Angličané SYLOSIS měli ve druhé dekádě 21. století slušně našlápnuto a desky „Monolith“ a „Dormant Heart“ se dají považovat za povedené. Skupina zde šikovně propojovala thrashovou klasiku s melodickou deathovou polohou koketující až s metalcorem. A působilo to dostatečně moderně, přestože se čerpalo z tradičních zdrojů. V rozletu ale skupinu poněkud zbrzdilo, když si kytarista a zpěvák Josh Middleton odskočil k ARCHITECTS. Po jeho návratu bylo potřeba začít v podstatě znova a objevovat se mohly i obavy, že se skupina vydá podobnou cestou jako zmínění ARCHITECTS. Myslím tím to, že se utopí v líbivé metalcore selance. To se naštěstí nestalo a album „Cycle of Suffering“ jasně definovalo, že základem hudby SYLOSIS zůstane propracovaný thrash a melodický death.

Deska „The New Flesh“ ale přichází po stylově otevřenějším albu „A Sign of Things to Come“, na kterém SYLOSIS přece jen vykročili do většího podílu metalcore hitovosti a Middleton ukázal, že umí svým vokálem zajít až do líbivé melodičnosti. Nosnou polohou jeho vokálů ale naštěstí zůstala správně agresivní řvavost. Nyní Angličané tento model lehce korigují a jako by se pokoušeli vykročit ještě o kousíček dál. Ale je to opatrné a většinou to končí u citlivých náznaků, jako v případě až blackmetalových tendencí ve skladbě „Adorn My Throne“. Výjimkou je samozřejmě klasicky až rockově střižená balada „Everywhere At Once“, která z alba trčí a je jen na každém z nás, zda je to dobře. Vím, že za ni skupina sklidila i hodně chvály, osobně si ale nemyslím, že SYLOSIS zrovna tohle sluší. Chybí zde cit pro výrazné baladické motivy a přes celkem povedenou nosnou vokální linku je skladba téměř bez nálady. Umění skupiny je někde jinde, především ve schopnosti kombinovat a do funkčního celku spojovat silné riffové obrazce a melodické vyhrávky překlápějící se občas až do progresivnějších kytarových kreací.

A právě u kytarových partů je možno vysledovat lehký posun, který zřejmě vychází ze změny sestavy. S kytarou totiž nově pomáhá Conor Marshall, který přenechal basu nováčkovi v sestavě Benovi Thomasovi. A snad i díky jeho zkušenostem z basové kytary, kterou ostatně drhne i u kolegů CONJURER, jsou riffy na „The New Flesh“ správně masivní a robustní. Zajímavé je i to, že basák Ben Thomas přišel ze skupiny VENOM PRISON, kde ale hrál na kytaru. Takže taková výměna pozic.

Na albu dominují skladby thrashově riffové, které jsou vedeny hezky energicky a v tempu, což dokladují klipovky „All Glory, No Valour“ a „The New Flesh“. Pocit síly podporuje i správně posazený zvuk kytar, které výrazně řežou a parádně vyznívají do výšek se deroucí sóla. V tomto duchu otvírá desku živočišná „Beneath The Surface“, také střižená v thrashovém stylu s hezky zasekávanými kytarovými riffy, hvízdavým sólem a agresivně nekompromisním vokálem. Kytarové riffové řádění vyniká i ve skladbě „Spared From The Guillotine“, kde se objevuje thrasheřina trochu i ve stylu starých MACHINE HEAD. Přestože tyto skladby disponují razancí a správnou dávkou agresivity, SYLOSIS umí občas ještě víc přitvrdit, například v deathově laděná „Circle Of Swords“, která k závěru alba hezky spraví chuť fanouškům drsnějšího přístupu po již zmíněné baladě „Everywhere At Once“.

Byť je výše zmíněná tradičnější tvář do značné míry nosná, SYLOSIS ji šikovně prokládají dalšími nadžánrovými vsuvkami a objevují se tak skladby ozvláštněné větší dávkou melodií a Josh Middleton ukazuje všestrannost svého vokálního projevu. Dokáže odlehčit přirozenou melodickou polohou, ale umí modulovat svůj hlas i do dalších agresivních podob. Hezky to vyniká například ve skladbě „Lacerations“, která se po temnějším rozjezdu s dramatickou atmosférou překlápí do hitové melodiky. Efektní kombinace důrazných riffů s melodickými pasážemi ukazuje bohatost a pestrost, kterou je možno na albu najít. A Middleton právě zde předvádí své vokální kontrasty, od klasického thrashového „štěkotu“ se jde na jednu stranu k melodické metalcore poloze, ale objeví se na druhé straně i správně nízko posazený téměř growling.

Kombinace agrese s melodičností tak představuje další model, ze kterého těží třeba kousek „Erased“, kde se propojuje death metalový důraz s vlídnějšími polohami a vokální odbočky do melodických poloh evokují klasickou severskou deathovou školu a metalcore. Podobně působí i závěrečná „Seeds In The River“, tedy jako mnohotvárně proměnlivá syntéza útočnosti s melodickou metalcore polohou. Ale jsou tu ještě dva zajímavé tracky, které rozšiřují stylový záběr alba. „Mirror Mirror“ trochu překvapí přímočarou dusavou groovemetalovou fazónou, navíc disponuje až industriálním rytmem a vlastně by pasovala i do repertoáru Tägtgrených PAIN. A hlavně „Adorn My Throne“, ve které přebírají dominanci samply a klávesové vrstvy spolu se zajímavou aranží navozují až blackmetalovou atmosféru. Tu podporuje i vokál, který místy přechází do typických vřeštivě chorobných poloh.

Ještě jednou se vrátím ke zpěvu, který považuji za jeden z pilířů alba. Middleton umí ve všech polohách působit přesvědčivě a důrazně, navíc jsou vokály kombinovány s citem i po aranžérské stránce. Například s melodickými zpěvy to Josh příliš nepřehání, a tak se dají považovat především za zpestřující prvek, což je podle mého mínění dobře. Refrény jsou vlastně jen chvilkovým hitovým gejzírem, který skupina rychle vykompenzuje destruktivním důrazem. „The New Flesh“ je zkrátka tvrdý metal a v ničem se zde neslevuje. Tradice se zde potkává s modernou a až na tu nešťastnou baladu to je hodně silný materiál.