Těžký závoj depresivních harmonií a chmurných nálad charakterizoval výborný předchozí počin Holanďanů GAVRAN. „Indistinct Beacon“ bylo albem střiženým dle klasických doomových šablon, ale těch hrubě nekompromisních, navíc smíchaných se sludge bahnem, takže se posluchač mohl rochnit v hezky neurvalých a temných aranžích. Místy se šlo až na žánrovou dřeň a milovníky depresivních truchloher si skupina získávala i až ortodoxním zvukem. Nové album „The One Who Propels“ tak nemá jednoduchou pozici. Navíc je to materiál, který vznikal po období ovlivněném vážnou nemocí kytaristy Freeka van Rooyena a skupina poněkud změnila složení. Bubeník/zpěvák Jamie Kobić odložil paličky a ke zpěvu přibral kytaru; basu nově třímá Tinus Kardolus a uvolněný post bubeníka obsadil Roy Zwinkels. K Rooyenově kytaře tak přibyla druhá do party a určitě se to podepsalo na masivnosti a plnosti zvuku.

Základní koncept hudby GAVRAN se ale nemění. Skupina se nás opět pokouší utopit v dlouhých skladbách, z nichž většina přesahuje deset minut. A opět se Holanďané snaží rozvíjet jednotlivé skladby do epických hudebních příběhů, ve kterých se mění nálady a z melancholického rozjímání se dostáváme až do zběsilé demoliční riffařiny, kterou nezřídka podporuje až blackově zabarvený a vyhrocený vokál. Často vytváří rozdíly právě jen střídání vokálů, slyš závěrečnou skladbu „Plutaju“, která v jednu chvíli přejde z vláčně se vlekoucí náladovosti do napětím sršící extrémnosti, a když se člověk zamyslí, tak jedinou změnou je přechod vokálu do vřeštivě chrčící brutality. Přestože je sound, nově i díky dvojici kytar, trochu plnější a celkové vyznění se zdá masivnější, než tomu bylo na předchozím albu, jako by se skupina posunula více k tradičnější doommetalové formě a nervní sludge prvky ustoupily do pozadí. Nálady se tedy přesouvají do klasické truchlivé bolestnosti.

Výsledná podoba alba je jakousi kombinací vlídněji a ladněji se převalujících postmetalových pasáží a kontrastních výbuchů řvavosti, které často vytrysknou z odlehčených až postrockových postupů. V některých chvílích se tak dostáváme do podobné emocionální roviny, jakou představují například počiny Belgičanů AMENRA. To jsou ty chvíle, kdy skupina vystupuje z doomové šablony a podle mě jsou to současně ty nejsilnější okamžiky, které „The One Who Propels“ nabízí. Konkrétně mám na mysli hned úvodní „Okreni“, kde se jemný akustický rozjezd přidáním hutných kytar promění v líný valivý kolotoč. Jemný naechovaný vokál jako by odkazoval i ke skupinám typu ALCEST, cosi z atmosféry podobně zaměřených skupin tu prostě je. Ale postupně se přidává větší důraz a plazivě začne dominovat doomová temnota. Když se vokál promění ve vřeštící harpyji, proměna je dokonána, aby se vše nakonec zopakovalo v podobném duchu. Jako vodící linka skladby zůstává jen plazivé tempo.

To druhá skladba „Zora“ je představitelem té tradičnější doommetalové tváře založené na hutných riffech a pohřebních postupech, nad kterými se v některých momentech snaží roztrhnout soumračné mlhy zběsilý vokál. Samozřejmě také zde zpěv střídá i truchlivě ladné linky a nesmí chybět odlehčující mezihra, ve které vynikne zajímavě stavěná rytmika. Až by se chtělo tvrdit, že právě rytmika přináší určité náznaky progresivnějšího oživení. Samozřejmě vše v intencích ponuré plazivosti základního hudebního konceptu.

Následující skladby pokračují v přelévání stylových vln a dostáváme podobně zaměřený obsah. Melancholicky vzdušný úvod „Brod“, který přes skřípavou disonanci přejde v důrazný smuteční marš, asi nejsilněji do sludge bahna se nořící skladbu „Pogon“ a kontrastní závěrečnou „Plutaju“, která prezentuje vyhrocenou proměnlivost a napětí vedoucí až k podobnosti se zmíněnými AMENRA. Tento více jak šestnáctiminutový epos zahrnuje náladové zvraty a tvoří jakousi samostatnou kapitolu. Příběh o zkáze a zoufalství.

GAVRAN stvořili album plné intenzivního pnutí a nálad, navíc to přes mnohé klidnější pasáže udělali bez ústupu od obhroublé neurvalosti, díky čemuž i ty nejlínější pasáže stále vyznívají ponuře. Temnota a chlad je vlastně nejzásadnějším pocitem, který album vytváří, a dunivé riffující výpady zajišťují i dostatek intenzity a proměnlivosti. Variabilitě napomáhá i bohatě se rozvíjející rytmika, takže výsledek se vymyká jednotvárnosti, ke které by dané stylové zaměření mohlo svádět. Ne, GAVRAN jednotvární rozhodně nejsou, i přes mnohé tuhé rotující postupy jsou jejich skladby plné děje, což je nutno náležitě ocenit.