Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další mocné písecké zahřmění je za námi. Dva intenzivní dny v Divadle Pod Čarou opět nesly chutné heavymetalové ovoce ze stromů nově rozkvetlých i monumentálně košatých s početnými letokruhy. Akce už po těch letech působí jako precizně promazané soukolí, v jehož dunění si člověk snadno najde svůj rytmus. Víte, kdy začne lepit podlaha, kdy se na záchodech vytvoří fronta a kdy vás začne oslovovat patřičně nalitý rakouský flibustýr s knírem. Především ale bezpečně víte, že nebude mnoho hluchých míst. Na to je dramaturgie Petra Koláře a jeho týmu až příliš vybraná. Pro letošek vybírám z početného patnáctipoložkového programu šest těch nejlepších setů v pořadí dle mé subjektivní Richterovy škály headbangingu.
Američtí veteráni datují svůj vznik do roku 1984 a patří tedy k oné dřevní líhni tamního těžkého kovu, která nikdy nedosáhla světového věhlasu, přesto se v kruzích znaleckých těší úctě. Z původní sestavy zbyl už jen vitální kytarista Tony Truglio, který se vyřítil na pódium s elegantní čelenkou a nátepníky v italských barvách a jeho ztepilá figura s lesklou lebkou budila dojem poctivé metalové lekce aerobiku. Kapela vyšla z coverbandu JUDAS PRIEST a za dobu své existence stihla vydat jen tři desky. Zejména ta poslední, „Master Control“ z roku 1988, je parádní ukázkou řízného amerického power metalu. A LIEGE LORDům to v Písku řeže jedna báseň, i proto, že ze své „novinky“ zařazují všechny zásadní hity. Energický výkon penzistické kapely má sice zavalitý zpěvák Andy Michaud postupem času trochu problém udýchat a utáhnout svým dickinsonovským ječákem, ale v refrénech bez problémů zaskakuje publikum, které je asi nejdivočejší za celou dobu festivalu. Šlo prostě o chytlavý veteránský set kapely, která se od roku 2012 po dvaadvacetileté pauze znovu schází na pódiích tzv. „for old times‘ sake“. Ale jediná novinka, loňská šleha „Hypocrisy“, nezní vůbec marně. Tak hybaj do studia, lenní lenoši!
Heavy metal a doom jsou staří sehraní sousedé a je dobře, že se na to v Písku myslí. Prapor pomalých kvílivých riffů a naléhavého vzývání bezmoci nesli Chilané, kteří momentálně přebývají v Evropě, a nesli ho víc než důstojně. Kapela má na kontě trojici desek a zejména debut „To Reap Heavens Apart“ je vynikající. S novým albem na cestě si PROCESSION rozbili svou putovní kazatelnu Pod Čarou a jejich houpavé, těžké a podmanivé evangelium našlo toho večera pozorné posluchače. Bylo příjemné zvolnit, zhoupnout se v bocích a kývat se do candlemassovských riffů s působivými melodickými háky. Frontman Felipe Plaza Kutzbach, o kterém na MP ještě v následujících dnech uslyšíte, si na živá vystoupení přizval jako kytarovou posilu „řeckého Mildíka“ Anastasise Valtsanise a tenhle truchlivý atlet, kterého znají fandové extrémní muziky jako frontmana kultovních DEAD CONGREGATION, nejenže dodával svým podmračeným výrazem všemu punc důstojnosti, ale blýskl se i jedním ze sólových highlightů celého festivalu. Instrumentálně suverénní (jeden zpackaný úvod se nepočítá), příjemně civilní a osvěžující vystoupení!
A teď chvilku tylko po polski! Nebo radši ne. AQUILLA sice pochází ze země, která dala světu špičkové deathmetalové kapely, ale do Písku přiváží pětice z Varšavy tolik potřebný závan infantilního sci-fi dýchánku party kamarádů, co má ráda Warhammer a rychlý metal (kolega Manatar jistě tasí sekeru a běží se podívat). Lehce recesistický nádech reflektují jemně uhozené kostýmy, kterým vládne kombinace vesmírného piráta a plavčíka Důry z Rozmarného léta v osobě basáka Hippie Banzaie. Frontman Captain Paradox si nasadil futuretro brýle a orchestroval čtyřicet minut odlehčené power/speed jízdy, která sice nebyla odehraná úplně stoprocentně, ale všechno podstatné tu sedělo. Když se mělo hecovat, hecovalo se, když se mělo řvát „oooo“ z plných plic, řvalo se. Materiál ze dvou řadovek, z nichž tu druhou kolega Louis nedávno recenzoval, skýtal dost munice. Já osobně si nejvíc užil moment, kdy nás Captain Paradox sešikoval do „Battalion 31“ a išlo sa na steč uráááá! Obdoba loňského setu BLAZON STONE, u které se člověk může odvázat a bavit se přívalem upřímných klišé. I o tom je Heavy Metal Thunder.
Nevím jak vy, ale když se řekne francouzština a heavy metal, vybaví se mi díl Simpsonů, ve kterém Homer jede na atomovou konferenci do Paříže a v parku potká místní rock’n’rollovou kapelu. Jazyk Victora Huga se hodí k šansonům, ale ve svižné tvrdé muzice to občas bolí, což mi potvrdili i sobotní headlineři HMT SORTILÈGE. Ještě před nimi se ale na pódium vyhrnula o dvě generace mladší horda ANIMALIZE, která vypadala, jak kdyby někdo s příliš bujnou fantazií dělal nábor v gay klubech a na manga/animé fórech. Každopádně tahle typově pozoruhodná čtveřice rozpoutala glammetalový uragán plný šťavnatých refrénů a riffů, ze kterého přecházely oči i uši. Frontman Coyote se pro tuhle roli narodil. Pohybuje se někde mezi BDSM, jihoamerickým šamanem a lidojedem a ve svém sado maso outfitu jednak fenomenálně zandává falzety, hlavně ale burcuje dav, který si stále víc cení sice úsporného, ale zábavného žánrového divadla, ve kterém dojde na podřezávání katanou i lyonský masakr motorovou pilou. I když studiové nahrávky mě trochu obešly, na HMT to nevídaně odsýpá a Francouzi si před koncem dokáží naverbovat početný kotel, který se v závěru rozchází za zpěvu nesmrtelného Joe Dassina a jeho hitu „Les Champs-Elysées“.
Pro tohle jsem si vlastně přijel, takže žádné překvapení. Němci zandali před třemi lety skvělou desku „Fatale“, na které si podává svérázně ruku heavy metal a gotika. Byl jsem zvědavý, jak si naživo frontman - dredatý démon Ricardo Baum - poradí se svými náročnými, protože vypjatými, vokálními party, ale po prvních frázích bylo jasno. Mistrovy hlasivky mocně podlévané lahví vína, která během vystoupení padla, dávaly všechno de facto ve studiové kvalitě. Nezaměnitelná energie a feeling pročísly páteční program a přinesly na HMT něco jiného, vážnějšího, temnějšího, osudovějšího, co prýští z obou dosavadních řadovek, které bez problémů vydaly na dramaturgicky vyvážený set bez slabších míst. Připočtěme k tomu profesorský výkon kytaristy a skladatele Roba Richtera a asi nejheroičtější počin večera – když Ricardo vyzunkl těsně před koncem víno, otevřel si plechovku protivínského Platana a dal najevo, že mu na životě nezáleží. Možná to pak mělo vliv na to, že z rozhovoru plánovaného na druhý den nečekaně sešlo, každopádně THE NIGHT ETERNAL přinesli Pod Čáru nádhernou dávku sebedestruktivity a bohémství. Nebyl by to samozřejmě metalový festival, aby v davu chyběl polský dement hlasitě komentující barvu zpěvákovy pleti. Naštěstí byl okamžitě zpacifikován vlastními kamarády.
Čekal jsem to i nečekal. Švédská skupina pro mě byla od začátku číslo 1 v programu a její zařazení do programu jsem slavil, neboť jejich album „Sign Of The Storm“ dozrálo v jednu z nejlepších retro-nahrávek posledních let. A stockholmští věrozvěsti těžkého kovu přijeli, zahráli a zvítězili způsobem, který by i ledový válec Peter Forsberg ocenil uznalým pokýváním. Tohle byl HEAVY METAL, přátelé! Našlapaný, bravurně zahraný, soustředěný, absolutně strhující. Obdoba loňského nášlehu od jejich krajanů TYRANN, se kterými CENTURY nesdílí jen styčné tvůrčí body, ale i společné splitko, z něhož v závěru zazněl největší banger festivalu, švédsky zpívaná hymna „Nosferatu“. Než jsme se dostali k této nádherné gradaci, šlapali nám CENTURY na krk baráží perfektních riffů, přímočarých refrénů a minuciózním provedením, které se obešlo bez velkých alotrií a gest. Všechno soustředění party kolem Staffana Tengnéra směřovalo do výkonu samotného a publikum to reflektovalo. Soustředěný headbanging ustoupil crowdsurfingu až na samém konci, když už to prostě muselo ven. CENTURY předvedli na závěr festivalu vše, co je na obnovené módě heavy metalu tak životné a vtahující. Seveřané obecně v sobě mají v tomto ohledu porci zvláštní, až obřadné vážnosti. Pokud chcete nadhled, jděte jinam. Tohle je církev čistého dunivého pramene, který žene druhou mízu do žil. CENTURY se touhle masterclass pasují na jednu z mých srdcovek.
Příjemný melodický black metálek, který žánrového příznivce určitě neurazí. Pravda, epicky-heroické vsuvky a chorály můj šálek čaje rozhodně nejsou, naštěstí jsou bohatě kompenzovány delšími úseky, kde se kapela nebojí prásknout do koní a hezky zasypat.
A opět tu máme skandinávské chrastění. Při kontrole občanek členů WORMLORD však překvapivě seznáme, že kapela pochází z Finska. I tak slušně navazuje na zavedené švédské tradice, když se presentuje spíše melodičtějším pojetím ve stylu DISMEMBER / CARNAGE.
Minule jsem zde psal, že tenhle tank není v boji moc efektivní. Letos definitivně zamrzl v ledu, zasekla se mu věž a ještě došly náboje. Mimořádně slabá deska, která v žádném případě neodpovídá „hype“, který se kolem FROZEN SOUL před lety rozhostil.
S novinkou se floridský válec řadí do čela deathcore/beatdown pelotonu. Ačkoli si subžánr neklade velké inovační ambice, BODYSNATCHER na to šli chytře a v rámci mantinelů natočili po čertech zábavné, energické a skvěle šlapající album.
Na půli cesty mezi blackem a divadelním výstupem v rozmáchlém dramatickém stylu. Surrealistická koláž zvuků a teatrálně podávaného příběhu, kde se prolínají tklivě atmosferické melancholické smyčcové pasáže s chaotickými výbuchy black metalu.
Pět nokturn, pět podob doom metalu. Tato francouzská kapela ztvárnila různé přístupy k tomuto žánru. Co skladba, to jiné hudební zpracování, jiný druh vokálu, přitom se drží jen mantinelu pomalého melancholického metalu. Neosobité, ale zajímavé.
Balzám na uši v podání švédské kapely přináší výraznou inspiraci SLEEP TOKEN, přesto si zachovává mnohem větší tvrdost. Popová poloha je chytlavá, ale nepodbízivá. Deska je tak progresivní, emotivní i temná zároveň.
