Překvapivé skandinávské comebacky neberou konce. O tvorbě THE DUSKFALL jsme zde naposledy psali v roce 2007, kdy vyšla jejich čtvrtá řadovka „The Dying Wonders Of The World“, kterou i s odstupem času považuji za velice solidní záležitost. Od té doby se toho u Švédů zas až tak moc nestalo, za dlouhých devatenáct let dokázali vygenerovat jen jednu jedinou kolekci „Where The Tree Stands Dead“. Zatímco předchozí tvorba se nesla v intencích melodického thrash/death metalu s göteborgským hitovým potenciálem (kvalitativně vrcholícím na již zmiňované „The Dying Wonders Of The World“), „Where The Tree Stands Dead“ s sebou přinesla jisté změny. K těm pozitivním patřila částečná integrace jinovatkou pokrytých riffů GATES OF ISHTAR (v kapele má hlavní slovo Mikael Sandorf), k těm negativním naopak vlezlý metalcoreový dotek a především pak vyloženě mizerné vokály z hrdla Magnuse Klavborna. Přitom zpěv byl odjakživa silnou devízou kapely, vždyť na předchozích čtyřech deskách u mikrofonu postával výtečný finský konipas Kai Jaakkola. Přiznám se, že k THE DUSKFALL, stejně tak jako ke grindujícím Finům DEATHBOUND, se často vracím zejména kvůli Kaiovu impozantnímu vokálnímu příspěvku.

Z časů „The Dying Wonders Of The World“ však mnoho nezbylo, v sestavě zůstal osamocen už jen pan ředitel Sandorf, jenž musel dlouhodobě řešit fluktuaci na všech myslitelných postech. A také mezitím uplynulo devatenáct let. Pravda je taková, že melodický death/thrash/death metal zažíval ve Švédsku boom od poloviny devadesátých let dejme tomu do roku 2010. Ale ani poté nepřestala skandinávská scéna dýchat, pořád zde působilo a nadále i působí velké množství deathmetalových kapel, pro které je síla melodie důležitější než rychlost a obhroublost. Göteborgské dědictví je pořád živé. THE DUSKFALL nemusí mít strach, že si budou připadat jako pasažéři obstarožní rakety, kteří se po dlouhém vesmírném dobrodružství vrátili zpět na domovskou planetu, kde však v mezičase převzaly kontrolu úplně jiné hudební hodnoty, než které zde panovaly v čase jejich odletu. Odkaz IN FLAMES a DARK TRANQUILLITY se zatím zdá býti nesmrtelným.

Hned první poslech přináší jednoduché rozhřešení. THE DUSKFALL se vrací zpět do období „Lifetime Supply Of Guilt“ a „The Dying Wonders Of The World“. Ovšem s tím rozdílem, že zní hezky plnokrevně, ne jako zatuchlá, dvě dekády stará fosilie ze studií Fredman nebo Fascination Street. Druhým pointem je, že obě dvě zmíněné kolekce byly poměrně jednoduché a po aranžérské stránce velice skromné, to „The Everlasting Shadows“ je mnohem velkorysejším projektem. Jako vzorová kompozice může sloužit hned druhá „As Our Days Are Dying“, důrazná skladba s výrazným refrénem jasně odkazujícím směrem k IN FLAMES, konkrétně někam mezi „Colony“ a „Clayman“ (a nebo ke kterémukoli momentu post-claymanovské éry, kde se „Plameňáci“ snaží svým těžce zkoušeným příznivcům dokázat, že kdysi opravdu hráli melodický death metal). A když už mluvíme o starých IN FLAMES, musíme ukázat i na jejich dávné bratry ve zbrani, tedy DARK TRANQUILLITY. Nejlepším důkazem je titulní skladba „The Everlasting Shadows“, která v mnoha ohledech připomene ostřejší momenty z pozdnějších kolekcí göteborgské ikony (slyš od 1:08). Hned další položka „World Of Lies“ však vrací míč zpět na polovinu IN FLAMES a v plné kráse ukazuje skočné vibes z již zmiňovaného alba „Clayman“ (viz refrén na téma „World Of Promises“ s fridénovsky přiškrceným frázováním nebo zcela klasická vybrnkávačka od 3:30). Jsem rád, že THE DUSKFALL kromě hitovějšího smýšlení mají i to tradiční, na pozadí skladeb se občas hezky převalují oldschoolové riffy a v případě takové „The Peacemaker“ se dokonce objevují v plné nahotě. I za to u mě mají Švédové palec nahoru.

Velmi příjemný návrat na scénu. THE DUSKFALL zúročují rozsáhlé zkušenosti a doručují životaschopnou desku, která se v početné melodické death metalové komunitě neztratí. Pokud jste milovníci starých göteborgských časů a tolerujete větší než malou dávku melodické hitovosti, je „The Everlasting Shadows“ albem právě pro vás.