Okamžik, kdy se zasmušilý dřevorubec Robert Grainier (Joel Edgerton) vydává na další těžařskou výpravu do hlubokých lesů kdesi v Idahu, není ničím výjimečný. Jako pokaždé si sbalí své náčiní včetně věrné sekyry, políbí manželku a zamává maličké dcerce, kterou v dětské zvídavosti zajímají spíše hračky než odchod tatínka. Srub, příroda, řeka, dvojice nejbližších osob. Je to poetický, zcela rutinní výjev v životě tvrdě pracujícího člověka z počátku 20. století. Takových všedních momentů má každý z nás deset na každém prstu a zpravidla jim nepřikládáme zvláštní význam. Může jít třeba o cestu do zaměstnání na další z nekonečné řady směn, nebo protloukání mezi regály v nákupním centru. Naproti tomu získání vysokoškolského diplomu, svatba či narození potomka spadají do kategorie zlomových událostí, jaké si ve spletitém labyrintu mysli kradou výsadní postavení. Americký režisér Clint Bentley se nám však snaží ukázat, že i běžné události mohou mít později nevyčíslitelnou hodnotu. Jeho pomalu plynoucí snímek Sny o vlacích (2025) se točí v rytmických kruzích a opakujících se vzorcích, do nichž se zakusuje ostří neúprosného času i nemilosrdné rány osudu. Zdánlivě nepodstatné scény mění svůj význam na základě budoucích událostí. Právě fakt, že jsme z pozice diváků nuceni přehodnocovat již viděné, považuji za největší přednost tohoto nenápadného filmového pohlazení.

Je příjemné nalézt v katalogu platformy Netflix i tak neobyčejně obyčejný film, u nějž není důležitý rozpočet ani množství dějových twistů. Sny o vlacích čerpají sílu z kouzla okamžiku, trvanlivosti našich špatných rozhodnutí i z divoké přírody, se kterou jsme spojeni více, než se zdá. Stejnojmennou předlohu romanopisce Denise Johnsona neznám, tudíž netuším, kolik úprav Clint Bentley při adaptaci scénáře provedl. Pokud je však filmový produkt sebevědomý a funkční, podobně jako Sny o vlacích, pak nemá smysl zkoumat jeho literární líheň. Bod pro vás, pokud vám jméno Clint Bentley něco říká. Já se s tímto americkým režisérem setkal poprvé. Možná je to tím, že jeho filmový debut Žokej (2021) kolem prosvištěl bez povšimnutí a možná i tím, že Bentley je v širších kruzích známý spíše jako talentovaný scénárista. Ve svých jednačtyřiceti letech už stihl být dokonce dvakrát nominován na Cenu Akademie. Poprvé za spoluautorství na dramatu Sing Sing (2023), no a podruhé za adaptovaný scénář ke svému druhému celovečernímu snímku Sny o vlacích. 

Robert Grainier (Joel Edgerton) ví, co je to těžká dřina. Primárním zdrojem obživy je pro něj sezónní těžba dříví v srdci sekvojových lesů, ale když zaregistruje možnost podílet se na výstavbě železnice pro společnost Spokane International Railway, neváhá. Jednoho dne se při stavbě mostu stane svědkem zvláštní události. Skupina bílých dělníků z nejasných důvodů popadne a následně shodí čínského dělníka do hlubin rokle. Robert celý incident pozoruje, ale nijak zvlášť do něj nezasáhne, což ho do značné míry poznamená. Zesnulý muž jej od té doby pronásleduje ve snech. Stejně tak se mu do snů vkrádá vize, ve které ho srazí vlak. Tou dobou už Robert nějaký čas plánuje společnou budoucnost s éterickou Gladys Olding (Felicity Jones). Oba se upřímně milují, vezmou se, postaví si srub u řeky Moyie a založí rodinu. Peníze se však samy od sebe nevydělají. Robert pravidelně odchází na dlouhé sezónní práce do lesů, kde poznává různorodé mužské charaktery a jejich životní příběhy. Čas je bohužel neúprosný. Dcera mu skokově roste před očima, nehledě na stesk po manželce. Chvilky strávené s rodinou mají cenu zlata a Robert si jich nadevše váží. Nemůže se totiž zbavit dojmu, že jeho pasivita během vraždy dělníka na něm zanechala cejch prokletí. Stín, který jej pronásleduje. 

Jistě jste se dovtípili, že snímek Sny o vlacích neobsahuje příběh v pravém slova smyslu. Sledujeme křivku osmdesáti let v životě Roberta Grainiera, sirotka neznámého původu, což nám vypravěč (Will Patton) oznámí hned na začátku. To je v zásadě vše. Nejde zde o zápletku, mystifikace nebo snad šokující zvraty. Stěžejní je samotný prožitek ze sledování. Hned první magický záběr na koleje obklopené smaragdovou zelení, nastaví tón filmu a uvede nás do stavu poklidné meditace. Ne, opravdu se není třeba obávat sterilní artové nudy. Sny o vlacích si poklidně plynou kupředu, a ačkoliv je rychlost po celou dobu konzistentní, stihne nám toho film na ploše sta minut sdělit více než kdejaký tříhodinový epos. Clint Bentley má jedinečný talent vtáhnout diváka do svého fikčního světa. Jakmile na vás dýchne kouzlo prastarých stromových titánů, pracovitost drvoštěpů, perfektní atmosféra vonící smolou a uhrančivé záběry brazilského kameramana Adolpha Velosose, přestanete o absenci příběhu přemýšlet. Veškerá překvapení budou pramenit z životnosti nesmělé ústřední postavy. Z toho, jak se svět a lidé kolem Roberta Grainiera mění. 

Australský herec Joel Edgerton a jeho stoický dřevorubec Robert je v tomto snímku opravdu pomyslným středem sluneční soustavy, kolem kterého se točí skrumáž všedních i méně všedních událostí. Robert toho moc nenamluví, ale oči a jemná řeč těla dokáží vynahradit celý štos dialogů. Vnímáme jeho radost u rodinného krbu, smutek doprovázející každý odchod i nepředstíraný zájem, když naslouchá příběhům z úst rozličných mužů, které za ty dlouhé roky v lese poznal. Někteří se na obrazovce sotva mihnou, jiní se v proudu času vracejí jako bumerang, obohacení o nové rýhy a škrábance. Každý dokáže zazářit nějakou replikou, svérázným postojem, pohledem na stále se transformující svět či filozofickou úvahou. Vynikající je v tomto ohledu expert na výbušniny Arn Peeples, jehož si střihl vždy skvělý William H. Macy. Hořkosladká přítomnost dobrodruha Peeplese dokáže opravdu prozářit každou scénu, ve které se vyskytuje. Klidně bych jich snesl i víc!

Se stejnou samozřejmostí, s jakou se pod nasazením dřevorubců mění přírodní krajina, vstupuje do filmu smrt. Nečekaná, nezvaná a přesto tak nějak všudypřítomná. Někoho před hříchy mládí neochrání ani Bible, jiní skončí umlčení po tíhou padajících kmenů a někomu sedne kosa na rameno bez zjevného důvodu. Minimalistický způsob, jakým Sny o vlacích zachycují rozpuk imperiálního monstra, které za podpory industrializace požírá lesní království, nás nutí přemýšlet. Mohou snad plazivé koleje a nenasytnost dřevařských společností souviset s tragickým koncem některých postav? Brání se snad majestátní stromy před hrubými doteky sekyr a kousanci pilových plátů nějakým zvláštním druhem síly? Těžko říct. Jde jen o letmé náznaky, symbolismus, který rezonuje sotva slyšitelným šepotem. Všudypřítomný vypravěč Will Patton drží realitu pevně na uzdě, dodává do scén potřebný kontext, a ačkoliv mě jeho doslovnost místy i rušila, většinu času jsem si příjemný hlasový doprovod užíval. 

Je pozoruhodné, že i přes přítomný rasismus, ekonomickou krizi po první světové válce či globální vliv technologického boomu na matičku přírodu, nemáme nikdy pocit, že film káže či že sklouzává k otravnému moralizování. Vše se odvíjí jaksi mimochodem, jako součást nějakého organického procesu, čemuž velmi dopomáhá i promyšlená skladba záběrů, potažmo náladotvornost jednotlivých částí filmu. Scény ze srubu jsou zalité do barev medu a navozují pocity klidu. Naproti tomu velkoryse rámované lesní obrazy, v nichž vousatí muži odpočívají pod těly pokácených obrů, mají téměř mystický nádech a ostře kontrastují s patrně nejintenzivnější částí filmu, ve které omamnou zelenou nahradí žhavá oranžová. Velký požár z roku 1910, známý jako „Big Burn“, pohltil kromě nemalého množství obětí i tři milionů akrů lesa. Katastrofa v severním Idahu zastává ve snímku Sny o vlacích okamžik zlomu. I přes obrovskou spoušť ohnivého pekla se však Clint Bentley drží při zemi a činí z celé katastrofy takřka intimní záležitost několika postav. Působivé. 

Režisér opravdu pracuje se všemi myslitelnými odstíny emocí a Robert Grainier je jejich katalyzátorem. Čím více se blížíme konci, tím více jsme s jeho postavou citově spjati. Zatímco roky letí a svět kolem kvaltuje vpřed, on s přibývajícím věkem zpomaluje. Nestíhá už stačit tempu mladých statných dřevorubců, a jakmile do lesů vtrhnou hladové motorové pily, dojde mu, že tohle řemeslo už není pro něj. A tak to jde stále dokola. Každá uzavřená životní kapitola otevírá kapitolu novou, ještě nepopsanou. Robert zkouší odlišný druh příjmu, poznává další lidské tváře, v televizi před prosklenou výlohou sleduje vesmírný let Johna Glenna a přitom všem stárne. Lesy pomalu ustupují betonovým zástavbám, zpěv ptáků nahrazuje řev letadel, přičemž hlavní hrdina neodvratně míří tam, kam kráčíme všichni. A když se při závěrečných titulcích rozezní melancholická píseň „Train Dreams“ od Nicka Cavea, nezbývá než si založit ruce za hlavu a na chvilku se zasnít. O čem film ale doopravdy vypovídá? O pomíjivosti bytí, o propojenosti všeho se vším? Možná nám naznačuje, že život je - podobně jako železniční trať - předem nalinkovaný a změnit kurs znamená vyskočit z vagónu. Nebo jsou Sny o vlacích jen artově pojatým portrétem o životě dřevorubce na počátku 20. století, ve kterém se díky magnetismu přírody, nečekaným výbuchům násilí a určité spiritualitě potkává Terrence Malick s Andrejem Tarkovským, byť v divácky vstřícnějším balení. 

Clint Bentley každopádně překvapil. Jsem zvědav, jak si film vzhledem k nemalé konkurenci bude vést při letošním udílení Cen Akademie. Sny o vlacích mají hned několik želízek v ohni a minimálně za krásnou kameru by si Adolph Veloso toho zlatého chlapce zasloužil. Souhlasím, že v nabídce služby Netflix se to poslední dobou hlušinou jenom hemží, ale druhý celovečerní příspěvek Clinta Bentleyho stojí docela mimo. Je to jedinečný filmový solitér, který umí stejnou měrou pohladit i drtivě sevřít. Ostatně tak, jak to umí život sám.