„V dubnu 1971 vyšlo L.A. Woman, poslední album s Jimem Morrisonem. Poslední výtrysk geniality předtím, než se zpěvák odebral do rockového nebe.“ Zhruba těmito slovy končí většina článků, které se propátrávají historií THE DOORS. Ještě přibyde poznámka ve smyslu, že zbylí muzikanti zkoušeli pokračovat bez něj a vydali několik dalších alb, ale že jsou tak nevýrazná, že nemá smysl se jimi zabývat. Hotovo.

Já s tím ale nesouhlasím. Vydáním „L.A. Woman“ ještě zdaleka všechno neskončilo. Kapela pokračovala dál bez Morrisona, i když prozatím nevěděla, jestli se k nim ještě někdy připojí. Minimálně ve studiu. A tak zatímco divoký Jim zkoušel najít klid v duši za Atlantským oceánem, jeho bývalí spoluhráči tvořili další hudbu, ze které se ještě v roce 1971 mělo stát studiové album. Za mě velmi dobré album.

Šibeničník na útěku

Ale pojďme to vzít popořadě. Začneme u Morrisona. Ten se, jak už víme, ještě před natáčením „L.A. Woman“ poohlížel po místě, kam by na něj nedosáhla americká justice, kdyby měl opravdu nastoupit do vězení. Vybral si Paříž, město s obrovským charismatem a atmosférou, která inspiruje každou tvůrčí duši. Jim se v té době snažil odpoutat od života „rockového boha“ a vyjadřoval se v tom smyslu, že je duší básník a přesně tam chce směřovat. Potud byla Paříž logická volba. Jenže tu bylo jedno velké „ale“...

… chlápek, co je těžce závislý na alkoholu, a pokud nemá po ruce pití, narve do sebe nějaké chemikálie, by měl zmizet spíš někam na venkov. Chodit spát se slepicemi, makat na poli a léčit se prací. Paříž byla přesným opakem toho, co by ho napravilo – velkoměsto plné nočního života, dekadence a … heroinu! Bohužel. Na začátku sedmdesátých let prý tahle droga město úplně zaplavila. A i kdyby zásoby vyschly, Jimova přítelkyně Pamela Courson, teď spíše kumpánka v jízdě do pekel, se vždycky dokázala dostat ke zdroji. Oba spolu v Paříži bydleli, ale často prý jeden nebo druhý někam zmizeli, ona většinou za svým dealerem, on někam do baru, kde se zpravidla totálně zrušil. Na napraveného hříšníka to zatím moc nevypadalo.

Kapela hraje

To v Americe byli přičinlivější. John Densmore, Robby Krieger a Ray Manzarek byli v podstatě smířeni s tím, že Jim Morrison s nimi už nespolupracuje. Nastavili si v hlavě, že jsou teď trio a šli hrát. Proč by taky ne? Muzika je očarovala už když byli děti a poprvé slyšeli někoho s kytarou v ruce. Hudba je naplňovala v prvních kapelách, kdy to ještě neuměli a dávali dohromady první melodie. Byla s nimi celý jejich život. A teď, když jsou nadprůměrní muzikanti, funguje mezi nimi spolupráce a padají z nich nápady, by toho měli nechat? Jen proto, že čtvrtý člen party to vzdal? V žádném případě… jsme hudebníci, tak jdeme hrát! A jestli se nám Jim ještě někdy ozve, můžeme ho vzít zase zpátky, pokud bude normálně fungovat.

THE DOORS tedy hráli. Stejně jako minule v pohodlí zkušebny, nápady a jam sessions znovu zaznamenávali na pás a průvodce jim v tom dělal Bruce Botnick. Nic se zásadně neřešilo, muzika hrála a rodily se písničky. Psalo se jaro 1971.

Tragédie v Paříži

A pak přišlo léto. V Paříži prý nádherné období, ovšem jak pro koho. U Morrisonů „doma“ žádnou idylu a romantiku neměli. Tam byl zničený Jim, který se potácel od kocoviny ke kocovině, a ještě víc zdevastovaná Pamela, jejímž jediným zájmem byl heroin. Každý den to stejné, odnikud nikam. Změnilo se to až onoho rána, kdy Jim Morrison zemřel...

...oficiální zpráva říká, že nad ránem 3. července 1971 přišla Pamela Courson do koupelny a našla Jima bez známek života ve vaně. Zavolala lékaře, ten potvrdil úmrtí a jako příčinu stanovil srdeční selhání. Ani se nekonala pitva, jasný případ. Při jeho stylu života nic překvapivého. Jenže rychlým závěrem muž v bílém plášti otevřel dveře nekonečným spekulacím: Jak vlastně Jim Morrison zemřel? Neodpravili ho agenti jako nebezpečného buřiče mládeže? Nebo snad Jim Morrison vůbec nezemřel a fingovanou smrtí utekl do anonymity? Teorií se zrodilo tisíc, přesto je jedna víc než pravděpodobná. Že se předávkoval. Ve svém oblíbeném pajzlu Rock´n´Roll Circus v Paříži opatřil pro svou milou heroin, asi ho vyzkoušel na místním záchodě a za nějakou dobu ho tam našli mrtvého. A protože by vyšetřování drogové smrti mohlo vést k uzavření klubu, čaplo prý pár lidí Morrisonovo tělo, odtáhli ho do auta a vyvlekli do bytu k Pamele. Té pak řekli, co má vypovídat policii, aby nakonec všichni neskončili v kriminále...

Smrtka slaví žně

… bylo to tak? Dost možná. Dost možná Morrison dostal do těla ten stejný prášek, který před nějakou dobou oddělal Janis Joplin. A spoustu dalších lidí včetně velkých jmen šoubyznysu. Hned po Morrisonově smrti se prý z Paříže zdekoval heroinový sponzor Pamely Courson, floutek šlechtického původu s přezdívkou „Hrabě“, který dodával drogy dekadentním hvězdám. Mimochodem, spolu s ním odjela jeho tehdejší – dejme tomu přítelkyně – Marianne Faithfull, zpěvačka, kterou známe jako ženský hlas z metallicovské skladby „The Memory Remains“.

Démonický „Hrabě“ ale Morrisona a další možné oběti dlouho nepřežil. O rok později byl sám mrtvý. Ufetoval se v pouhých 22 letech. A za další dva roky zemřela i Pamela Courson -předávkovaná heroinem a shodou okolností v sedmadvaceti letech, takže rovnýma nohama vstoupila do neslavného „Klubu 27“, stejně jako o tři roky dříve její osudový parťák Jim Morrison. Z jeho hrobu na pařížském hřbitově Père-Lachaise se mezitím stalo poutní místo rockerů a hipísáků. Tolik nápisů, lahví nebo cigaret jako u Jamese Douglase Morrisona jen tak na nějakém hrobě nenajdete…

Mají THE DOORS ještě šanci?

A teď zase zpátky do Ameriky, do studia za THE DOORS. Kapela v mezidobí složila a natočila hudbu, kterou sice původně zamýšlela spíše jako pracovní nahrávku, ale na stole bylo osm písniček, tedy v podstatě album. Vzala si k sobě pár hostů – hráče na perkuse, marimbu a dokonce pět basistů, zpěvy si rozdělili Ray Manzarek a Robby Krieger. Když se bývalí spoluhráči dozvěděli o Jimově smrti, samozřejmě z toho byli zničení, ale pracovali dál. Z boku je jistil Bruce Botnick a v srpnu bylo hotovo. 18. října 1971, tři měsíce po Jimově smrti, výsledek vyšel jako sedmé album THE DOORS pod názvem „Other Voices“.

Jak bylo přijato? Řekněme si to upřímně – moc dobře ne. Bez Morrisona THE DOORS přestali většinu lidí zajímat, kapela pro ně byla minulostí a fanoušci se otočili za novými jmény. Vždyť toho bylo tolik k dispozici. V roce 1971 se o místo na slunci praly desítky extrémně nadaných part a pravidla šoubyznysu byla neúprosná – buď nejlepší nebo nebudeš vidět. V Anglii zářili hardrockoví URIAH HEEP, progresivní YES, své nejlepší desky vydávali BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN. Jako hvězda vylétl David Bowie, na THE BEATLES navázal sólový John Lennon. Tak co nějací THE DOORS bez frontmana?

Skryté kvítí

Spousta lidí vám řekne, že nahrávky THE DOORS bez Morrisona jsou nuda a pouhý odlesk dávné slávy. Ovšem pozor, já s tím aspoň v případě „Other Voices“ zásadně nesouhlasím! Ze začátku jsem taky nad albem lámal hůl – přišlo mi jako sterilní směs rokenrolu, blues a jazzu – takové nic moc. Jenže jak jsem desku dostával do uší, něco se změnilo. Ty písničky mě najednou oslovily. Nenaskočily sice hned po vyslovení názvu, ale jakmile se ozvaly v přehrávači, okamžitě mě chytly. A já si teď užívám, jak jsou vlastně dobré. Spousta skvělých nápadů, jen víc skrytých. Třeba v aranžích, rytmických fíglech nebo doprovodném zpěvu.

A jsme u toho … zpěv. Samozřejmě, tady je hlavní „kámen úrazu“. Tak specifický vokál a hudební nápady, jako měl Jim Morrison, se dají těžko nahradit, a muzika bez nich je logicky jiná. V případě „nových“ THE DOORS by se dalo říct … veselejší. Morrison měl v sobě něco temného, uhrančivého, možná gotického, a když místo něj zpívají Robby Krieger a především Ray Manzarek, je hudba světlejší. Ano, to je to ono – „Other Voices“ je první deska THE DOORS, kde zpoza rohu nečíhá temnota.

Návod k použití

Je logické, že takhle odlišní THE DOORS jsou pro leckoho oříšek. Zamiloval se přece do té prapodivné kapely, která byla víc než jen hudba. Bylo to představení, životní dobrodružství, neustále napětí, co se kdy stane a co provede frontman. Teď tu máme pohodovou kapelu, která hraje pořád dobře, ale jinak. Jak se tedy odpojit od té „povinné dávky Morrisona“ a „Other Voices“ si užít?

Mám na to recept. Vizuálně si představte muzikanty, co v kapele zůstali. Představte si Johna Densmora s jeho jazzovitým stylem hraní. Představte si Robbyho Kriegera, který si jako hračička jezdí po strunách a občas do toho vrazí doorsovskou harmonii. A představte si Raye Manzareka, který v druhé půlce šedesátek vyčaroval úplně nový klávesový svět. Ten čtvrtý element tam bude chybět, s tím se musíte smířit. Ale jsou tam celí tři, kteří tvořili váš oblíbený svět. A názvem nové desky vám říkají: „My jsme ty další hlasy“, tak si pojďte poslechnout, jak nám to teď zní…

Za mě dobrý!

Před nějakou dobou bych to ještě neřekl, ale „Other Voices“ mám opravdu rád. Třeba proto, že kapela má bez zjevných hitů víc prostoru na improvizaci. Pro takové to rozehrání nápadu na veliké ploše, kreslení atmosféry, užívání šamanského rytmu a prodloužení šedesátých let, která jinak mizí za obzorem. Třeba osmiminutová „Ships with Sails“ je vyloženě mňamka. Nebo úvodní dobrodružství „In The Eye Of The Sun“. Svižná bluesárna starého střihu. „Down On The Farm“ je pro změnu kolébavá a hladivá, podobně jako to umí za mořem PINK FLOYD. A jako čtvrtý příklad vezměme „Hang On To Your Life“. Opojný rytmus, bubníky, etno, dneska bychom tomu řekli „world music“ … a ve vteřině předěl a šílený úprk do finále, ovšem ve stejných melodiích. Paráda!

Některé skladby jsou až rockové, jinde se vyloženě experimentuje, ale celou dobu hudba neztrácí tah. Ze začátku vám možná přijde, že nálada alba je celou dobu stejná, ale jakmile proniknete do písniček, budete si je vychutnávat víc a víc. Ty nápady a dobrou náladu. Po všech těch dramatech. Možná nebudete umět určit, jaký styl vlastně THE DOORS na „Other Voices“ hrají. Je to blues? Rokenrol? Zmíněná world music? Nebo jazz a progresivní rock? A není to náhodou úplně jedno? Není důležité, že hudba je prostě dobrá, i když trochu jiná než dřív? Já aspoň mám „Other Voices“ poměrně vysoko. A ne proto, že mají nálepku „The Doors“. Je to prostě dobrá muzika!