Město Bristol situované v západní části Anglie přineslo v devadesátých létech světové hudební scéně originální zvuk trip-hopových kapel jako PORTISHEAD anebo MASSIVE ATTACK, ale pod tímto povrchem vždy bublalo hned několik různorodých hudebních proudů. Pravda, old school death metal v nich nikdy nehrál prim, ale ani na tomto poli to v tomto centru námořního obchodu nebylo úplně mrtvé. Úplně horkou hudební současnost Bristolu tak reprezentuje i trio CRYPTWORM, jehož třetí album se výrazně hlásí o pozornost fanoušků old schoolu. 

Ani tito Angličané nehledají žádné nevyzkoušené postupy, ale celý svůj potenciál a kreativitu plně vrhají to těch ověřených a po léta fungujících. Znáte to. Někdy to stačí, jindy zase ne. Tato smrtonosná trojice má v zásobě dostatek zarputilosti i dobrých nápadů, aby nad nimi vystavěla už třetí řadové album v rozpětí čtyř let a aby ani toto nepředstavovalo nudnou žánrovou rutinu. CRYPTWORM to mají slušně ošetřené hned na několika frontách. V prvním řadě je to sázka na valivý a zatuchlým smradem čpící zvuk kytar, kde se to prostě hraje na klasiku v modernějším hávu. Jede se v rychlejším tempu, aniž by se zase za každou cenu muselo sahat k obligátnímu sypání. Na nahrávku vzývající postupy ze staré školy zde však najdeme i dost překvapivých momentů, v podobě několika nenápadných breakdownů, které jsou ale ve výsledku spíše šikovně zakomponované houpačky.

Samostatnou kapitolou je vokální stránka věci. S touto složkou tvorby kapely jsem asi „bojoval“ nejdéle. Tento styl zahuhlaného kanálového projevu není něčím, co bych za každou cenu vyhledával a osobně to řadím spíše do sfér chorobného gore-grindu, ale když jsem se do „Infectious Pathological Waste“ zaposlouchal napodruhé, napotřetí… tak jsem vlastně musel jednoznačně přiznat, že mi to všechno hezky spolu ladí. Koneckonců i samotné textové a „ideové“ zaměření CRYPTWORM se od lyrického poselství gore-grindových kapel zas až tolik neliší, pokud vůbec.

Více než půl hodinu trvající jízda směrem na patologii odsýpá ve velmi slušném tempu a nepostrádá ani kýženou variabilitu a spád. Atmosféru se Angličanům daří navodit stylovou a prakticky okamžitě od prvních taktů úvodní skladby „Gallons Of Molten Himinal Goo“. Ta začíná hezky zostra, bez nějakého, zde očekávatelného horrového intra. Skladba sice nasadí zběsilejší tempo, ale CRYPTWORM vzápětí přeřadí na nižší rychlostní stupeň a s tím si kompozice pak vystačí po většinu svého hracího času. Rytmika se snaží udržet posluchače v maximální pozornosti a v tomto ohledu zaslouží skupina pochvalu. Jsou to sice v hojné míře klasické pogo houpačky, ale zase ne tak často, aby se i zarytý fanoušek tohoto žánru začal nudit.

Třetí album britské kapely vychází nepřekvapivě na londýnské značce Me Saco Un Ojo, což je v posledních letech bezpečným přístavištěm pro všechno související s deathmetalovým old schoolem a jeho bočními odnožemi. Toto trio má starou školu v krvi, o tom není pochyb. Jeho letošní nahrávka je v tomto ohledu dostatečně procítěná i správně drzá a zvukově velmi dobře ošetřená. V této souvislosti mě napadá, že o podobném studiovém zázemí si staří (nejen) deathmetaloví harcovníci mohli ještě i na začátku 90. let nechat jen zdát a tak se na mysl derou i kacířské myšlenky o tom, že veškerý dnešní old school je jen starý death metal s lepším zvukem. Teď jsem ale pro změnu byl trošku (no spíše dost) drzý já. Nic to však nic nemění na věci, že death metal (ten nebezpečný, konfliktní – jak říká kolega Reaper) si teď prožívá jedno ze svých lepších období. Že i díky kapelám jako CRYPTWORM, už snad ani nemusím dodávat.