Tahle deska chtěla svůj čas. Ne, že bych byl po prvním poslechu nějak rozpačitý či něco podobného, ale její svérázná hudební náplň si zkrátka musela sednout. Švédské duo má na svém profilu na webu Metal archives v kolonce „Genre“ uvedeno "Death metal/punk" a tento leckdy možná trochu povrchní popis sedí na jeho debutové album vlastně dost přesně.

HARROWED pojali tuto nahrávku, čítající osmičku skladeb, dosti svérázným a v rámci možností i neortodoxním stylem. Death metal zde slouží jako jasné žánrové vymezení a zároveň i jako odrazový můstek ke hrátkám s kompoziční stránkou věci a především ke kreativně pojatému škádlení stylové ortodoxie, kterou jsme možná většina z nás od kapely očekávala. Když však k celému dílu přistoupím s „chladnější“ hlavou, nacházím v něm dostatek potřebné neurvalosti a špíny. Pravda, produkce se nijak nesnaží o přehnaný old school sound - ozvučení nástrojů je spíše čistější a velmi přehledné. Švédové to však nakonec uhrají na ve výsledku velmi třaskavou směs punkové údernosti a chorobných deathových kytarových riffů.

Pravidla hry jasně vymezí už úvodní flák „Bayonet“, který hezky od podlahy naznačí, o čem že to tady následujících 36 minut bude řeč. V samotném úvodu se sice nachvíli rozezní líbezná „sypačka“, ale hned vzápětí si slova dost důrazně ujme punkový „pogo“ rytmus. V koncertním provedení jasná výzva k divokému moshi je ve studiové podobě důrazná skladba, ve které se až kouzelným způsobem prolínají již několikrát zmiňovaná punková neurvalost a deathmetalová noblesa, kdy jedno s druhým není v žádném rozporu, ale naopak v až nečekaně funkční koexistenci. To dokazuje hlavně druhá polovina písně, která se před závěrečným atakem „zvrhne“ do valivé hmoty ve středním tempu, aby možná lehce nejistý posluchač dostal jasnou informaci o tom, že po zbytek hrací doby se tady žádné striktní žánrové poučky nebudou ctít se zbytečně přehnanou úctou.

Že tohle nemůže fungovat na ploše celého alba, aniž by to nezačalo po chvíli nudit? Omyl! Ono to s každou další skladbou funguje lépe a lépe, a to hlavně díky skladatelské šikovnosti tohoto dua ze Stockholmu. Mustr je sice víceméně totožný u všech skladeb, ale HARROWED prokazují výborný cit pro načasování různých oživujících prvků a slušivých kytarových sól. A ve výsledku, i přes uvedené, ani celkové vyznění alba není nakonec tak přímočaré, jak by se mohlo zdát. HARROWED není cizí ani komplexnější přístup anebo pestrost v tempech, kdy hlavně v delších skladbách skupina předvede pestrou škálu nálad a rytmických variant. V tomto ohledu vrcholné momenty zazní v polovině hracího času – ve skladbě „The Haunter“. Skoro až epicky pojatý kus se nebojí ani doomových zpomalení a vzhledem k žánru až neobvykle barevné práce s náladou a atmosférou.

To samé se dá prohlásit i o závěrečné „The Eternal Hunger“, jež album velkolepým způsobem zakončí. Pozvolný rozjezd dá zanedlouho prostor valivému a údernému motivu ve středně rychlém tempu, aby se ve druhé polovině vše překlopilo v další z hlediska proměnlivosti vycizelovanou kompozici, které však ani na moment nechybí onen typický „neohrabaný“ spirit celého alba. Právě to je jeho možná největší devizou – Švédové svoji muziku berou náležitě vážně a se stejnou vážností, či lépe řečeno pečlivostí, přistoupili i ke tvorbě své první desky, ale přesto se jim zároveň podařilo na ni přenést feeling nenucenosti a špíny. A to i navzdory tomu, že její zvuková stránka je výrazně profesionálnější než ryze undergroundová. V albu se tak možná až nečekaně vyspělým způsobem mísí perfektní cit pro podzemní death metal, punkový pohled na věc se seriózním přístupem zkušených muzikantů.