Těžko říct, jak na tom THE DOORS vlastně byli v roce 1968. Byli na tom dobře? No, dalo by se říct že ano – třetí album „Waiting For The Sun“ výborně zabralo, skvěle se prodávalo, „Hello, I Love You“ byl špičkový hit a o kapelu byl obrovský zájem. Jezdilo se všemi směry, turné se plánovalo dokonce za oceán, co víc by kapela mohla chtít?

Co víc by mohla chtít? Zodpovědnějšího frontmana! Což nás vede k otázce, jestli na tom THE DOORS vlastně nebyli spíš blbě. Nikdy nevěděli, jestli zpěvák neskončí v poutech, někde se nepředávkuje nebo nepodělá koncert, protože se před ním namazal. Kdybychom dělali statistiku povedených a zkažených vystoupení, obávám se, že by výsledek nebyl úplně optimistický. Morrison zlikvidoval i koncert, na který se osobně velmi těšil, protože se z Anglie přiletěl podívat jeho velký idol Mick Jagger. Ani tak se Morrison neovládl, zrubal se a ... další šance k růstu kapely byla zmařena.

Nelehké stavění setlistu

No a pak tu byla další potíž. Repertoár pro novou desku. „Waiting For The Sun“ právě vyšlo a v našich časech by kapela měla na čtyři-pět let vystaráno, jenže roku 1968 šlo všechno strašně rychle a konkurence byla obrovská. V červenci měla kapela nastoupit do studia a v ruce měla vlastně jenom skladbu „Easy Ride“, která jim zbyla z předchozích nahrávacích sekvencí. Morrisonovy hudební nápady spořádaly tři předchozí desky a frontman se teď o kapelu příliš nezajímal. A tak nastoupil na scénu Robby Krieger.

Že to takhle bylo, víme mimo jiné z autorských kreditů. Jestliže do třetího alba je u písní jako tvůrce napsaná vždy kapela THE DOORS, tentokrát se to prý konkrétně Morrisonovi nějak nelíbilo a skladatelské zásluhy byly zacíleny vždy ke konkrétnímu člověku. Jmenovitě k už zmíněnému Kriegerovi, který byl sice v rámci kapelního vizuálu spíš nenápadný element, ale vyráběl pro skupinu velké hity – připomeňme hymnu „Light My Fire“. A předvedl se i na čtvrté desce, pro kterou složil šlágr „Touch Me“ nebo skvělou úvodovku „Tell All The People“.

Divné rozpoložení

Nakonec se zmátořil i Morrison, takže když se podíváme na devítičlánkový setlist, je složen půl napůl zpěvákem a kytaristou, v případě songu „Do It“ pak odvedli společnou práci. I když – samozřejmě se u autorů skladby jedná vždy spíš o kostru a nosné nápady, protože hotové písně na desce jsou výsledkem společné práce. Aranže, dynamika, mix a sound, to je záležitost celé studiové party, především manažera Paula Rothchilda, který třeba dlouhatánský opus „The Soft Parade“ dával dohromady s Morrisonem, jenž je uváděn jako autor skladby. Paul a Jim lepili píseň ruku v ruce a než zaznělo poslední „ok“, uběhlo hodně času a práce.

V případě alba „The Soft Parade“ opravdu hodně práce! Paul Rothchild tentokrát najel na vlnu perfekcionismu, a protože se zabydlel v představě, že tahle deska musí být vyprodukovaná do posledního ťuknutí, kapelu ve studiu neskutečně trápil. Otázkou je, jestli to bylo nutné. Pořídit něco s frontmanem THE DOORS asi nebylo lehké, ovšem i ostatní zúčastnění vzpomínali na nahrávání čtvrtého alba jako na čirý očistec. Rothchild kapelu nutil každou skladbu nahrávat třeba stokrát, vymýšlel košaté aranže, pasoval do rokenrolu smyčcové a dechové pasáže, aby to nakonec všechny spíš otrávilo a uondalo do bezvědomí. Majitel firmy Elektra Jac Holzman prý šedivěl z představy, že producent bourá přirozenost THE DOORS, která kapelu dělala tak výjimečnou, a sune ji někam do složitých labyrintů, ve kterých se nikdo nevyzná a necítí doma. A myslí si to i podstatná část fanouškovské obce, která „The Soft Parade“ všeobecně považuje za nejslabší desku THE DOORS s Morrisonem za mikrofonem.

Přerušované nahrávání

Výrobě desky příliš nepomohly ani pauzy v natáčení. Kapela mezi sekvencemi jezdila po koncertech, takže se nahrávání protáhlo až do ledna 1969. V létě předchozího roku, po prvním natáčení „The Soft Parade“, například THE DOORS odjeli na turné po Evropě, které Morrison samozřejmě totálně zkurvil.

Na prvních koncertech to bylo ještě dobré. Show v Británii prý klapla, navíc se hrálo v kultovním londýnském Roundhouse, kde o nějakou dobu dříve získávali ostruhy třeba PINK FLOYD. Když se ale THE DOORS přesunuli na kontinent, vše se zhroutilo. Před koncertem v Amsterdamu se kapela šla projít po městě, potkávala fanoušky a zatímco většina party odmítala různé „laskominy“, které jim strkali do rukou dekadentní fanoušci, Morrison do sebe narval všechno, co viděl. Výsledkem bylo, že úplně odpadl, skončil dokonce v nemocnici a horko těžko se dostával na další štaci v Dánsku. THE DOORS museli odehrát v Amsterdamu bez něj, písničky zpíval Ray Manzarek a publiku to prý zas tak moc nevadilo. Kapela si pomalu začala zvykat na představu, že to třeba jednou tahle bude natrvalo...

Překvapivý zvuk

...zatím jsou ale THE DOORS čtyřčlenní a otevírají druhou půlku své klasické diskografie. A s pořádným překvapením – úvodovka „Tell All The People“ je úplně jiná hudba, než jsme zvyklí z prvních tří desek. Žádná psychedelie ani temnota, spíš tančírna a povznesená nálada. Morrison připomíná swingového zpěváka, takového toho seriózního gentlemana, co stojí v žaketu před orchestrem a hlasem vyrábí prostředí k tanci. Opravdu překvapivé, ale pro mě osobně velmi, velmi zajímavé. Kapela se „otřásá“ dechovou sekcí, hudba je jak od jiné skupiny, a kdyby jí nedominoval Jimův hlas, ani bychom možná nepoznali, že jde o THE DOORS.

Dvojka „Touch Me“ je víc doorsovská, i když taky orchestrální. Hned na začátku píseň odstartuje Manzarekovo klávesové vlnobití, přibírá ostatní nástroje, a když vstoupí Morrison, je z toho generační hit první třídy. Jimův hromový hlas je narvaný charismatem a jiskřením a v tuhle chvíli chápu, proč je pro ženské publikum tak neodolatelný. Dokonce i na bestofkách THE DOORS nebo kompilacích nejlepších skladeb své doby vyčnívá „Touch Me“ nad ostatní, a když doznívá dechovým sólem a bigbandovým podkladem, pořád si opakuju, že tahle skladba je prostě skvělá!

Kontroverzní album?

Jiná věc je, jak novou tvář THE DOORS přijali fanoušci. Deska ve své době zapadla, „Touch Me“ sice v singlových žebřících uspěla, ale další vybrané skladby už ne. V albové hitparádě se „The Soft Parade“ objevilo a hned zmizelo a posluchači byli více či méně rozladěni. Protože tohle album je prostě jiné. I dnes bývá čtvrtá deska pokládána za slabý okamžik geniální kapely nebo dokonce „odstrašující“ příklad, avšak já to tak ale vůbec nevidím. Nejsem ani na druhém pólu, kdy někteří ortodoxní fanoušci tvrdí, že kdo nemá „The Soft Parade“ rád, je jen povrchní posluchač a „skutečný“ fanoušek THE DOORS že musí vzývat jeho genialitu. Mám to někde mezi – „The Soft Parade“ je „jiné“ album v diskografii Manzarekovců, a i když není tak silné jako první nebo druhá deska, najde se tu spousta zajímavých okamžiků.

Třeba hned trojka „Shaman´s Blues“. Skoro pětiminutovka v doorsovském stylu je vystavěna tak, že máte v jednom uchu klávesový rejstřík, v druhém zmodulovanou kytaru (aspoň myslím) a uprostřed těsně nad sebou bicí a zpěv. Až máte pocit, že stojíte uprostřed jakéhosi čtverce, kde na vás z každé strany dýchá jiný kus hudby. Melodické nástroje si hrají každý po svém, dávají úplně jiné tóny, a přitom jakoby držely stejné téma ... celé je to nesmírně zajímavé a já se vždycky těším, až na „Shaman´s Blues“ přijde řada.

Country? Děkuji, nechci!

Čtyřka „Do It“ je takové spíše intermezzo a mě v téhle části alba po třech silných skladbách nijak neruší, ale případné řeči o výplni a vatě celkem chápu. Těžší to u mně má „Easy Ride“. Skladba evidentně vychází z amerického country, a i když je hodně svižná a její dvě a půl minuty profrčí jako blesk, tenhle hudební styl mě natolik irituje, že by si ho THE DOORS mohli klidně odpustit.

„Wild Child“ je spíš bluesárna, trocha toho pouštního písku mezi zuby zaskřípe, ale v porovnání s dalším číslem jde jen o neškodné koření. Přichází totiž „Runnin´ Blue“ a pro mě nejvíc problémový úsek alba. Na úvod skvělý a typicky doorsovský harmonický motiv, na který je ovšem nalepena skočná country vyhrávka na housle a mandolínu, až mi z toho naskakuje vyrážka. Ne, country ne a u THE DOORS obzvláště ne! V jednu chvíli se dokonce hudba přelije v jakýsi jazzový chaos a rozpustí se v kakofonii, která by mě za jiných okolností asi i bavila, ale strašák dalšího country refrénu mě spolehlivě odpuzuje. Pro život s pouštním sluncem a chřestýši pod nohama jsem se prostě nenarodil.

A zas jiným směrem...

Předposlední „Wishful Sinful“ je pohlazení po duši. Krásně napsaná skladba – není divu, když ji složil Robby Krieger – zahřívá mírným tempem, uklidněným Morrisonovým hlasem a takovou tou moudrostí života. Jako by ji hráli starší, ostřílení pánové a ne sotva odrostlí mladíčci, kteří před dvěma roky dělali první albové krůčky. Je vůbec fascinující, jak tyhle „staré“ kapely dokázaly hrát ve velmi mladém věku vyspělou a uvážlivou hudbu. A stejně mladé publikum ji bylo schopno vnímat a ještě považovat za moderní, sexy záležitost. Krásná doba!

Zbývá „The Soft Parade“. Album má opět jen něco přes půl hodiny a tak necelá devítiminutovka na závěr zabírá dost velkou část hrací doby. Jim Morrison se stylizuje do jakéhosi pouličního kazatele, na začátek nepříjemně křičí na svoje publikum a poté se objevuje hudba, kterou bychom bez něj opět možná ani nepovažovali za THE DOORS. Směs různých stylů, art rock mnohem pozdějšího střihu, harmonie sedmdesátých, možná dokonce osmdesátých let. Pro některé fanoušky kultovní okamžik THE DOORS a magnum opus, pro mně osobně nejslabší z epických skladeb kapely, zvlášť když si uvědomím, že v budoucnu přijde ještě „Riders On The Storm“. Ale každému podle jeho vkusu. Každopádně je album „The Soft Parade“ zakončeno velmi viditelnou skladbou.

Morrison to posral!

Album se dostalo mezi lidi 18. července 1969, ale ještě než stačilo vyjít, vyprovokoval Jim Morrison incident, který v důsledku zničil kariéru THE DOORS. Na začátku března toho roku totiž kapela odehrála koncert v Miami. No, odehrála – nastoupila na pódium a pak se začaly dít věci. Za prvé, místo bylo naprosto nevhodné pro dav lidí, který se tenkrát v hale vytvořil. Tisíce posluchačů byly namačkány na sebe, tělo na tělo, nezbýval prý mezi nimi ani centimetr místa.

No a za druhé, Morrison se před koncertem opět zrušil. Totálně. Když pak stál na prknech, vzpomněl si na jedno alternativní divadlo, kterého se pár dní předtím zúčastnil a kde herci zapojovali publikum do dění včetně hromadného svlékání. V momentálním rauši v Miami pak začal Morrison lidem jednak nadávat, jednak je vyzývat k akci, tedy aby se taky svlékli, provozovali mezi sebou to či ono a nakonec rozpoutal v davu takovou vřavu, že se až začalo hroutit pódium v hale. A náš „sladký“ Jim se dokonce pokoušel ukázat na pódiu svoje „nádobíčko“. Koncert skončil v absolutním chaosu a zbytek kapely se hleděl hlavně zdekovat pryč, samozřejmě naprosto znechucený frontmanovým chováním. Kdoví, pokolikáté už něco podobného museli absolvovat.

Bezprostředně po koncertě se zdálo, že průser je jakž takž vyžehlen, ovšem brzy přišlo obvinění od soudu. Za obscénní chování, opilství na veřejnosti a tak dále. Na jednu stranu pochopitelně, protože zpěvák na pódiu opravdu řádil víc, než bylo zdrávo. Na druhou stranu – Morrisonovi tentokrát opravdu hrozil kriminál. Pár lety mezi gaunery, vrahy a mlátičkami za to, že se na koncertě chtěl obnažit a měl blbé kecy? Trochu paradox, když si uvědomíme, že v socialistickém Československu jsme na Ameriku koukali jako na olymp svobody a volnosti... Ono to s těmi ideály a ráji na zemi občas bývá složitější, než se zdá.

Budou ještě světlé zítřky?

Když pak „The Soft Parade“ konečně vyšlo, nebyli na tom THE DOORS vůbec dobře. Promotéři jim po incidentu v Miami rušili turné, kapela měla skoro všude zakázáno vystupovat a rádia se taky nepředřela, aby problémovou partu propagovala. Rychle docházely prachy, hvězdné jméno sláblo a budoucnost byla krajně nejistá. Přesto ještě zdaleka nebyl konec...