Nepříliš šťastně rozjeli LAMB OF GOD své desáté album. Titulní „Into Oblivion“ je totiž úvod poněkud rozpačitý a při prvním poslechu u mě navodil hodně kritickou atmosféru. Studeně působící skladba s nepříjemně naechovaným vokálem totiž smazává všechny typické silné stránky těchto amerických hudebních veteránů. Co si budeme povídat, LAMB OF GOD dokázali těžit především z umění preparovat klasické thrashové postupy a oživovat úderné kouzlo starých SLAYER, které následně nahradily PANTERA metody z devadesátých let. A o kvalitě rozhodovala schopnost prezentovat tyto šablony energicky, technicky precizně, s dostatečnou vlastní tváří a později i s moderní groovemetalovou až metalcore fazónou. Pokud bych se vracel do minulosti, pak nebudu zastírat, že se s kolegou Rudim na hodnocení předchozích počinů občas neshodneme. Desky vydané po nešťastné pražské události, konkrétně hlavně „Lamb Of God“ (2020), mě totiž většinou nechávají chladným. V oblibě mám především thrashovou klasiku v podobě „As The Palaces Burn“ (2003). Ale to už je tak vzdálená minulost, že nemá smysl se v tom probírat. Současní LAMB OF GOD už jsou trochu jinde a jistě je nutno ocenit, že přes časté setrvávání v hudebních principech panterovského typu působí jejich hudba po stránce produkční, aranžérské i zvukové aktuálně.

To, že má ale skupina nárok na nějaké ty historické reálie, je třeba přijmout i s ohledem na stabilní sestavu těchto již postarších bardů. Bubeník Art Cruz, který v roce 2019 nahradil zakládajícího člena Chrise Adlera, je vlastně jedinou změnou od roku 1999, kdy se skupina přejmenovala z původních BURN THE PRIEST. A byť to možná ještě na předchozí desce „Omens“ nebylo tak patrné, na „Into Oblivion“ ukazuje Cruz jak bravurní je jeho bubnování. Vlastně by se dalo mluvit o tom, že na desce dominuje, samozřejmě spolu se spolehlivým výkonem, který předvádí zpěvák Randy Blythe. Rytmika a vokály snad vytvářejí ty nejzajímavější okamžiky na desce, Cruzova hra je dynamicky proměnlivá, přesná a z velké části má na svědomí i agresivitu, kterou si skladby nesou. Efektní jsou například blast beaty, které se objevují třeba ve skladbě „Bully“ nebo v „Parasocial Christ“. Tuto v pořadí druhou skladbu považuji za skutečný start alba, neboť po nemastné úvodní titulce přináší dravost a rychlost, která skupině sluší a i občasně na povrch se deroucí panterovské aroma zde funguje na jedničku. Možná je to i vůbec nejlepší kousek alba.

Následný obsah „Into Oblivion“ totiž osciluje mezi správně živelně působícími skladbami a některými méně výraznými. Mezi ty slabší řadím baladu „El Vacío“, kterou jde ocenit jako snahu o zpestření, nicméně nabízí poněkud omšele tradiční postupy a vlastně ji zachraňují jen agresivní výbuchy, které provětrají ospalou atmosféru. Ne příliš svěže působí i skladby, které jdou hodně do PANTERA modelu, tedy „Blunt Force Blues“ nebo „St. Catherine's Wheel“, jež zní jako výlet zpět časem do doby alba „Vulgar Display of Power“. Je to pěkné a funkční včetně zvučně hvízdavého sóla, jen trochu neoriginální. A závěrečná „Devise / Destroy“ se mi zdá bez charisma. Zbytek se ale povedl a album se tak nakonec rozdělilo na dvě poloviny, z nichž ta výrazná vydařená přebíjí a do pozadí zatlačuje zmíněná slabší kusy.

O divoké „Parasocial Christ“ jsem už psal, ale jsou tu další položky, kde to skupině šlape jako vydrážděnému stádu býků. Je to již také zmíněná „Bully“, kde skupina působí jako by jí splašený matador neustále mával červenou muletou před ksichtem. Právě zde se přirozeně a působivě propojuje excelentní výkon zpěváka Randyho Blythea s rytmikou a kytarovým křepčením. Pomalejší „Sepsis“ zase disponuje zajímavou atmosférou a nechybí jí ani výbušnost, dokonce zde zní LAMB OF GOD lehce industriálně, což přináší i špetku originality. Pěkná skladba i díky tomu, jak se v polovině zlomí do dusavě nekompromisního marše. Vydařená thrasheřina je pak „The Killing Floor“, opět skladba, ve které jako by si dávali souboj vokály s bicími, ale nechybí ani typické sekané riffy vzor PANTERA. Nakonec „A Thousand Years“ přináší kontrastní prvky a Blythe se opět plně předvádí jako mnohotvárná hydra, funkční jsou i odlehčující pasáže.

„Into Oblivion“ je albem, které musí plně splňovat nároky fanoušků. LAMB OF GOD zde nijak nevybočují ze svého typického stylu a evidentně to tak mají prostě loženo. Trochu mi přijde, že se vždy báli nějakých experimentů a teď na stará (pardon, pouze "starší" jsem chtěl napsat) kolena už měnit nic nebudou. Pro mnohé posluchače to je plus, protože svůj styl pěkně vypilovali a hlavně neztratili drive. Jejich projev je stále plný adrenalinu a především před výkonem Randy Blytha je potřeba smeknout. Jeho hlasivky vůbec nepůsobí opotřebovaným dojmem, přestože toho za sebou už mají sakra hodně. Tak ať to vydrží ještě dlouho.