Po průseru v Miami musel Jim Morrison začít sekat latinu. Možná vůbec poprvé v životě si uvědomil, že jestli obratem nezařadí zpátečku, skutečně skončí v kriminále a rozmetá svůj život na všechny světové strany. Trochu se zcivilizoval, aby co nejméně připomínal onoho starého démona, který víří chaos, kam přijde. Protože se měl každou chvíli postavit před soud a snažit se tvářit jako napravený rebel.
Další frajeřinky
Nevyšlo mu to úplně podle představ. I když se částečně zklidnil a přiznal si dokonce svůj problém s alkoholem, pořád to byl ten nevypočitatelný Morrison. Když se s jedním ze svých kámošů z mokré čtvrti vydal letadlem z Los Angeles na koncert THE ROLLING STONES do Arizony, opět to v něm zahořelo, oba začali dělat bordel, obtěžovat letušky a kdoví co dalšího, až z toho bylo nové obvinění a hrozba basy. Ach jo!
Jinak to snad začalo být trochu lepší a THE DOORS se postupně vraceli na pódia. Pravda, unikl jim srpnový monstrpodnik Woodstock na východním pobřeží Států i festival Altamont, který se konal v prosinci 1969 v Kalifornii. Tam by se Morrisonovci mohli setkat na pódiu se svými oblíbenými Stouny, jinak ale neúčasti na fesťáku vůbec nemuseli litovat. Altamont se totiž chvěl násilím a problémy, ochranku zajišťovali ranaři z Hells Angels a mezi diváky to taky nehezky vřelo, až z toho nakonec bylo několik vážných incidentů a dokonce čtyři mrtví. A kdyby se v těch chvílích na pódiu vznášeli THE DOORS s problémovým zpěvákem, kdo ví, co by kdo kapele zase přišil...
Únik směrem do studia
Skupina se začala s Morrisonovou „nápravou“ na pódiích zlepšovat a koncerty se zaznamenávaly pro zamýšlené živé album, jinak ale THE DOORS nebyli v dobrém stavu. Fungovali v podstatě v módu „tři versus jeden“ a bylo otázkou, jestli a jak dlouho ještě vydrží pohromadě. Šéf Elektry Jac Holzman přišel se zhruba následujícím řešením: zalézt do studia, natočit novou desku a dostat ze sebe démony prostřednictvím hudby. A možná to nebyl špatný nápad – i proto, že překombinované „The Soft Parade“ obchodně propadlo a firma chtěla nahodit motor včas, dokud se ještě úplně nezadřel.
Ona taky přicházela nová doba. „Léto lásky“ a vzbouření americké mládeže bylo pryč, krvavé události na festivalu Altamont ukázaly, kam to vede, když se ideje neprotnou s realitou, a na hudební scéně se formovali úplně noví velikáni. Za oceánem vybuchla dvě první alba LED ZEPPELIN, příští rok měla jiná kapela z Anglie vydat alba „Black Sabbath“ a „Paranoid“. A třetí kolegové ze stejné země dávali dohromady „In Rock“. Rodil se hard rock, rovnou v nejsilnější hodince, a na svou době tvrdí THE DOORS měli najednou gigantickou konkurenci...
Volnější styl
Protože se dril z minulých sekvencí téměř nikomu nelíbil, směřovali zúčastnění k volnějšímu pojetí nahrávání. Tedy, producent Paul Rothchild prý opět najel na to svoje „opakovat do zblbnutí“, a když si pořídíte poslední reedice řadovek THE DOORS s přidanými bonusy, uvidíte, že třeba takové „Roadhouse Blues“ se ve studiu točilo fakt mnohokrát. Ovšem změnila se produkce – žádné velké aranže, žádné orchestrace, kapela prostě přišla do studia a hrála. Však taky album vzniklo zhruba za dva měsíce, od listopadu 1969 do ledna 1970.
Velkou otázkou bylo, jak tentokrát bude znít. Pod všemi skladbami je podepsán jako autor Morrison, asi v polovině čísel spolu s Kriegerem, ale evidentně šlo stejně jako dříve o základní nápady, které pak producent a kolegové rozpracovali na písničky. Navíc se přece jenom ještě dalo sáhnout do starších zásob a vrátit na chvilku magickou náladu poloviny šedesátých let. Každopádně můžeme už teď říct, že THE DOORS natočili ... klidnou desku.

Prvotní nářez
Aspoň podle mne. Zároveň si ovšem hned trochu protiřečím – úvodní nářez „Roadhouse Blues“ rozhodně klidný není. THE DOORS tady vzali v podstatě blues-rokenrolový standard, takový ten sled akordů a harmonií, které vás budou učit v hudební škole. Místo mystických kláves zní klapavé piano jako ze saloonu, Morrison má silný, drsný hlas, který je „vychlastaný“ přesně tak, jak skladba vyžaduje, a celé si to člověka okamžitě získá. Z hudby je cítit taková ta rebelskost a sebejistota THE DOORS, kteří dobývají svět, objíždějí Ameriku v širokánských bourácích a vědí, že jim kdekoli budou žrát z ruky. Ani nevím, kde se v THE DOORS, tehdy téměř rozložené kapele, taková síla vzala. Asi ona pověstná hudební genialita...
Druhá věc, a ještě lepší! „Waiting For The Sun“ se vrací na kalifornskou pláž, nebo někam na horský hřeben, kde se autor skladby spravuje z kocoviny a zírá na první paprsky slunce nad horizontem. Psychedelie jako hrom, jiskřící oblak a pocit, ze kterého se nechcete probrat. Skladba samozřejmě měla být původně na třetím albu THE DOORS, ale ve studiu to tenkrát nějak nebylo ono, zatímco teď se skladba náramně hodila. Do konceptu alba sice úplně nesedí, ale spolu s úvodovkou „Roadhouse Blues“ je to vůbec nejlepší materiál na páté desce THE DOORS.
Blues... a co víc?
Přejdou první dvě ultrasilné skladby, následuje ještě hlasitá rokenrolovka „You Make Me Real“ a pak se začne hrát víc v klidu. Dobře, čtvrtá „Peace Frog“ je taky ještě výrazný kus a mezi fanoušky THE DOORS i hodně oblíbený. Do bluesového základu jsou zašité funkové rytmy a leze z toho i morrisonovská poetika, takže se vlastně není co divit. V textu píseň shrnuje trauma z problémů na koncertech, pořád se zmiňuje krev, Morrison si vzpomene dokonce na zážitek z dětství, kdy měl být svědkem tragické nehody se spoustou mrtvých lidí. Píseň se měla jmenovat „Abortion Stories“, jenže to by se zase hlídači morálky zbláznili, takže nakonec „Peace Frog“. Podívejte se na playlist jakéhokoli „Best Of The Doors“, bude tam!
Plus mínus v tuto chvíli se deska zklidní. Skladby jsou většinou v základu blues, občas z nich vyleze nějaká ta typická harmonie, doorsovské jiskření, jindy se ohlásí Morrison s nezaměnitelným nápěvem, ale pořád je tak nějak klid. Až do konce hrací doby. Je to špatně?
Já myslím, že ne. Co totiž chceme? Aby naše oblíbená kapela hrála pořád to samé a měla na kontě dvacet úplně stejných nahrávek? Určitě ne! Chceme, aby nás neustále překvapovala, abychom nevěděli, co se stane, co bude za nejbližším rohem, jaký nový svět nám skupina otevře. Tentokrát tedy zklidnění. Přesně takhle na mě „Morrison Hotel“ funguje.
Pár příkladů
Vezměme si to po sobě. Pátá „Blue Sunday“. Krátká, nenápadná, ale krásně něžná písnička věnovaná Morrisonem přítelkyni Pamele Courson. Další „Ship Of Fools“ je podobné nálady, i když hudebně jiná, kouká z ní rokenrol, zbytek psychedelie a doorsovské harmonie. Taková ta písnička na cestu po nekonečné dálnici, vlastně velmi hezká věc, jen se dostane do ucha později než „Break On Through“ nebo „Light My Fire“.
„Land Ho!“ a „The Spy“ mi zdaleka tolik nevoní a vlastně si moc nedokážu vybavit jejich základní motivy. „Queen Of The Highway“ je silnější – taky ji musíte malinko hledat, ale když se na vás zpoza rohu smutně usměje melodie v refrénu, jste zase v doorsovském nebi. Skladbu Morrison opět věnoval slečně Courson, a vypadalo by to na velkou lásku, kdyby ovšem nešlo o dvě trosky – alkoholika Jima a Pamelu, která měla co dělat s heroinem. Jim si někdy v té době navíc začal s umělkyní Patricií Kennealy, se kterou absolvoval cosi jako duchovní svatbu a Patricia pak začala používat příjmení Kennealy-Morrison. Jimovo příjmení si vzala i Pamela, zpěvák se ovšem skutečně neoženil ani s jednou. Zvláštní vztahy ... tak raději zpátky k desce.
Vzpomínky na babí léto
Předposlední skladba, a nádherný kousek „Indian Summer“, který Jim Morrison složil snad jako jeden z úplně prvních tehdy na pláži v Los Angeles, když bydlel u kámoše na střeše a zíral do hvězd. Název můžeme přeložit jako „Babí léto“ a je to trochu symbolické – když končí teplá část roku, nastávají složitější časy. A nebylo tohle přesně to, co zažívali THE DOORS? Nebyl konec jejich předposlední desky taky takové loučení s dobou hojnosti? Kapela nás ještě chvíli nechá přemýšlet u bluesovějšího zavíráku „Maggie M'Gill“ a pro tentokrát se loučí. Příště se v kompletní sestavě ohlásí už naposled...
Post scriptum
Á, sakra, trapas! Zapomněli jsme na obal. No, to bychom tomu dali! Nejikončitější cover THE DOORS a my bychom ho vynechali. Legendární snímek kapely, která se naštelovala do výkladní skříně newyorského hotelu Morrison. Album se původně mělo jmenovat „Hard Rock Café“, jenže pak narazila na onen nenápadný hotýlek, a všechno bylo jasné. A že majitel s focením pro nejdivočejší kapelu Ameriky nesouhlasil? Žádný problém, počkáme, až se bude věnovat jiným hostům, bude stát zády k výloze, kapelo rychle ke sklu pod nápis, a je to! Nevím, jestli se později řešila autorská práva či případné protesty hoteliéra, třeba si o tom někdy popovídáme extra. Ale teď už opravdu nashle.