Spasitel mě překvapil hned několika vlastnostmi. Tou nejsilnější bylo asi to, jak moc odlehčeně dokáže působit film, jenž se odehrává v kulisách téměř předapokalyptického společenského rozpadu. Místo tíhy a beznaděje tu člověk dostane vesmírnou odyseu, která se víc než o přežití opírá o lidskost, zvědavost a nečekaně něžnou mezidruhovou bromanci. Ryland Grace se probouzí osamocen na vesmírné lodi daleko předaleko od domovské planety, ale film se rychle ukáže být spíš o přátelství než o izolaci. A právě vztah mezi ním a emzákem, kterého si hlavní hrdina pojmenuje Rocky, tvoří srdce celého příběhu. Jsou tu dva tvorové z naprosto odlišných světů, kteří se postupně ukážou být uvnitř překvapivě stejní. Jejich chemie je zvláštní, místy až roztomile neohrabaná, ale funguje natolik dobře, že utáhne i pasáže, kde by za jakýkoliv jiných okolností filmu spadnul řetěz. Občas jsem si vzpomněl na klasiky jako E. T. mimozemšťan nebo Číslo 5 žije.
Andy Weir je v tomhle směru vlastně ideální autor předlohy. Původně softwarový inženýr, který se k psaní dostal přes blogy a internetové experimenty, má v sobě zvláštní kombinaci technické posedlosti a hravé imaginace. Jeho Marťan prorazil právě díky tomu, že dokázal spojit tvrdou vědu s lidským humorem a Spasitel na to navazuje ještě výrazněji. Weir miluje detail, miluje logiku a miluje situace, kdy se hrdina musí spolehnout na vlastní mozek, ale zároveň nikdy nezapomíná na to, že příběh má být především zábava. Ve Spasiteli je to vidět v každé kapitole. Vědecké postupy jsou propracované, ale nikdy nezahltí, a vztah mezi Gracem a Rockym je napsaný s takovou něhou a radostí, že se člověk nemůže ubránit úsměvu. Weir je zkrátka autor, který věří v lidskost i v těch nejtemnějších kulisách, a film tuhle jeho víru přenáší na plátno velmi věrně.

Ve srovnání s Marťanem je Spasitel ještě o krok lehčí. Mark Watney musel bojovat s každým detailem, každou bramborou, každým šroubkem, zatímco Grace proplouvá krizemi s větší dávkou humoru a s menším tlakem na diváka. Film mu klade do cesty jen pár skutečně velkých překážek a většinu času se veze na vlně vědeckého dobrodružství, které je spíš hravé než napínavé. A i když tomu trochu chybí ten pocit, že opravdu o něco jde, možná jsem právě takový tón v tuto dobu potřeboval. Pozitivní, lidský, s vírou v to, že spolupráce má smysl i na hraně zániku civilizace.
Kamera ve Spasiteli je jedním z největších důvodů, proč tenhle film působí tak sebevědomě a vizuálně soudržně. Greig Fraser, který stojí za obrazem, patří už několik let mezi absolutní špičku a tady své mistrovství znovu potvrzuje. Jeho rukopis dokáže propojit intimní lidský příběh s monumentální vesmírnou estetikou. Fraser má za sebou projekty jako Duna, Rogue One, The Batman nebo Zero Dark Thirty a všechny tyhle zkušenosti jsou ve Spasiteli cítit. Jeho práce s kontrastem světla a tmy, s texturou materiálů, s hloubkou prostoru i s pocitem fyzické přítomnosti prostředí vytváří obraz, který je zároveň realistický i snově stylizovaný. Ve chvílích, které se odehrávají přímo ve vesmíru, se mi vybavila třeba Gravitace od Alfonso Cuaróna.

Hudba ve Spasiteli je jedním z těch prvků, které člověk možná nevnímá hned, ale postupně si uvědomí, jak moc celý film formuje. Právě práce Daniela Pembertona působí jako jemná, ale neustále přítomná síť, která drží celý film pohromadě. Pemberton patří mezi nejvšestrannější současné skladatele a jeho rukopis je tu krásně slyšet: odvážné míchání žánrů, práce s rytmem i zvukem, který je někdy až fyzicky hmatatelný. V tichých scénách nechává prostor ambientním vrstvám a někdy i tichu, které evokují nekonečnost a samotu vesmíru, zatímco v momentech objevování nebo komunikace s Rockym přechází do hravějších, melodicky otevřenějších motivů.
Pembertonův soundtrack nepůsobí jako klasická velkolepá vesmírná hudba, ale jako něco mnohem osobnějšího. Vytváří emocionální most mezi dvěma bytostmi, které se učí chápat jedna druhou, a zároveň podporuje lehký, pozitivní tón filmu, aniž by ho utopil v patosu. Spasitel tak má díky tomu specifickou atmosféru. Optimistickou, lidskou a překvapivě hřejivou, i když se odehrává v chladném prázdnu vesmíru.
Spasitel mě vlastně sednul přesně proto, že jsem možná potřeboval film, který se nebojí být pozitivní, aniž by byl hloupý. Film, který se odehrává na hraně konce světa, ale přesto věří v to nejlepší v nás. A to je v dnešní sci fi krajině vzácnější, než by se mohlo zdát.