Občas - a bývá to zpravidla nečekané - dokáže nějaké filmové dobrodružství přinést natolik ze řetězu utrženou scénu, že vám nezbývá, než tupě zírat a propadnout kouzlu okamžiku. Chrám z kostí (2026) jich z rukávu tahá hned několik, avšak moment, ve kterém Dr. Ian Kelson (rozkošný Ralph Fiennes) rozjede pekelný tanec za doprovodu nesmrtelné metalové pecky „The Number of the Beast“, patří rozhodně k filmovým vrcholům tohoto roku. Stejně jako u partičky přihlížejících satanistů vedených psychopatem Sirem „Lordem Jimmym“ Crystalem (Jack O'Connell) zůstává i v našich tvářích vepsaný připitomělý úsměv. Pod řezavým duněním kytarových riffů a krkolomným tancem mezi mohylami z kostí nicméně pulzuje osten napětí. Blíží se zásadní bitva. Konflikt stavějící proti sobě zkázonosný fanatismus a ateismus. Film si rozhodně nebere servítky. Do poslední minuty se nám zdráhá sdělit, zdali si lidské plémě zaslouží spásu a přitom obsedantně zkoumá onu odvěkou záhadu. Dokáže morálka přežít tváří v tvář absolutnímu zlu?

Leitmotivem snímku 28 let poté (2025) bylo latinské rčení memento mori - pamatuj na smrt. Prostřední část trilogie s podtitulem Chrám z kostí bych si dovolil orámovat dovětkem - pamatuj na lidskost, což je dle mého mínění přesně to slovní spojení, které scenárista Alex Garland podrobuje zatěžkávací zkoušce. Není pochyb o tom, že souhrn ušlechtilých vlastností, které definují naši podstatu, byl přítomen i v předešlém dějství, avšak tentokrát má daleko větší váhu. Humanita je zde zásadní substancí nejen pro klíčový zvrat v poslední třetině, ale definitivně se potvrzuje, že její zbytky můžeme nalézt i v roztříštěných vzpomínkách infikovaných jedinců, jejichž animální pudy žene kupředu nenasytný hlad a agresivita. Režisérka Nia DaCosta nám práci s těmito motivy přináší v poněkud přímočařejší, minimalističtější, ale také o poznání semknutější podobě. Očekávat více toho samého tedy není na pořadu dne.

Chrám z kostí navazuje bezprostředně na události z předchozí části. Mladičký Spike (Alfie Williams) je zachráněn před útokem infikovaných. K jeho smůle jsou však zachránci bizarní sektou, v jejímž čele stojí Sir „Lord Jimmy“ Crystal. Kdysi nevinný chlapec a syn vikáře, který během první epidemie viru vzteku v roce 2002 přežil útok na kostel na Skotské vysočině. Nyní je z něj dětinsky rozverný nihilista vyznávající svéráznou podobu satanismu. Crystal, stylizující se do podoby excentrického anglického publicisty Jimmyho Savila, má pod sebou pětici dospívajících dětí zvanou Prsty. Každé z dětí umí perfektně bojovat s nožem, nosí na hlavě blonďatou paruku, uctívá odkaz televizního seriálu Teletubbies (jako fakt) a je bezmezně oddané svému vůdci. Do kouta zahnaný Spike musí pod dohledem Crystala podstoupit souboj na život a na smrt s jedním členem sekty. Vítězství mu čirou náhodou spadne do klína, čímž se z něj stane nový Prst. Smrtonosná partička kráčí krajem, vraždí, ničí a pustoší vše, co ji přijde pod ostří nožů. Mezitím se materialisticky založený Dr. Ian Kelson nadále věnuje výstavbě rozlehlé kostnice pro ty, kteří zemřeli při epidemii a zkoumá Alfu, zástupce vrcholné vývojové větve infikovaných, kterou pojmenuje Samson (Chi Lewis-Parry). Zůstává otázkou času, kdy se psychopatický Crystal a pragmatický Kelson potkají.

Duchovní otec hororové série Danny Boyle se ve svém sequelu (nebo přesněji legacy sequelu) nebál letmých filozofických doteků ani audiovizuálních experimentů. 28 let poté byl současně restartem, který na bedrech nesl náročnou disciplínu v podobě vykreslení fikčního světa, jeho zákonitostí a nejrůznějších úskalí. V myšlenkových přesazích šly vysledovat narážky na tehdejší geopolitickou situaci a izolovanost britských ostrovů od zbytku Evropy v době pandemie, přičemž hnacím motorem zůstával survival horor o boji se smečkami infikovaných. Pozoruhodný mix akce, postapokalyptické tématiky, perfektní formální stránky i stoického meditování nad křehkostí života záměrně bortil divácká očekávání. Rozporuplné přijetí dnes svědčí o tom, že pro řadu diváků šlo o do sebe zahleděný reflexivní pastiš, jenž v první řadě originálním způsobem navazoval na odkaz originálu 28 dní poté (2002) a v té druhé se zabýval jeho dekonstrukcí a generačním posunem témat. Aktuální novinka jde více na ruku mainstreamové divácké obci. Nechce uhýbat doleva ani doprava a nezajímá ji žánrová hra na schovávanou. Chrám z kostí zůstává přesto hravý a zábavný, přičemž ona hravost nespočívá v obrazových kejklích s iPhony, ale v samotných postavách.

Těmi jsou právě Jimmy Crystal a Dr. Kelson. V každé druhé recenzi se dočtete, že Ralph Fiennes citlivě rozvinul charakter své postavy oscilující mezi melancholií, laskavostí a rutinou sestávající z rozšiřování svého království z kostí. Britský herec je opravdu kouzelný. Doktor se pečlivě stará o své architektonicky impozantní dílo, v malém podzemním bunkru točí na gramci vinylové desky svých oblíbených interpretů a stále více úsilí vkládá do pozorování hrůzu nahánějícího Samsona. Toho s pomocí dávek morfia utišuje, příležitostně ošetřuje jeho četná zranění a pod omamnou záštitou drogového rauše se z něj snaží vymámit zapomenutý dar řeči. Kelson připomíná zoologa ve virem zdecimovaném safari. Ošetřovatele, který pečuje o vzácný zvířecí druh a pokouší se jej ochočit, nebo lépe řečeno probudit v něm částečky dávno ztraceného lidství. Scénář ale nemá problém zajít ještě dál, když si doktor se svým zdrogovaným pacientem klidně střihne rozverný taneček při tónech písně „Rio“ od DURAN DURAN. Těžištěm zápletky však je, že Kelsona zpozoruje jeden z Prstů. Přesněji divoká dívka zvaná Jimmy Ink (Erin Kellyman). Ta uvěří, že jódem potřený doktor živořící mezi kostmi musí být samotný vládce pekel.

Právě po síře, krvi a smrti páchne kult okolo vyšinutého Jimmyho Crystala. Jeho do špinavých teplákových souprav odění přívrženci, z nichž každý nese odvozeninu jména Jimmy, věří, že Crystal je pozemským synem temného pána, zvaného Starý Nick (tradiční britská neformální přezdívka pro ďábla či Satana). Fanatický sektář kolem sebe buduje kult osobnosti postavený na zvrácené inverzi náboženské víry, jež čerpá sílu z bezbřehé misantropie. Poslušné Prsty jsou ve své dětské naivitě zaslepení a snadno ovladatelní. Na svém duchovním vůdci lpí a pod nadvládou jeho manipulativní moci se na běžných lidech dopouštějí zvěrstev toho nejtemnějšího středověku. Tím největším dítětem je nicméně samotný Crystal. Ve své podstatě jde o extrémní verzi zlobivého fracka uvězněného v těle čtyřicetiletého muže. Značně nebezpečného fracka. Když rozmazlené dítko územní rodič, začne se nanejvýše vztekat a dupat nožkou. Pokud však sebestředný Crystal nedostane to, co chce, pak bestiálně vraždí, bez rozdílu na muže, ženy či nenarozené děti. Pozdějším odhalením existence samotářského doktora musí dojít k nevyhnutelnému, neboť v kultu začíná rašit nedůvěra ve schopnosti Crystala. Pochybující Prsty chtějí po svém vůdci hmatatelný důkaz. Přejí si, aby jim umožnil audienci u "Starého Nicka".

Souhra O'Connella a Fiennese je pro celkové vyznění filmu zcela určující. Jeden byl v dětství svědkem masakru všech svých blízkých, přičemž umanutou touhu znovu spatřit zavražděného otce vikáře přenesl do zvrácené satanistické mytologie. Ten druhý je ateistou stojícím nohama na zemi, který i přes okolní spoušť zůstal věrný lékařské etice. O poznání starší Kelson si matně vzpomíná na civilizaci ovládanou řádem a pravidly. Byl přímým svědkem pozorujícím epidemii, jež změnila svět k nepoznání. Přesto se dokázal adaptovat a nalézt smysl bytí ve všeobjímajícím chaosu. Mladší Jimmy zůstal zakrnělým adolescentem s hrubě osekanou schopností empatie. Nestal se zlým čistě z principu. Monstrum z něj okovala nová noční můra překypující brutálním násilím, do jejíž černých útrob byl nedobrovolně vržen ve formativním věku. Kelson zastupuje naději a víru v lepší zítřky. Jimmy je zákeřným rarachem z krabičky. Pokřiveným odrazem zhoubného prostředí, jehož smyslem existence je rozsévat zkázu.

Jsem rád, že americká režisérka Nia DaCosta dostala konečně šanci demonstrovat naplno svůj talent. Vždy jsem byl přesvědčen o jejích režijních kvalitách, které pokaždé ztroskotaly na scénáristickém balastu. Jestli něco spojovalo křečovitou agitku Candyman (2021) a stupidní spektákl Marverls (2023), pak jednoznačně režijní řemeslo. Se scénářem Alexe Garlanda v ruce a produkčním dohledem Dannyho Boylea v zádech dostala za úkol vyprávět relativně komorní epizodu o střetu dvou odlišných proudů. Klasickou historku o srážce dobra se zlem, kde však žádná z veličin není čistě bílá nebo černá. Okolní postapokalyptické kulisy již důvěrně známe. Prim hraje přímočaré vyprávění bez trikového obžerství. Chrám z kostí se nebojí povolit opratě šokující brutalitě a současně přitáhnout uzdu žánrové nevyzpytatelnosti. V uvozovkách řečeno nabízí méně mozku, ale více svalů. Příjemný je i hudební doprovod, s kterým obraz udržuje rytmus. Industriální výpady islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir ustoupily do pozadí. Prim hrají britské evergreeny od spolků jako DURAN DURAN, RADIOHEAD či IRON MAIDEN.

Přístup režisérky je tedy ve své podstatě tradičnější. Přesto je důležité podtrhnout, že i bez anarchistické drzosti Boylea zvládá Nia DaCosta prohloubit pocity hrůzy a vlivem střídmějšího tempa důkladněji nahlédnout do nitra postav. V zobrazeném násilí se jde opravdu na dřeň. Lesní piknik spojený s požíráním lidského mozku, ocelový hák zaražený do lebky, stahování z kůže zaživa atd. Režisérka není útlocitná. Ví, proč tlačit na pilu a výborný britský kameraman Sean Bobbitt jí jde na ruku, jelikož zvídavé oko objektivu neuhne před ničím. Drtivá většina těchto výjevů posiluje beznaděj, jež se nad filmem vznáší jako černý bouřkový mrak. Soucit je nedostatkové zboží a šílenství obklopující spolek postapokalyptických satanistů drtí nevinnost hlavní dětské postavy. Spike, který se v předchozím dobrodružství vzdal komunity i otce, zabředl do hlubin smrdutého močálu. Je vláčen krví, stal se součástí odporného způsobu života uvnitř kultu, pro který však život ostatních neznamená zhola nic. Z diváckého hlediska pochopitelně víme, že prezentované příšernosti by dětské oči neměly nikdy spatřit. Jenže to je právě přísada, díky níž vyniká hra o spásu Spika. Přetahování o záchranu jeho duše.

Jestli má Chrám z kostí nějaké teoretické nedostatky, pak je to absence posunu. Oproti jiným žánrovým pokračováním, kde se běžně počítá s exponenciálním nárůstem původně zakomponovaných ingrediencí (více explozí, více akce, více infikovaných/zombií), posedává Chrám z kostí na místě. Jeho název je de facto všeříkající, protože určuje cílovou destinaci. Žádné rozvíjení světa, žádné časové skoky ani promyšlený děj. Po první půl hodince chápeme naprosto přesně rozmístění figurek na šachovnici a směr, jakým se partie bude ubírat. V zásadě sledujeme pár ošklivých dní v životě několika postav. Pokud vám navíc vadilo, že v předešlé části stáli infikovaní na druhé koleji, pak počítejte s tím, že tady rovnou odpočívají v depu a jejich přínos je téměř nicotný. Ostatně i jinak nebezpečná Alfa získala funkci pokusného morčete, na němž Kelson uplatňuje své teorie. Je ale důležité jedním dechem dodat, že všechny zmíněné výtky jsou sice legitimní, ale zároveň nemají určující význam - respektive nemají vliv na kvalitu celku. Jde spíše o zásadní body, které bude každý z nás vnímat dle toho, co od filmu vlastně očekává. Já byl spokojen. Vadila mi jen absence rozšířené mytologie, která by více poodhalila počátky a vývoj kolem Jimmyho a jeho kultu.

28 let poté i Chrám z kostí vznikaly současně. Startovní klapka padla tři týdny po dotočení prvního filmu - a to 19. srpna 2024. Na finální formě je to rozhodně znát, bez ohledu na předání režijní štafety i na fakt, že iPhone 15 Pro vystřídala digitální kamera Arri Alexa. Jakoby mezi oběma snímky neuplynul ani den. Organická provázanost je navzdory odlišnému režijnímu přístupu vskutku hmatatelná. Nia DaCosta měla prakticky volné ruce. Při natáčení uplatnila svůj vlastní individuální přístup, který se oproti instinktivní, poněkud hektické práci Boylea soustředil na volnější tempo, práci s detaily a dostatkem času věnovaným hercům, kteří mohli lépe splynout se svými charaktery. I přes americký původ režisérky a prezentaci krvavých laskomin si film drží správnou britskou náturu včetně suchého humoru, což je určitě další příjemný bonus. Hypotetické problémy vidím jinde. Oba filmy za sebou bohužel vláčí stejný úděl. Kritika je chválí, kinotržby sotva pokrývají náklady. Finále série je nejisté. Pevně však doufám, že Alex Garland a Danny Boyle dotáhnou trilogii do zdárného konce. Přál bych si to.

Když se v závěru Chrámu z kostí rozezněly tóny ikonické „In the House - In a Heartbeat“ naskočila mi automaticky husí kůže. Brnkání na emoce fanoušků naštěstí spadá do kategorie sekundárních pozitiv, které film nabízí. Snad veškerá postapokalyptická kinematografie pracující s mutanty, zkázonosným virem či zombiemi prezentuje tezi, že ve světě monster zůstává tou největší příšerou člověk. Klišé. Bezesporu. Chrám z kostí se pokouší o trochu jiný úhel pohledu. Zaobírá se otázkou, proč světem zdecimovaným katastrofou tak snadno prorůstají kořeny zla. Snaží se zodpovědět, zdali lidé jako Jimmy pouze zneužívají chaosu nebo jsou naopak jeho produktem. Chrám z kostí proti sobě staví fanatickou víru a ateismus. Absolutní kontrolu a křesťanskou laskavost. Pracuje s biblickými odkazy, motivy oběti, vykoupení i spásy. K mé radosti také konečně někdo nahlas řekl, že Teletubbies je jeden z nejděsivějších produktů televizní tvorby. Hlavní myšlenka filmu ale ve skutečnosti není nijak komplikovaná. Nezáleží totiž na víře, ďáblu či Bohu. Důležití jsme pouze my, jelikož na téhle planetě v tom vždy budeme stát sami za sebe.