Když jsem si před sedmi lety objevil libůstku v podobě partičky podivínských Švédů, která si v jakémsi paralelním univerzu stále prožívá svá léta sedmdesátá prohnaná fantasy / space filtrem, určitě by mě ani ve snu nenapadlo, že ji budu moci jednou vidět na velké stagi Brutal Assaultu a několik měsíců poté ve Futuru, které hojně zaplní dav lidí různých generací s retro koženými bundami a účesy. Tedy, ta první příležitost u mě skončila pouze jako nenaplněná možnost, o to větší motivace byla dostavit se na reparát. 

Při poslechu prvotiny „Excerpts From A Future Past“ mi kdysi přišlo, že jönkopingská družina je odsouzená k tomu být niche zábavou pro milovníky art rocku a psychedelie. Jenže z téhle vlnky snivých nekromantů časů dávno minulých se stala utěšená vlna, o čemž v Efku svědčilo i množství povědomých tváří, které jsem dva dny před tím vídal v píseckém Divadle Pod Čarou na Heavy Metal Thunder. Síla návratů v plné parádě, i když v mém případě to byla paráda s trochu pocuchaným hřbetem. 

Nebylo ale zbytí, ranní návrat z Písku, vana, šlofíček a v sedm už se ve Futuru potkáváme s kolegou Dalasem opásaným povinným těžkým fotoaparátem. Když na místo přibyl i pořadatel Heavy Metal Thunder Petr Kolář, vizuálně nedotčený pořadatelským zápřahem posledních dní, přišel na mě pocit intenzivního déjà vu. A samozřejmě nebylo tomu tak ten večer zdaleka naposledy.

Mocně ho oživila už předkapela, která HÄLLAS na šňůře doprovází. Zvolit si EARTH TONGUE byl z mého pohledu cool tah, navíc dramaturgicky smyslupný. Novozélandské duo tvořené jen bicími a kytarou má přesně tu správnou outsidersko-nerdí atmosféru, která k večeru pasuje, byť jejich tvorba mnohem víc než do hudební progrese směřuje do absolutně dřevní doom / stonerové garáže. 

Gussie Larkin sice vypadá jako křehká blonďatá víla, ze své podlazené kytary ale vypouští dunivá stonerová kila, které příjemně rozechvívají vnitřnosti, a doprovází je éterickým a libozvučným vokálním zaříkáváním. Ezra Simmon vypadá jak většina mých kamarádů, co si ve čtyřiceti infantilně ujíždí na sci-fi a fantasy, na kterém ujížděli už v patnácti, a svou kolegyni doprovází dunivými bicími, která jsou vystrčená na stejnou úroveň s frontwoman.

Dvojice má velmi sympatickou chemii. Je v tom něco spikleneckého, radostně primitivního. Měl jsem čas si před koncertem poslechnout ještě teplou desku „Dungeon Vision“ a energie kapely mě ihned dostala. Na někoho mohl být set asi až příliš repetitivní a bez gradace, za mě ale EARTH TONGUE dělají přesně to, co podobně přímočarý stoner dělat má – kouzlí fantaskní nálady a rozechvívající vibrace. Časová dotace je navíc k podobně laděné hudbě adekvátní. Moc pěkné náladotvorné intro do toho, co nás čeká za malou chvíli.

Pražská zastávka HÄLLAS je poslední štací na evropské túře. Kapela si symbolicky přivezla magickou jeskyni, které dominuje verneovská kulisa, krápníky a zavěšený magický krystal. Švédi se oděli do slušivé černě a jejich hábity evokují staré české pohádky mixnuté Barbarem Conanem. Nechybí samozřejmě expresivní oční linky. Co však po intru k robustnímu dvacetiminutovému otevíráku aktuální desky „Panorama“ chybí, je basa, kterou frontman Tommy Alexandersson marně křísí ze zimního spánku. U spousty kapel by to byla drobná lapálie, ale HÄLLAS mají divadelní build-up a jak záhy zjistíme, s publikem komunikují naprosto minimálně. Rozpačité ticho, při němž klečící Tommy zkouší první poslední, rozčísne náhodný místní animátor výkřikem „Jedém kurvá!“ Po výměně instrumentu kapela přeskočí overturu a jde rovnou na věc. Jde o první a poslední rozpačitý moment, který vzápětí smete sebevědomý výkon celého ansámblu v čele s Tommyho precizním vokálem. Oproti studiové tvorbě mu naštěstí nechybí nic. Je přesně tak nakřáplý, plachý a přitom evokativní, jak má být.

Celý set propojuje ambientní podkres evoující zmíněnou jeskyni, kterou se se svou družinou odhodláváte prozkoumat s nejistotou, co vás v ní čeká za dobrodružství. A HÄLLAS jsou dobří a odvážní pánové jeskyně. Zařadit na úvod kládu „Above The Continuum“ je samozřejmě smělý tah, který nemusí naživo vyjít zdaleka tak dobře jako na desce, obzvlášť, když se kapela musí obejít bez orchestrálních aranží. Jenže ona tahle kompozice ve větší aranžérské jednoduchosti neztrácí nic na kráse a vytváří detailní expozici pro celý následný koncertní zážitek. Pobýt večer s HÄLLAS je jako být pozván do jeskyně plachého, možná trochu nerudného čaroděje, který nade vše miluje svoje kouzla a nechá šťastné smrtelníky přihlížet svému konání. Tommy oslovuje diváky zřídka, navíc až ve druhé půli setu, jinak je podobně jako jeho družina zcela ponořený do svého vlastního questu.

A ten je poskládaný precizně a rovnoměrně napříč celou tvorbou HÄLLAS. Začneme robustním úvodem, pak následuje řada art rockových sidequestů do různých fází historie kapely. Podíváme se do historie s „Tear Of A Traitor“ z druhé desky „Conundrum“, ze skvělého debutu „Excerpts From A Future Past“ si kapela volí „Repentance“ a z novinky zařazují svižnější kus „The Emissary“. Na setmělém pódiu do dramatického protisvětla odzpívá Tommy nádhernou baladu „Bestiaus“ a z nejintimnějšího momentu se kapela odrazí ke skvostné gradaci, do které na závěr nasází své nejchytlavější kousky, „Face Of An Angel“ a halekavou hymnu „Carry On“. V encore nesmí samozřejmě chybět jeden ze zásadních milníků kapely, zasněný a až osmdesátkově heroický „Star Rider“. Samý závěr ale patří skladbě „Hällas“ z prvního eponymního EP, na které mají pánové asi nejblíže hard rocku a heavy metalu. Monumentální tečka za krásným dvouhodinovým putování v hudebním kontinuu! 

Speciální zmínku si zaslouží světelné balení, které nádherně dotváří atmosféru show. Precizní práce s barevnými paletami k jednotlivým písním reflektuje psychedelickou estetiku kapely. Když se energie rozproudí v tanečním rytmu začne krystalový lustr metat retro odlesky. HÄLLAS si svou show ošetřují v každém detailu a pocit dobrodružného putování je tak dokonalý. O tom koncekonců tvorba Švédů je. Pokud rádi bloumáte ve snech a vzpomínkách, pokud se rádi vlníte u rocku svých otců a praotců, tihle čarodějové mají ten správný lektvar. A není mnoho povolanějších mágů, na které se dnes obrátit, když chce zažít omamný kus budoucí minulosti. Pokud jsem v případě setu CENTURY psal o tom, že Švédové své retro berou obřadně vážně, v případě HÄLLAS si tuto konstantu dvakrát podtrhněte. Kdo potřebuje nadhled, když se do němoty spíjí krásnou nostalgií?