně zajímavou na to, aby se jí začal zabývat i německý tým kolem webzinu Undergrounded. Tři roky jejich práce měli čeští diváci možnost poprvé zhlédnout v rámci předpremiéry, kdy byl dokument promítán v průběhu loňského ročníku festivalu Prague Death Mass v klubu Hells Bells. Partě vedené metalovým fanouškem Sebastianem Dörnerem se za ty tři roky povedlo vyzpovídat i velkou část lidí spjatých jak s pradávnou historií...

CZECHIA UNDER THE HORNS - Český black metal očima německých tvůrců

Je český black metal se svojí historií a vývojem specifický fenomén anebo nikterak výjimečnou scénou? No rozhodně dostatečně zajímavou na to, aby se jí začal zabývat i německý tým kolem webzinu Undergrounded.

Zmínil jsi komplikace s kontaktováním Franty Štorma z MASTER`S HAMMER a 24hodinovou cestu do Liberce jen proto, abyste si s ním promluvili. Jak složité je obecně shromáždit veškerý materiál pro dokument? Navštívili jste několik akcí v České republice, jako například ETEF nebo festival Prague Death Mass, a také jste cestovali několikrát jen kvůli osobnímu setkání s některými hudebníky a pořadateli. Pracovali jste s nějakým předem schváleným rozpočtem, anebo se ten v průběhu času musel i navyšovat?

Nakonec je to projekt od fanoušků pro fanoušky. Byl omezen pouze naším časem, penězi a prací, takže vlastně neexistovalo nic, co bych nazval „rozpočtem“. Zejména Anna musela urazit nejdelší vzdálenost, když jsme natáčeli společně, což byl docela velký problém. My, nebo alespoň já, jsme trochu podcenili vzdálenosti v rámci Česka. Ze Stuttgartu do Ostravy a zpět je to 1700 km, pro Annu přes 2000 km, takže cestovní problémy se rychle nasčítaly a omezily naše možnosti. Pak je tu jen velmi málo specifického materiálu z českého black metalu kromě rozhovorů a koncertních záběrů.

Je vtipné, že jsme se teprve nedávno dozvěděli o malé vědecké skupině s názvem „Czech Metal Studies“, která nám poskytla trochu více vhledu a podpůrného materiálu, ale hned po dokončení dokumentu většina věcí, které jsme našli nebo se nám dostaly do rukou, byla – opět – pouze v češtině bez překladu a tedy vítejte zpět u hlavní výzvy - jazykové beriéry. Myslím, že kdybychom s dokumentem začali dnes, byl by úplně jiný i s možnostmi, které nám poskytuje například umělá inteligence.

Kromě několikrát zmiňované jazykové bariéry a cestovních vzdáleností, bylo při tvém hlubokém ponoru do české blackmetalové scény i něco dalšího náročného nebo nečekaného?

Nejvíc mě překvapilo, že scéna byla obrovská propojená skládačka s mnoha ranými i přeshraničními konexemi. Kupříkladu v JUDAS ISCARIOT se setkali Ash (jinak též NAZGAROTH – pozn.) a Honza Kapák, což vedlo k další spolupráci a zároveň oba stáli u zrodu jedné z nejznámějších německých blackmetalových nahrávek. Dále celá scéna z městečka Annaberg-Buchholz s vazbami na kluby blízko německých hranic - je nutno zmínit zejména kapely jako EMINENZ a MANIAC BUTCHER, které sdílely určitou společnou historii. Nebo na Prague Death Mass 2025, kde jsem se bavil s Jörgem (Jörg Schröder – pozn.) z Folter Records a zastavil Pavla ze SILVA NIGRA během jeho procházení kolem, abych nahlas utrousil: „No jo, Jörgu, určitě by sis měl rezervovat SILVU NIGRU na další ročník festivalu Under The Black Sun – jen abych zjistil, že SILVA NIGRA tam už před lety hráli. Tolik nevyřčených nebo zapomenutých příběhů, tolik tajemství, tolik se toho musíš naučit. S každým rozhovorem, který jsme dělali, se objevoval další obrovský příběh, který odhaloval válečnou mlhu české scény a zároveň poskytoval nové kousky velké skládačky. Zdálo se to nekonečné. Kromě toho dokument ukáže divákovi další tři jezdce českého black metalu s názvem „Soutěž a kamarádství“, „Jazyk“ a „Vůle k moci“.

Docela překvapivé pro mě bylo angažmá Fenrize z DARKTHRONE, aby se podělil o své názory na českou blackmetalovou scénu. Co stálo za rozhodnutím vybrat si právě jeho a ne někoho jiného? Neříkám, že to nebyla dobrá volba, jen mě to zajímá…

No, léta se šuškalo, že v polovině 90. let si poslechl album „Ritual“ od MASTER´s HAMMER a poté prohlásil, že je to „první norské blackmetalové album“, což znamenalo, že zvuk byl pro něj úžasný a že na něj udělal velký dojem. Když jsem se o tom podělil s některými ze staré gardy českého black metalu, ukázalo se, že toto Fenrizovo prohlášení málokdo znal, a bylo celkem jasné, že jej musím ověřit u samotného Gylve Fenrize Nagella, ať to stojí cokoli. Jak jsme nakonec získali ten krátký klip, kde Fenriz stojí na běžkách uprostřed ničeho a s původním CD z 90. let, které tehdy poslouchal a kde znovu opakuje svůj citát, to je úplně jiný příběh a v podstatě i jedním z klíčových momentů celého dokumentu.

Česká blackmetalová scéna nebyla na začátku nultých let ani izolována od silného hnutí NSBM a některé kapely a lidé účinkující v dokumentu byli jeho součástí. Například SILVA NIGRA - ti jsou nedílným článkem českého black metalu a bez ohledu na to, že jejich texty nikdy nebyly zaměřené na NSBM, odehráli několik koncertů s krajně pravicovými kapelami. Měli jste v tvůrčím týmu v tomto ohledu nějaké limity nebo diskuse o tom, kde je hranice, kterou nepřekročíte? Vím, že v black metalu je někdy dost těžké rozpoznat, zda kapela jen provokuje, nebo má skutečné sklony k rasismu a totalitarismu.

Od založení Undergrounded jsme měli tři pravidla. Žádný mainstream, žádná politika a žádný „core“. Vždycky jsem se snažil dodržovat toto pravidlo, i pokud jde o NSBM a mé další projekty. I když na tuto otázku nemůžu odpovědět za Phila nebo Annu, osobně si myslím, že propaganda v black metalu je prostě hloupá, protože tito lidé by byli první terčem kvůli „Entartete Kunst“ a já se přikláním spíše k levici (a nikdy jsem se s tím netajil ve svém soukromém životě).

Chtěl jsem být novinářem a vytvářet časové dokumenty. Žádné soudy, jen názory a jejich zprostředkování. I když nevím o vazbách SILVA NIGRA na NSBM scénu, samozřejmě existují některé akce v Česku, které by byly v Německu zrušeny. Přestože jsem byl po desetiletí napadán oběma extrémními stranami za svůj postoj k této scéně, prostě mi to bylo jedno a chtěl jsem kapely vykreslit tak, jaké jsou, a mluvit s každým bez zaujetí. Přineste pochodně a rajčata! (smích)

Pokud můžeš porovnat nejstarší blackovou generaci s tou nejmladší, která má nakonec také svou roli v dokumentu, všiml sis nějakých rozdílů v ambicích, názorech a schopnosti dosáhnout mezinárodního úspěchu mezi starou gardou, která neměla možnosti jako otevřené hranice a internetová komunikace, a novými kapelami, které mají mnohem jednodušší věci, ale na druhou stranu i jejich publikum má v současnosti mnohem více dalších možností, jak rozptýlit svoji pozornost?

Je to celkem paradoxní, ale možná stará garda ani nehledala úspěch mimo Česko a noví hráči na scéně vědí nebo cítí, že úspěchu mimo svoji zemi, nebo možná ani v ní, dosáhnout nemohou, ale zase z jiných důvodů. TÖRR, ROOT a MASTER's HAMMER dříve tvořili jedinečnou a novou hudbu se všemi jejími omezeními. Od uzavřených hranic, přes politiku až po nemožnost sehnat kvalitní nástrojové vybavení, a dodnes mají v Česku obrovskou fanouškovskou základnu. Ale ani oni nebyli sami o sobě široce známí za hranicemi. MASTER´s HAMMER nakonec však určitého věhlasu dosáhli.

Každá mladší kapela dnes trpí přebytkem hudby a dalších kapel a je stále těžší a těžší stát se „slavným“, ať už to v souvislosti s blackmetalem znamená cokoli. Ambice jsou opravdu velmi individuální. Například NAURRKAR nebo SUKKHU byli ohledně své budoucnosti opravdu realističtí a myslím, že toto pochopení a skromný přístup už teď může být pro úspěch v undergroundu obrovskou věcí. Opravdoví fanoušci opravdové hudby se vždycky ponoří hlouběji a úspěch přichází v různých podobách pro různé projekty a jednotlivce. Zatím mě ani jedna kapela v dokumentu nezklamala/nezklamala můj vkus – ani stará, ani novější.

Film byl loni v říjnu promítán v rámci festivalu Prague Death Mass, ale stále to byla pouze předpremiéra. Kde nebo kdy by ho mohli všichni metaloví fanoušci vidět, řekněme plně oficiálně?

Právě teď shromažďujeme recenze a názory dalších metalových fanoušků, abychom získali více zpětné vazby. V Estonsku jsme měli v kině v Tartu pěkné společné promítání našeho předchozího dokumentu, které bylo vyprodané, ale v Česku o něj zřejmě (stále) není dostatečný zájem, takže ho asi brzy zveřejníme na našem YouTube kanálu Undergroundedtube a na domovské stránce underthehorns.de, kterou jsme pro tuto sérii zřídili.

Estonskou a českou scénu jste již zmapovali ve svých třech předchozích dokumentárních filmech. Máte již v současné době nějaké nové plány nebo nápady na další film?

V týmu se momentálně jedná o dvou zemích. Jedna poměrně blízká, ale také dost neznámá, a jedna skutečně „zahraniční“, která je také velmi slibná a „undergroundová“. Musíme se společně setkat a vše důkladně probrat. Zdá se, že je k objevování tolik toho, co všechno mainstream opomíjí…