Belgická death/doom kapela ETHEREAL DARKNESS se vytasila se svým druhým albem, na které se střádal materiál dlouhá léta. Pojďme se tedy na „Echoes“ podívat podrobněji, protože si pozornost zaslouží. Kapelu založil před osmi lety Lars Ruiz jako svůj sólový projekt a o rok později vydal i první album. Na oné prvotině „Smoke and Shadows“ nahrál všechny nástroje a odhalil své zalíbení v dlouhých kompozicích. Podobně postupoval i pro aktuální nahrávku - nakolik se níže uvedená sestava podílela na nahrávání, jsem nikde nenašel, každopádně album je opět zcela určitě odrazem jen jeho vlastní tvůrčí mysli. A jeho mysl se opět toulala po hudebních dálavách a nechávala se unášet zdlouhavými a výpravnými proudy, které však neopouštějí death metalové koryto. Kolega Noisy byl s prvotním poslechem rychlejší, a kromě celkem pozitivního shoutu dodal i interní komentář, že deska není moc trvalá... tak na tři poslechy. Vkus máme však každý trochu jiný a nebyl důvod se nechat ovlivnit. Přesto jsem ten komentář měl stále na paměti.

Poslech první: Zpočátku šlo o zmapování území a zařazení si hudby do příslušné kategorie, od které se bude dál odvíjet další zkoumání. V tomto případě se dostáváme jen ke známým skutečnostem. Kapela hraje melodický death posunutý výrazně do doomu. Hodinovou hrací dobu alba zabírá pouhá šestice skladeb, z nichž každá má nejméně osm minut. Jsou to roztahané kompozice, které však i při zběžném poslechu v sobě skrývají něco zajímavého, co si další poslech zaslouží.

Poslech druhý: Pomalu se odkrývají další vrstvy a jednotlivé skladby nabírají konkrétnějších tvarů. Rozmáchlost a výpravnost hudby této kapely však nevychází z bathoryovských eposů. Deathové základy jsou pevné. Chvílemi nacházím paralelu s epickým doom metalem, který má svou početnou základnu v Americe. Tihle Belgičani by si mohli zavést škatulku epický death. Ke cti je třeba připsat, že se o výpravnost ve své hudbě pokouší tradičními postupy a studiovými efekty si pomáhají jen částečně. Nejdou cestou symfonických samplů pro vytvoření mohutné hudební stěny. Právě proto mi připomněli onen epický doom ze zámoří. Album má ovšem velmi dobrý zvuk, ostatně mixu a masteringu se ujal slovutný Dan Swanö.

Výrazněji mě zasáhla třetí skladba „Winter“. Je pomalejší, více se opírá o hutné riffy a jak už název napovídá, je sevřená v chladné atmosféře. K budování mrazivé atmosféry výrazněji přispívají klávesové ledové plochy lesknoucí se na pozadí kytarových interludií. Ke konci graduje a rozjíždí se do ostrých rytmů a kytarová sóla se ujmou posledních pasáží. Závěr desky patří skoro čtvrthodinové kompozici „Realization“. Úvodní poklidné klávesové partie jsou vzápětí rozervány zběsilostí v podobě dvoukopákové smršti a kytarového tremola, aby se posléze vše trochu uklidnilo a teprve tehdy se začalo budovat něco, co lze nazvat vyvrcholením alba v podobě epické melodie a intenzivní zvukové mase. A ano, v tomto místě se onen přízrak BATHORY objeví. V polovině osmé minuty se rozjede pasáž, která ukazuje progresivní tendence páně kapelníka. Ty jsou nakonec utopeny v postupném hutnění atmosféry, takže to berme jako příslib pro budoucí album. Prozatím je potřeba najít vhodnou chvíli a pustit si to ještě jednou.

Poslech třetí: Na tomto třetím poslechu záleželo, jestli se nahrávce budu i nadále věnovat a sepíšu delší text, nebo to jen smáznu rychlým shoutem podobně jako Noisy. Bylo třeba si tak vyhradit trochu klidu a soustředit se. Noisyho poznámka byla trefná. Při třetím poslechu se již člověk dostane dostatečně hluboko a prohlédne skladatelské postupy, na kterých je dílo vybudováno. Na řadu se tak dostane zdánlivě jednoduchá otázka - baví/nebaví.

Úvodní „Gone with the Tide“ je doom, roztahaný a ponurý s důrazem na budování atmosféry. Kapela se v této skladbě ještě drží zpátky, na druhou stranu moc pěkně rozpracovává téma, které přednese v prvních tónech. Že ještě zcela neodhalí všechny své postupy, jen vylepšuje sevřenost a emotivní tíseň této úvodní kompozice. Plně svůj rozsah rozvinou až v následující skladbě „The Cycle“. Od poklidných tónů, které sotva zčeří vodní hladinu, až po mohutné vyvrcholení v podobě mocných riffů a blackového skřehotu se rozprostírají hudební témata nejen v této skladbě, ale i po zbytek desky. Každá skladba je cesta poodhalující bloudění Ralfovy mysli. Je třeba i přiznat, že mnohdy to blouděním i zůstane. Je zde cítit velmi slibný potenciál, ale mnohdy nevyužitý. Někdy jsou skoky příliš prudké, někdy se zase ztrácí slibný motiv v potřebě změnit téma. Převládá pozitivní dojem, ale mnohdy zůstává pocit nevyužité šance. Toho je i příkladem předposlední skladba „On the Edge of the Cliff“, která je poskládaná z velmi dobrých pasáží, ale jejich přechod postrádá přirozenost a lehkost.

Čtvrtý poslech: Ano, byl čtvrtý i pátý a několik dalších, při kterých jsem si pár náhodných poznámek z předchozích odstavců sestavil v souvislejší text. Uvědomil jsem si, že mě tohle album baví. Čtvrtou skladbu pojmenovanou stroze „IV“ jsem si ve svém výčtu nechal na konec. Není nejvýraznější, ani nejbombastičtější. Právě naopak, nese se v duchu úvodní skladby, kdy základ je daný a postupně se rozvíjí a rozpracovává, ale udržuje si sevřenost. Kapela se nesnaží o epické ztvárnění a navrstvení příliš mnoha efektů. Prim hraje kytara, která si se svým motivem pohrává a jen občas předá slovo zpěvu, přičemž občasná čistá poloha zpěvákovi sluší. Od poloviny stopáže dochází k postupné gradaci, která se však projevuje výrazným potemněním a zahuštěním. V okamžiku, když už se hudba zpomalí natolik, že přejde do vysloveně doomových rytmů a kytarové riffy se posunou až ke spodní hranici slyšitelného spektra, najednou se projasní a s novou energií se kapela vrhne do závěrečné rubanice. Hlavní melodie najednou nabere zcela refrénovou podobu a v takřka hitové poloze se tato kompozice ukončí. Za mě je toto vrchol alba. Zadařil se postupný vývoj hudby a kapela odhalila svůj potenciál pro progresivní pojetí svého materiálu. Pokud se toho budou držet na příštím albu, dočkáme se ještě velkých věcí. Hodnocení aktuálního alba tak s přihlédnutím k vyřčeným výhradám musím ještě trochu přiškrtit. Ale jen trochu, přeci jen je to velmi dobrý materiál.

Pokud by vás zajímalo, jak tento materiál bude znít naživo, máte příležitost si jej dnes večer poslechnout v pražském klubu The Stage, kde zahrají jako předvoj řeckých death melodiků AETHERIAN.