ENISUM už poslouchám poměrně dlouho, ale to, podle čeho jsou vlastně pojmenováni, jsem se dozvěděl teprve nedávno. Pokud název kapely otočíte, dostanete „Musine“. Předpokládám, že většině z vás ani tohle nic neřekne, leč vězte, že je to jméno hory (konkrétně Monte Musinè) ležící nedaleko italského Turína. Pokud tvorbu ENISUM sledujete, dobře víte, že jim alpské kopce (a příroda jako taková) evidentně leží v hlavě, neb zdobí hned několik obálek jejich alb. Nicméně tam figurují opravdové štíty, ke kterým má pouhých 1150 metrů nad mořem vysoká Monte Musinè opravdu hodně daleko. Ale už nechme hory horami a pojďme se raději podívat, jakému umění se jejich obdivovatelé vlastě věnují. ENISUM si v počátcích kariéry zahrávali s ambientem, později však plně přešli do služeb atmosférického black metalu, konkrétně pak toho zasněného, melancholického a nebojím se říci, že svým způsobem i „romantického“. Ovšem pozor, nejedná se o žádný sacharidový koktejl. Italové totiž při obrábění černého kovu umí i hezky přitlačit.

ENISUM definovali svůj nezaměnitelný styl už před dvanácti lety na „Samoht Nara“ a definitivně ho potvrdili na průlomové desce „Arpitanian Lands“, která i dnes patří mezi mé nejčastěji přehrávané atmo-blackmetalové kolekce vůbec. Ještě pravidelněji však protáčím sedmou desku „Forgotten Mountains“, kde Italové po spíše subtilněji pojaté kolekci „Moth's Illusion“ neuvěřitelně nabrali na síle a rozpoutali dokonalou epicko-melancholickou bouři, která mě zasáhla přímo na komoru. Tohle album se stalo mým věrným společníkem při solitérských výletech či relaxu na prosluněných terasách horských chart po návratu z ENISUM tolik opěvovaných vrcholků alpských štítů. Jen zavřít oči a nechat se unášet…

Jako první „teaser“ nové desky Italové emitovali kompozici „Oblivion Cave“. Očekával jsem, že ENISUM navážou na rozmáchlé tahy atmosférickým štětcem z předešlého „Forgotten Mountains“, ale místo toho doručili vyloženě nevýraznou, místy až rozpačitě působící skladbu. Po poslechu celé nahrávky „Autumn Embrace“ musím dokonce konstatovat, že se jedná o nejslabší položku celého tracklistu. Deska jako celek má daleko k rozmáchlému majestátu „Forgotten Mountains“, je mnohem klidnější, zadumanější a introspektivnější. ENISUM se ponořili sami do sebe a spolu s novým materiálem se vrátili ke křehčím a citlivějším strukturám z období „Moth's Illusion“. To je nejvíce znát v polovině alba, kde působí fragilní duo „Woods Of Lost Souls“ a hlavně pak rozervaný blackmetalový ploužák (zejména v úvodu) s všeříkajícím názvem „Miss You“. Obě skladby disponují i čistými zpěvy, což však příznivce ENISUM k překvapenému pozdvihnutí obočí donutit nemůže, neb tenhle přístupný prvek dobře znají už ze staré tvorby kapely. V melancholických pasážích zmiňované „Miss You“ (od 1:44 a pak od 2:58) hezky rezonují receptury dánských náladotvůrců SUNKEN v období překrásného eposu „Livslede“. To následující „Sweet Autumn Of Decadence“ zase disponuje atmosférou, která může v některých momentech připomenout odlehčené pojetí nejznámější skladby NARGAROTH - „Seven Tears Are Flowing To The River“. Závěrečné skladby často bývají nějakým způsobem odlišné. Platí to i v tomto případě, neb ENISUM si na úplný konec schovali vlastně to nejlepší. Emotivní skladba „Forest Breath“ je vybavena výpravnou ústřední melodií a hned několika gradacemi, po kterých se výrazně mění její tempo i nálada. Tahle kompozice novou desku zachraňuje doslova na poslední chvíli, neb konečně přináší materiál, který je svou intenzitou srovnatelný s „Forgotten Mountains“.

Jsem rád, že dojmy s „Autumn Embrace“ šly s počtem poslechů postupně nahoru. Přiznám se, že po první seanci jsem byl poměrně rozladěný a novou nahrávku ENISUM bych, nebýt závěrečné skladby, hodnotil jako slabou. Postupem času však ostatní skladby povyrostly, nicméně výšin „Forest Breath“ nedosáhly. Navíc se mi zdá, že hlavní principál Marcello Apolinari tentokrát celkově nepřesvědčil za mikrofonem, když na nás vyrukoval se jakýmsi nepříjemně suchým a více vykřičeným projevem. To je nejvíce znát hned v první skladbě, kdy výše položené, protahované krákorání působí mnohem slaběji a méně důrazně než kdykoli v minulosti. Celkově ale novou desku beru, zejména pak díky již tolikrát zmiňovanému epickému vyvrcholení v podobě husí kůži generující „Forest Breath“. Tam zní náladový atmo-black metal v podání ENISUM přesně tak, jak bych si přál.