Může se to zdát neuvěřitelné, ale když se THE DOORS vrátili do studia, aby natočili své třetí album, ještě stále se psal rok 1967. V srpnu dodělali dvojku „Strange Days“, ta šla v září do obchodů, a v listopadu už se začalo pracovat na „Waiting For The Sun“. Z dnešního pohledu neskutečná kadence, ale ve své době nešlo o nic tak neobvyklého. Vzpomeňme si třeba na BLACK SABBATH, kteří o tři roky později během jediného kalendářního roku vydali dvě alba a vymysleli heavy metal. Nebo dříve THE BEATLES – u těch bylo vydávání dvou alb za rok úplně standardní záležitostí. No a jako třetí příklad můžeme vzít členy PINK FLOYD, kteří léta Páně 1969 vydali nebo pracovali dokonce na čtyřech studiových nahrávkách. Doba prostě byla taková a rané dějiny hudby se odehrávaly v krátkých časových úsecích.

Nějaké ty incidenty

Život THE DOORS se za těch pár měsíců od minule vlastně nemohl nijak zásadně změnit. Management skupinu honil po koncertech, v mezerách kapela nahrávala nové věci a předák Morrison vyráběl průsery. V prosinci 1967 třeba kapela koncertovala v New Havenu na východním pobřeží Států, a tam byl frontman přímo na pódiu zatčen. Pravda, tentokrát za to hříšný Jim zas tak moc nemohl. Před koncertem pouze trávil v šatně veselé chvilky s nějakou fanynkou, když tu k nim vtrhnul místní policajt a po pár slovech Morrisonovi nastříkal do ksichtu slzný plyn. Byl z toho velký incident, policajt se nakonec nějak omluvil a frontman to jakž takž přijal. Zažehnáno. Jenže pak přišel koncert. Sál plný policajtů, a Morrison si neodpustil, převyprávět publiku svůj zážitek ze zákulisí. Za to ho „strážci zákona“ přímo na pódiu zatkli a odvlekli ven. Tam ho údajně velmi nevybíravě seřezali a snad padlo i nějaké to obvinění. Nemilá záležitost, ovšem jako reklama … geniální. Rockový bůh zatčený na pódiu? Umlčený hlas rebela? Co může pro marketing fungovat víc!

Ještě předtím, v září 1967, vystupovali THE DOORS v populární The Ed Sullivan Show v televizi. Protože se domluvilo „Light My Fire“, byla kapela zapřísahána, aby změnila pár slov textu a na obrazovce tak nezazněla slova o užívání drog. Morrison slíbil, vylezl na pódium … a nedodržel. Je však možné, že zpěvák prostě zapomněl, že něco slíbil, koneckonců, když se mu podíváte do očí, vidíte, že sám není moc při smyslech. Jako ostatně téměř nikdy v té době.

Morrisonův nesplněný sen

I přes šílené pařící eskapády však Morrison i tvořil. Měl rozpracovanou rozsáhlou skladbu, kterou sestavoval z různých hudebních nápadů, celé to mělo mít až někam ke dvaceti minutám. Oproti předchozím dvěma monstrům – „The End“ a „When The Music´s Over“ – čistá alternativa. Zhudebněná báseň, scénické představení. Dostala pracovní název „Celebration Of The Lizard“ a jestli dvě zmiňované veleskladby byly melancholické, existenciální a psychedelické, „Oslava ještěrky“ byla čirá temnota. Kapela ji podle starého zvyku dotvářela na koncertech, postupně pilovala, a plánovala, že zabere celou stranu nového alba. Jenže pak ji ve studiu předvedla producentovi Paul Rothchildovi … a narazila!

Chlápek z režisérské stoličky rezolutně prohlásil, že něco takového na albu nebude, a že mají THE DOORS přinést normální písničky. No dobře, ale kde je vzít? Chvilka přemýšlení … ale jo, ono se něco najde. Třeba ta odrhovačka, co z Jima vypadla tenkrát na pláži, když s Rayem Manzarkem zakládali kapelu. Jak tenkrát chtěl sbalit tu hezkou holku, co šla okolo a pokřikoval za ní: „Hello, I Love You“. Pak tu máme pár věcí, co jsme nahráli už na „Strange Days“, ale zbyly nám v šuplíku – „We Could Be So Good Together“ a „Summer´s Almost Gone“. No a určitě použijeme něco z „Ještěrky“ … jo, ono to fakt půjde!

Postrach studia

Album, které mělo dostat název „Waiting For The Sun“, se točilo průběžně mezi listopadem 1967 a květnem 1968, tedy celého půl roku. Zpočátku v prověřeném Sunset Soundu, kde vzniklo „The Doors“ i „Strange Days“, většina práce na „Waiting“ se ale udělalo v los angeleském studiu TTG. A byl to chvílemi docela očistec.

Důvodem byl samozřejmě Jim Morrison. Ten ve svých eskapádách už úplně ztratil brzdu a když to na něj přišlo, řádil jako smyslů zbavený. Čím dál víc se kamarádil s alkoholem, pařil kdykoli a kdekoli, a jestli předvedl ve studiu či na pódiu fantastický nebo příšerný výkon, bylo čistě otázkou náhody. V době natáčení desky se po LA poflakoval s partou pochybných týpků, kteří patrně jen využívali jeho peněženku a slávu. Morrison byl schopen tyhle vykutálence přitáhnout i do studia během nahrávání a dělat tam s nimi šílený bordel, což mělo za následek, že producent Paul zastavoval práci, vypínal přístroje a odcházel domů.

Syndrom třetího alba

I tak se ale nahrávalo. Z původně chaotické směsi nápadů na písničky vznikla další památná kolekce, i když si musíme přiznat, že až taková šleha jako první dvě desky „Waiting For The Sun“ není. THE DOORS se totiž ocitli v naprosto nové situaci – najednou nebyl po ruce ten dlouhý seznam starších skladeb, které si kapela v klidu složila ve zkušebně, přehrávala na koncertech a teprve potom vybírala na desky. Najednou stála s prázdnýma rukama před úkolem, napsat deset-jedenáct skladeb a v časovém limitu z nich udělat album.

Robby Krieger to trefně popsal jako „syndrom třetí desky“, a dnes jde vlastně o terminus technicus. Situace, ve které se ocitne každá kapela, která to nezabalí po jednom-dvou albech a hodlá fungovat dlouhodobě. Že prostě musí v relativně krátké době napsat repertoár, stihnout ho vymakat o přestávkách na turné nebo za pár týdnů v předprodukci, a udržet kvalitu prvních desek. Pak se uvidí, jestli je skutečně životaschopná.

„Ahoj, miluju tě!“

Když padl ve studiu návrh, natočit na desku skladbu „Hello, I Love You“, kterou Morrison s Manzarekem vymysleli ještě před vznikem THE DOORS, kapela se pořádně ošívala. Byla přesvědečená, že se už od té doby posunula, a podobné infantilní popěvky o dobývání dívčího srdce má dávno za sebou. Je teď přece ta vyspělá parta, která tvoří monstra typu „Celebration Of The Lizard“. Šéf vydavatelství Elektra Jack Holzman ale kapelu přesvědčil, ať to zkusí – že když se nahrávka nepovede, zacáluje studiový čas z vlastní kapsy. A tak jo. Dvouminutovka vznikla, šla dokonce na singl … a strhla všechny rekordy! Po „Light My Fire“ se jako druhá dostala na první místo v žebříčku, hrála se úplně, ale úplně všude, a když i dnes vyrazíte na nějakou párty se starší muzikou, stoprocentně tam zazní.

„Hello, I Love You“ je jasný hit. Dvě minuty hracího času, taneční rytmus, který okamžitě funguje a nepouští. Morrisonův sebejistý hlas. A výborné aranže, kde zpívanou melodii doplňují zmodulované klávesy běžící jinou, ale podobnou tónovou linkou. Zazní „Hello, I Love You“, a parket zazáří do tmy. Můžete se bavit s přáteli, svádět svoji vyvolenou, vypnout mozek a jen si užívat příjemné rytmy života. A přesně takhle funguje skladba i na albu. Geniální otvírák, která prosvětlí místnost, ve kterém se album přehrává, a řekne vám, že život je príma věc.

Album plné lásky?

Druhá věc je stejně legendární. „Love Street“ samozřejmě zná každý fanda THE DOORS, ale i velké procento obecných posluchačů hudby. Říká se, že skladbu napsal Jim Morrison, když si to u „snoubenky“ Pamely polepil svým románkem se zpěvačkou Nico, a potřeboval to nějak vyžehlit. Jenže kdo ví, jak to všechno je. Každopádně je „Love Street“ odkaz na Lauren Canyon, ulici v kopcích nad Los Angeles, kde se někdy na začátku 20. století usazovala hollywoodská smetánka, a když tu v šedesátých letech koupil dům Frank Zappa, začali se sem stěhovat muzikanti. Dá se říct, že Lauren Canyon bylo takové alternativní centrum LA, zdejší domy byly ozdobeny barvami a hippísáckou symbolikou. Dělo se toho tady asi hodně, a mimo jiné tu nějakou dobu žili Pamela i Jim.

Ale abychom nezapomněli na písničku. V moderní terminologii by se jí dalo říkat „ploužák“, ale to by bylo strašně odbyté. „Love Street“ má v sobě něhu, pohodu, nadhled, a zároveň něco znervózňujícího, varování, že se může idylka pokazit. Asi mě k podobným pocitům vede znalost rozkvětu i zániku hippiesáckého hnutí, a do skladby si možná dosazuju i to, co tam není, ale „Love Street“ je pro mě takové zhmotnění šedesátých let. Aspoň jak si tu dobu představuju.

Nečekaná temnota!

Že na jedné straně oslavuje … a na druhé válčí! Můžeme si rok 1968 idealizovat jako vládu svobody a kultury a snít o tom, že bychom jako čerstvě dorostlí chtěli žít právě tam. Jenže ono by se místo snění zřejmě stalo něco jiného – dostali bychom povolávací rozkaz a místo idylky v Golden Gate Parku bychom se probudili ve válečném Vietnamu. Brrr, konec krásného snu!

A takhle na mě působí i vývoj alba „Waiting For The Sun“. Třetí skladba je totiž úplně něco jiného než počáteční optimismus. Temná, bezútěšná, znervózňující „Not To Touch The Earth“, kde se motiv kláves vlní jako had, zesiluje výhružný nápěv, aby v jednu chvíli utichl … a začal znovu vylézat ze země. Skladba je vlastně část nerealizovaného eposu „Celebration Of The Lizard“, a kdyby ten byl dokončen, šlo by dost možná o generační záležitost. Jenže s prodeji desky by to asi bylo horší…

Další téma – válka! Přeskočíme k šesté skladbě na desce – „The Unknown Soldier“ je další velký hit THE DOORS, i když tentokrát nejde o úplně klasickou písničku. Jasně, začíná celkem standardně a v refrénu dostane posluchač poměrně silnou melodii, jenže pak to kapela rychle překlopí do intermezza nebo až divadelní pasáže: John Densmore zabubnuje marš a ve chvíli, kdy paličky dovíří, práskne do nástroje Ray Manzarek, a celé to vyznívá jako výstřel. Však taky THE DOORS na koncertech při „The Unknown Soldier“ sehrávali památný výjev – Robby Krieger mířil krkem kytary jako puškou na Morrisona, a když Ray „vystřelil“, Jim se skácel k zemi. Fanoušci šíleli, frontman chvíli mumlal do drátů ze země, pak se vyškrábal na nohy a hrálo se dál.

Podobnou náladu má závěrečná „Five To One“. Víc písnička, ještě temnější, a opět protiválečná, nebo si to aspoň většina životopisců myslí. V biografii skupiny od Micka Walla „Z lásky oheň pohřební“ najdeme i zajímavý postřeh – že zatímco Jim Morrison se stal jakousi ikonou hippies a tím pádem i protiválečného hnutí, jeho otec hrál ve vietnamské válce jako voják z povolání úplně opačnou roli. Svět je prostě plný paradoxů, a tenhle je jeden z nejzajímavějších, co říkáte?

Klid a mír

Stejně paradoxní je ovšem playlist „Waiting For The Sun“. Už jsme si řekli o dvou velkých bezstarostných hitech. Pak o třech skladbách apokalyptických jako poslední hodina lidstva. No a teď to zase úplně otočíme – do vyklidněné, nenápadné, introvertní nálady. Hned tři skladby rozmístěné různě na albu působí přesně takhle: „Summer´s Almost Gone“, jedna z úplně nejstarších věcí THE DOORS, co byla natočena už pro „Strange Days“, ale moc se tam nehodila. „We Could Be So Good Together“, podobný případ, taky vzpomínka na natáčení druhé desky. A do třetice „Wintertime Love“, opět idylka se zvláštním zpěvem, kde mi připadá, jakoby Morrison kolísal na hranici svého hlasu a silou mocí se snažil ještě nebýt falešný. Působí to ovšem magicky.

Vůbec všechny tyhle tři skladby jsou zvláštní. Jakoby tiché, s vokálem jen na pár tónech, oproti rozkřičeným hitovým číslům jaksi nenápadné – a přece je to doorsovské, pouze jiným způsobem. Vlastně by se do téhle kategorie dala zařadit i předposlední skladba na playlistu „ Yes, The River Knows“, kde THE DOORS přispěli do hudební kategorie, jíž by se dalo říkat písničkářství, možná folk. Jako když takoví ti zarostlí bardi kráčejí po krajině, jsou ošlehaní sluncem, větrem a strašně moc toho vědí o životě. Nepotřebují se prosazovat mezi ostatními. Oni už to mají za sebou.

Dokonce Španělsko

V tak rozmanitém koláči, jako je „Waiting For The Sun“, najdeme i úplně nečekané věci. Třeba španělskou estetiku. No, ono to možná bude spíš Mexiko, každopádně ale B stranu desky otevírá flamenco motiv, rozehrávka iberského střihu a pak procítěná citlivá skladba s názvem „Spanish Caravan“. Ve světě THE DOORS nečekaný, ale velmi povedený motiv.

A abychom byli kompletní, máme tu ještě „My Wild Love“. Tentokrát intermezzo samo o sobě, vytleskávačka a halekačka, která může připomínat třeba gospel z americké bohoslužby, ale někde jsem vyčetl, že prý se jedná o téma voodoo. Nevím, každopádně tuhle věc vnímám spíš jako takový předěl a odpočinek uprostřed desky. Proč ne.

Východ slunce na západě

Deska je zase krátká. 33 minut. Uběhne jako voda, ovšem vzhledem k tolika změnám nálady, stylu a sdělení mám pocit, jakoby absolvoval opravdu velký výlet, kde jsem toho zažil strašně moc. Třeba nejlepší obal ze světa THE DOORS. Muzikanti stojí všichni vedle sebe, za zády jim prosvítá trocha slunce, a cosi na ně září i zepředu. Fotka je experiment – kapela chtěla snímek za východu slunce, což ve vybrané lokalitě jaksi nešlo, a tak se údajně zabíral naopak soumrak a odraz světla převáděl pomocí zrcadel. Možná trošku složité, každopádně výsledek je naprosto skvělý.

A co je ještě lepší, deska měla velký úspěch. Zatímco „Strange Days“ zůstalo přes svou kvalitu trochu ve stínu debutu, „Waiting For The Sun“ zase vylétlo na oběžnou dráhu a bylo obrovský hit. Vyšlo v červenci 1968, do západního pobřeží USA se opřelo hřejivé sluníčko a spolu s doorsovskou „Hello, I Love You“ vytvořilo dokonalo symbiózu. Tak se dnes rozlučme v dobré náladě a závažnější věci si nechme až na příště…